Radúz and Mahulena
Režie:
Petr WeiglKamera:
Jiří KadaňkaHudba:
Josef SukHrají:
Magda Vášáryová, Jan Tříska, Jaroslava Adamová, Dana Medřická, Jiří Adamíra, Vladimír Ráž, Naďa Urbánková, Jaroslava Obermaierová, Vladimír Menšík (více)Obsahy(1)
Melodramatická pohádka o Radúzovi a Mahuleně vychází z autorské dílny básníka Julia Zeyera a skladatele Josefa Suka a našla v roce 1970 své mistrovské filmové zpracování v poetické režii Petra Weigla. Režisér vytvořil pohádkový film s Magdou Vášáryovou a Janem Třískou v hlavních rolích s hudbou Josefa Suka a v úpravě dialogů Josefa Topola, který adaptoval stejnojmennou divadelní hru Julia Zeyera z roku 1896. Klasický pohádkový příběh vypráví o strastiplné pouti dvou mladých lidí, prince Radúze a princezny Mahuleny ze dvou sousedních znepřátelených podtatranských království, kteří musí při své lásce překonávat nejrůznější nástrahy, protivenství, čáry a kouzla. (Česká televize)
(více)Recenze (84)
Renesančně stylizovaný plakát dost přesně vystihuje zaměření i směřování pozoruhodného dramatického filmového díla. Snaha být moderní a přitom dodržovat dobové vymezení tématu, jež samo bylo do značné míry rovněž adaptací starší tuším Němcové stejnojmenné pohádky, vytěžené z jejích slovenských sběrů, je příjemným kontrastem oproti uřvaným křečovitým modernizacím např. některých shakespearovských divadelních inscenací, v nichž to hřmí motory a niternou prázdnotou takto ztvárňovaného obsahu kamsi do ztracena diváckého zoufalství, rozhořčení i lítosti. Zeyer je nedoceňovaným mágem více moderní než probuzenecké čeké krásné literatury a tam, kde měl zvlášť šťastnou ruku, je to také znát. Spolu s PRINCEM BAJAJOU vznikl tehdy zajímavý diptych, který netrhal na kusy tehdy jako kýč zatracovanou secesi a přitom zachoval i vlastnosti a poetiku tématického archetypu Němcové. Trojí vrstva trochu romantické, trochu civilní a asi relativně nejvíce secesní příměsi byla podpořena invenčními kreacemi Vášáryové mladší a Třískovou i standardními výkony dalších hvězdných protagonistů naší tehdejší Thálie (Medřická, Menšík, Adamíra, Ráž, Brousek nst.). To, co se dnes jeví jako drhnutí, je jen vynalézavost a přiměřená úcta k až "ctihodným" (úvozovky proto, že dnes to slovo je přinejlepším neobvyklé, pokud se nejeví jako vysloveně "pošahané", češtěji výstřední) předlohám. Soudím, že v obém tvůrci přesáhli svou dobovou limitaci a vstoupili na nadčasový pomyslný český Parnassos. (Asi také proto jim zůstávají zavřena dvířka zvaná DVD.) ()
Film, který si dovede podmanit výrazným výtvarným zpracováním, silně stylizovanými hereckými výkony, zajímavou hudbou a především silnou Zeyerovou předlohou, kterou dle mého Weigl přetavil do média 20. století velmi "lumírovsky" – tedy s citem pro lyricko-epické kulisové drama se značnou dávkou patosu a velkých gest. Vznikl tak dosti pozoruhodný film, který možná trochu odpuzuje určitou zkostnatělostí a mechaničností zpracování, přesto má ale velmi zvláštní a řekl bych podmanivou atmosféru. Jinými slovy nemusím ho vidět znovu, ale něco jsem si z něj v duši ponechal. Přinejmenším překrásnou Magdu Vášáryovou, která mě vždy dovede rozněžnit... Ach ty ženy, to je kouzlo :o) ()
Nejpůsobivější pohádka, co jsem kdy viděl. Vizuálně vybroušený pohled na Radúze a Mahuleny a jejich osudovou lásku. Epické prostředí, které si společně s dunivou a působivou hudbou nic nezadá s Pánem prstenů a v mnohém ho emočně překonává. Pohled na "zlou matku" a její vojenské sluhy, jak peláší na svých koních na nekonečné pláni podzimní odpoledně vstříc Radúzovi, je svou intenzitou neuvěřitelně působivý. Nikdy bych nevěřil, že právě toto prohlásím u pohádky, přestože má lehce uměleckou/baletní/dramatickou vizáž a hraje v ní Jan Tříška s Magdou Vašáryovou...Krom nich právě matka Mahuleny je velmi energeticky a děsivě zahraná tuším Jaroslavou Adamovou. Avšak toto není klasická pohádka pro děti, tohle je působivé dílo, které kdyby nebylo v závěru zbytečně natažené a chvílemi stručnější, připsalo by si jasných 5* za svou originalitu spojenou s epickým rozměrem, který v českém filmu těžko hledá konkurenci. ()
