Zapomenutá země

Ono to putování islandskou krajinou zákonitě musí být poutavé a třeba přepálená délka zde ani tak pro mě nebyla problémem. Trable jsem měl až s charakteristikou postav, protože hlavní (anti)hrdina je nezajímavý bídný chcípák a po utlumených dvou hodinách putování divočinou jeho další konání a následná protireakce zbylých postav v poslední šestině filmu působily, jak kdyby spadly z čistého nebe, a neměl jsem pocit, že by k nim bylo jakkoliv, byť třeba skrytě, směřováno. Hezky natočená, obsahově rozporuplná podívaná. [KVIFF 2022] (10.07.2022)

Jak to řekl Al Pacino v samém závěru vynikajícího Ďáblova advokáta? "Pýcha, můj nejoblíbenější hřích." Pálmason zde opakuje všechny svoje trademarky známé z předchozích dvou filmů: scenáristický (do děje vložené vyprávění se symbolickým významem), motivický (rvačka mezi muži) i režijní (statické záběry krajiny, do kterých v určitém okamžiku zasadí montáž se všemi důležitými postavami hledícími do kamery... zde se dostane i na psíka). (21.07.2023)

Boreland. Pokud to nebudete uměnovědně analyzovat, film roku tady na rozdíl od některých jiných nenajedete. Nechutně uondaná pouť Islandem 19. století mě bezmála uspala, ač se pro mě jednalo hned o první projekci letošních Varů. Vývoj postav jen jemně neznačovaný, rozuzlení konflitktích linií pak na mě působilo až nepatřičně, necítil jsem, proč k tomu došlo (that escalated quickly). Záběry jsou samozřejmě nádherné, ale ruku na srdce, člověk by musel bejt naprostej dement, aby dokázal posrat záběry na islandskou přírodu. Objektivně to vyloženě nepodarek na dvě hvězdy není, ale už mi poslední dobou dochází trpělivost s nesoudně přepálenými stopážemi, a tady těch 138 minut opravdu nebylo využito účelně. Takže tu máš dvojku, Hlynure, a zpytuj svědomí. (56th KVIFF) (10.07.2022)

Třetí celovečerní snímek islandského režiséra Hlynura Pálmasona v mnohém připomíná ranou tvorbu Wernera Herzoga. Dánský kněz Lucas se na sklonku 19. století vydává postavit kostel do odlehlé části Islandu a střetává se nejen s nezkrotnými přírodními podmínkami, ale také s rázovitým průvodcem Ragnarem a specifickou náturou tamních obyvatel. Zapomenutá země je natočená ve formátu 4:3, což odpovídá samotnému historickému pozadí – v úvodu se objevuje informace, že předlohou pro film bylo sedm nalezených dobových fotografií. Právě fotografická podstata obrazu je devízou filmu, který vyniká důmyslným vytvářením kontrastů. Lucas opouští pohodlí domova a ocitá se v nehostinné zemi, kde proti němu stojí drsný Ragnar, jenž naopak s okolím souzní. Pálmason ale podtrhuje tematické rozdíly i jednotlivými záběry, které rovněž vyznívají kontrastně – skupinka putujících lidí se ztrácí v popředí majestátních kopců; dlouhý záběr na znaveného ležícího protagonistu je následovaný erupcí sopky. Snímek nás zavádí do fascinující, současně krásné i strašidelné země, v níž vládne příroda a kde pro kněze není místo. Bohužel trvá dlouhých 140 minut, často se utápí v kompozicích, které mají jen symbolickou funkci, a v emocionální rovině je absolutně odtažitý. Vývoj vztahu mezi Lucasem a Ragnarem je nedostatečně vykreslený a za zmiňovaným Herzogem Zapomenutá země kulhá i jako podobenství o úpadku lidského jedince. Přesto jde o vizuálně a duchovně stimulující podívanou, která v tichém sále s obrovským plátnem patřičně vynikne. (18.07.2022)

Výstižně vykreslené putování islandskou divočinou bez goretexu. Meditativně, poomaaluu, ale atmosfericky vtahujícně a s nosnou dějovou premisou. Lehce připomínajíc Scorseseho Mlčení. Již samotný nápad vystavět příběh na reálných historických fotografiích, pořízených zmizelým knězem, je zajímavý. A Pálmason mu s pečlivou kompozicí ve “fotografickém” formátu 4:3 dodává pozoruhodnou náplň. Sice jenom filozoficky napovídající, ale přesto zajímavou a hodnotnou. ___ Edit: Tvůrce v diskuzích prozradil, že to nebyly reálné fotografie, ehm. Zrovna u tohoto filmu bych podobný tvůrčí přístup nečekal... [KVIFF] (03.07.2022)