Slon

METAKRITIKA KE KRITIKÁM ELEPHANTA - předně: nevím, proč se zde několikrát objevuje pojem „tarantinovsky nelineárního“ vyprávění spolu s rčením, že „to už tady přece bylo“ – neplést si pojmy s dojmy: Tarantino nelineární vyprávění nevymyslel, to zde bylo už dávno před Tarantinem, akorát ho velmi rád využívá. Co takhle např. Rashomon? – tam „to“ bylo taky. Takže pokud chce někdo banalizovat formu takovými výroky, měl by brát na vědomí i z toho plynoucí reakce. Dále postoj k relevantním a nerelevantním (nebo nadbytečným) záběrům a celkovému „chladnému přístupu“ – Gus Van Sant natočil rok před tím jeden ze základních snímků tzv. vyprázdněné narace (Gerry) a zde se pokusil tento přístup dále rozvíjet. Kritika dlouhých a redundantních záběrů a znemožnění pociťování empatie k postavám je tudíž zcela vně zvoleného diskurzu: kritizovat film Karate tiger kvůli nadbytečnému násilí, které někoho nemusí bavit, je úplně stejně mimo mísu. To není kritika jednoho filmu, ale celého žánru nebo zvoleného formálního přístupu a jestliže někdo odmítá celý přístup, nemá smysl, aby se zabýval jedním filmem, který to potom zbytečně odskáče. Co se týče věrohodnosti a nevěrohodnosti chování lidí v krizové situaci: mě osobně chování šokované dívky nečinně stojící nad mrtvím tělem chlapce nevěrohodné nepřipadalo. I když jsem se do podobné situace nikdy nedostal, nemyslím si, že drásavě hektické srdcervoucí klišoidní scény, známé z masové produkce, jsou pravděpodobnější a psychologicky lépe korelující – chcete-li. Je ovšem jasné, že zanechávají silný dojem „pravosti“ – proto zřejmě to odmítání chladného přístupu, který na nás tak nějak nesprávně a podivně působí. Naopak introvertní a zcizující pohled Elephanta nám umožňuje nevšední podpovrchový přístup k animovanému konfliktu. Ponořením se do na první dojem nesouvisejících a nadbytečných záběrů vyvstává akt nepochopitelného násilí s mnohem větší naléhavostí. Stačí pouze letmý záběr na chlapce vniknuvšího na dívčí toalety s automatickou zbraní v ruce a předchozí scéna se rázem stává fatální, neboť se v ní nemuselo stát vůbec nic, ale stalo se TO právě TEĎ. Nesouhlasím s názorem, že film končí u zobrazovaného násilí a neobsahuje katarzi. Katarzi nenajdeme na konci snímku, jak jsme tomu navyklí u řeckých dramat a dalších klasických vyprávěnek, stejně jako jí nepředchází žádná katastrofa ani krize, ale všechny tyto fáze navzájem prostupují celým filmem a transformují se tak do jednoho organického celku – zde je pak odůvodnění toho „tarantinovsky nelineárního“ vyprávění. (08.05.2007)

Kdyby si Gus Van Sant dal větší práci s prokreslením charakterů a hlubším zmapováním atmosféry ve škole a osudů jednotlivých aktérů závěrečné konfrontace, mohl z toho být dobrý a hlavně emočně silný film. Jenže režisér je ve své metodě zobrazování až autistický, takhle nějak musí koukat na mraveniště brouk, který omylem zabloudí do spleti jeho chodeb. O tom, proč došlo k masakru, se můžeme jen víceméně dohadovat a z náznaků usuzovat na šikanu. Sounáležitost s oběťmi pak tvůrce svým divákům maximálně zkomplikoval tím, že o nich prozrazuje jen minimum. Celkový dojem: 45 %. (17.04.2010)

"Hej kluci, co jdete dělat? Táhni odsud a nevracej se. Bude tam řežba" - zamrazí. Od začátku tísnivý pocit a čekání na masakr. Harris Savides točí nádherný záběry, úhly kamery, zpomalené krásně plynoucí záběry bez střihu. Nelineární vyprávění se někomu může zdát natahované, ale pro mě jde o geniální načasování. Gus Van Sant se nesnaží na vše odpovědět a divák musí přemýšlet (není nám vše zodpovězeno, přesně, jako proč se všechny tyhle masakry dějí) - perfektní. (04.04.2016)

Tak mám za sebou druhý a zároveň poslední snímek, který nám v premiéře nabídla v rámci Amerického nezávislého léta 2009 Česká televize. A mé pocity? Mám-li být upřímný, tak film Slon na mě působí trochu rozpačitě. A těžko říci, čím konkrétně je to způsobeno. Věděl jsem, že tohle má být o masakru ve škole Columbine, a pan režisér zřejmě tušil, že lidi se na to budou chtít podívat jen kvůli tomu sériovému vraždění, a tak to odkládá až na nejzazší možnou dobu a předtím nám ukazuje životy jednotlivých zúčastněných a představuje nám tyhle jednotlivé aktéry. A je pravda, že to je s velikým odstupem, takže jsem si nestihl k nikomu z nich vytvořit nějaký větší vztah. Pravdou ovšem také je, že některé záběry byly naprosto zbytečné (plující mraky, kamera jdoucí za jednotlivými aktéry i několik desítek vteřin), jiné naprosto nereálné (nikdo neutíká v knihovně před střelci, jeden týpek si je fotí, další holka jenom čumí, další se jde nechat odprásknout dobrovolně). Ale na druhou stranu je na tomhle filmu něco, co se mi velmi líbilo. Těžko říct, co to je, ale fakt je ten, že prostě tomuhle filmu nedokážu dát nízké hodnocení. Jedná se podle mého názoru určitě o povedený film, který stojí za to vidět. Já prostě toho času stráveného s tímto filmem nelituji. Ale přesto si myslím, že když už nějaký film o masakru na Columbine, tak spíše doporučuji 50minutovou dokumenátrní rekonstrukci Masakr na střední škole Columbine z roku 2004, kterou u nás taktéž vysílala Česká televize a která je v mnoha ohledech lepší nežli film Slon. Pokud se k tomu dostanete, tak opravdu doporučuji. Jinak filmu Slon tedy po zralé úvaze uděluji čtyři hvězdičky. (10.08.2009)

Nemastné, neslané a to že docela hodně. Kamera co jde za týpkem 10 minut by se možná jednou dala snýst, ale když už to je po pátý, tak to začne hodně nudit. Závěrečné dění suché a nevýrazné. Sice to byl autorův záměr udělat vše s odstupem, ale divák v takovéto situaci očekává drama, paniku a emoce a ne to, co se ve filmu odehrálo. Musím ale uznat, že film jako celek působí docela silně a má své kouzlo a výpovědní hodnotu. 65% (05.03.2010)