"Je láska silnější než nenávist, a milování kletby mocnější. A budou pozdější ještě pokolení si vyprávět o jejich lásce věčné... Radůz a Mahulena." . . . Pateticky poetické, baletně teatrální, verbálně i vizuálně působivě stylizované, inscenačně - přes jistou (dobou podmíněnou) zjevně ne příliš nákladnou produkci i tak prostě nadčasově krásné, zasazeno do nádherných exteriérů... Navíc pak řekl bych v až kongeniálním souladu s romantizující i pompézní hudbou Josefa Suka... Silný mýtický příběh, pohanské drama veliké prokleté Lásky a Nenávisti - jako mysteriozní pohádka pro dospělé, dnes snad i dalo by se říci jakási baladická "fantasy"... Každopádně - i přes jakékoli možné drobné výhrady - vždy znovu a znovu fantastický divácký zážitek! - - - - - (Poprvé viděno s nezapomenutelnou vzpomínkou dávno tomu kdysi hned po natočení, poté s chutí nahlédnuto kdykoli znovu - naposledy pak 13.4.2009 na ČT2, komentář zde jako sedmnáctý - 13.4.2009) ()
Navzdory všemu, době, televizi, si z kompaktnosti Weiglova Radúze a Mahuleny sedám na zadek. Jsem dojatá, kochám se a tleskám. Něco tak opulentně erotického, dekadentního a náruživého se vidí jen málokdy. Měkká výslovnost Magdy se snoubí s pathosem Jenovým, Adamíra a Ráž jsou k ožužlání oba, Adamová s Medřickou jsou vysloveně démonické, Menšík zapadá též skvěle do celé zemité koláže a lesbické duo Urbánková-Obermaierová jsem milovala skutečně jen zde. Ale ty křivky! ()
Krásná ukázka toho, že dobrý film může vzniknout i bez velkých kulis a triků. Snímek stojí a padá s hereckými výkony, jež jsou skvělé jako v případě krásné Magdy Vašáryové nebo démonické Jaroslavy Adamové. Pravda, někteří herci občas mají trochu problém mírnit svůj divadelní projev (hlavně pan Tříska), ale nikdy nepřekročí pomyslnou hranici snesitelnosti. Radúz a Mahulena je originálně natočené milostné drama (ne pohádka!), které dokáže zaujmout i po více než třiceti letech. ()
Zfilmovaná poezie Zeyerova a Sukova... nádherné představení filmovými kamerami, s úžasným obsazením. ()
Radúz a Mahulena v režii Petra Weigela představuje v československé kinematografii naprosto ojedinělou záležitost, jakých se zase moc neopakuje. Ryze impresionistické dílo s rozpohybovanými obrazy předčasně zesnulého malíře Jana Preislera. Kombinace hudby Josefa Suka, mluveného libreta Julia Zeyera (nepatrně upraveného dramatikem Josefem Topolem) a fascinujícími divadelními výkony doslova hvězdného obsazení představuje pro diváka náročnou, o to však více strhující podívanou. Radúz a Mahulena v tomto provedení vyráží dech i po více než půlstoletí. Rozhodně nejde o podívanou pro každého, ale mně osobně tento snímek vyráží dech zas a znova. Nejen díky fantastické kameře Jiřího Kadaňky a při pohledu na množství spoře oděných mladých mužů, které kamera fascinovaně snímá... ()
Tomu se už opravdu nedá říkat pohádka a to je jedině dobře! I love czechoslovak 70es ()
Nostalgická spomienka na detstvo, i keď v tomto prípade išlo o miernu nočnú moru. Možno som ako dieťa nechápal ani tie nahé ženské telá v niečom, čo som považoval za rozprávku. Dnes dokážem oceniť fakt, že sa celý príbeh odohráva v exteriéroch, respektíve v prírode s minimom záberov na stavby. Výrazne divadelne štylizované herectvo ale spôsobuje, že po polstoročí ide dnes už viac menej o nie príliš jednoducho stráviteľný experiment. Dej je jednoduchý, čiže aj dvojhodinová stopáž pôsobí neúmerne látke. Ale kvitujem Třískovi, že vydržal takmer nahý nakrúcanie vo vysokohorskom prostredí, občas je aj vidno, že tu niekedy zdatne fúkalo. ()
"Radúzi, volný jsi... teď běž a mě nech..." ()
Přehnaně divadelní kostýmy (obzvlášť SM vojáci) se možná hodí k divadelním dialogům, ale do skutečného lesa (na hory, louku...) se hodí jako pěst na oko. Mohutná hudba v dramatičtějších pasážích příliš kontrastuje s chudou televizní produkcí (k takové hudbě je potřeba trochu výpravnější obrazová složka). Jinak solidní pohádka, která však není určena dětem. ()
A budou pozdní ještě pokolení si vyprávět o jejich lásce věrné... Fascinující soulad stylu, krásy a obsahu, soulad dokonalé hudby, slova i obrazu. Bezesporu nejlepší Weiglův film, byť původně "jen" televizní. ()
Film který miluju, především pro jeho výtvarnou stránku. Fascinuje mě převedení obrazu Jana Preislera na filmové plátno (resp. TV obrazovku). Souhlasím, že i když se většinou uváfí, že RaM je pohádka, pro děti to moc není. ()
Až překvapivě věrná filmová adaptace pohádkového dramatu Julia Zeyera zachovává originální atmosféru a oživuje původní secesní poetiku díla. Ačkoliv je celý děj lokalizován do exteriérů (připomínajících svou dekadentní náladou, motivy a tvaroslovím malby Jana Preislera), nepozbývá svého originálního divadelního ladění, které je komorní, nebo lépe řečeno intimní (v intencích intimního jeviště, preferovaného moderním divadelnictvím fin de siècle). Soběstačné obrazy jsou naplněny básnickými dialogy a skvostnou hudbou a příběh se odehrává veden zpřítomňovanou osudovou melodií lidských niter. Filmu se tak podařilo spojit různá samostatná díla: Zeyerovo drama, Sukovu symfonickou hudbu a Preislerovu výtvarnou tvorbu (se Zeyerovou prací nesouvisející jen zdánlivě). Gesamtkunstverk. ()
Svojím spôsobom mimoriadne sugestívne dielo s filmársky zdatným prevedením. Lenže forma predsa len nedokázala zakryť gýčovitú poetičnosť a ( pre mňa osobne ) prílišné básnické prejavy hercov. Ako fantasy rozprávka, to vôbec nesplnilo svoj účel. ()
Až moc ponuré na ,,pohádku". Co by se taky dalo od Zeyera čekat. Skvělé výkony, skvělá hudba, kamera a režie. Prostě vše tip-ťop. Ovšem pro jiného diváka než jsem já. ()
Pochmurná pohádka pro dospělé publikum. Výrazná stylizace, kostýmy a mluva působí až teatrálním dojmem. Má to obrovské kouzlo i díky hudebnímu souznění Josefa Suka s obrazem Jiřího Kadaňky. Hudební dramaturgie se perfektně ujal Luboš Fišer. Herecké osazení je velmi silné a myslím, že režisér Weigl z celého ansámblu vytáhl maximum. Zlo a nenávist královny Runy vystihla Jaroslava Adamová s mrazivou přesností. Petr Weigel se nebál v příběhu použít i lehký erotismus, jakoby vystřižený z antických bájí, zejména vidět nahou Jaroslavu Obermaierovou a Naďu Urbánkovou, jak se koupají v rybníce je požitek, který musí lahodit každému mužskému oku. Co celému celku hodně pasuje, je i podzimní kouzelná krajina Spišského hradu a slovenské přírody, nebo hradu Rábí a jeho okolí. Na své poměry u nás ojedinělé dílo a je dobře, že se podrobilo zrestaurování a sledovat ho v pořádné kvalitě je dokonalost. ()
Nádherné zpracování - ale pod pojmem pohádka si představuji něco jiného :-)) Film, který ve mě rozhodně zanechal plno dojmů, ale toho zla bylo trochu moc :-) ()
V době, kdy se pomalu začaly plížit společenské tendence, jako je malost, konformnost, konzumerismus, tendence, které přežívají, akorát v jiné podobě, dodnes, vznikl film, který by dokázal s přehledem ztvárnit shakespearovské drama. Minimalistické scény (podle mě velmi moderní) jen podtrhují ohromnou bohatost textů a silně kontrastují s vypjatým výrazem herců, herecké výkony jsou patetické - v tom nejlepším slova smyslu, jsou divadelní, jsou extrémně těžko pojatelné a jsou extrémně elitářské, jak vzhledem k jejich původcům, tak k jejich recipientům. Zeyer stojí zcela neprávem ve stínu Jiráska... Jiráska zná snad úplně každý, málokdo od něj něco četl, ale téměř nikdo nečetl nic od Zeyera, přitom jeho prózy jsou velmi nevšední a zajímavé. Závěrem chci vzpomenout hudbu, která je úžasná. ()