Režie:
Ivo NovákKamera:
Stanislav MilotaHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Jiří Bednář, Vlasta Houdková, Zuzana Řepová, Milan Mach, Vlastimil Bedrna, Jaroslava Tichá, Karel Krautgartner, Eva Pilarová, Waldemar Matuška (více)Obsahy(1)
Filmový triptych na motivy ,,mládí a džez" - tvrdila dobová anonce. Ve skutečnosti šlo v první povídce při nejlepší vůli o pop a ve druhé o trampské písničky. Autoři se reáliím velmi pečlivě vyhýbali. Zajímavé je obsazení menších rolí ve druhé povídce. Nejpopulárnější zpěvačka té doby Y. Simonová se objevila ve své jediné filmové roli. Volný povídkový triptych sjednocují mladiství hrdinové, které zahořeli touhou věnovat se hudbě. Vesměs musí mnohé obětovat, aby dosáhli svého cíle. Přinášená výpověď, přestože se opírá o přemíru muzicírování, je však notně tezovitá, vyhýbá se cílenějšímu zobrazení dobových reálií, pomíjí mnohdy se nabízející konflikt mladého hrdiny s nepříliš chápajícím či přejícným okolím. Rozhodně nelze tento snímek poměřovat s tituly jako Pytel blech, Černý Petr či Starci na chmelu, které vznikaly v téže době - v první půli 60. let. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (14)
Dějově naprosto vyprázdněný film, minimum dialogů, nedivím se, že to tady většina lidí nedokázala strávit :). Navíc je tady naprosto unikátní Milotova kamera, který na širokoúhlém formátu tvoří zcela abstraktní a odvázané obrazové kompozice a k tomu množství jazzu, naštěstí žádný dobový pop nebo country, jak tvrdí Březina v Lexikonu českého filmu (ano, odtud jsou všechny ty zcestné tzv. "oficiální texty distributora" na ČSFD). Samozřejmě to nemá takovou lehkost a atmosféru jako ostatní šedesátková díla, popravdě je to občas docela křečovité v tom, jak si Ivo Novák hraje na těžce avantgardního režiséra, ale špatný film to rozhodně není - formálně rozhodně ne, ale děj tady, jak už bylo řečeno, opravdu nečekejte. ()
Hodně, ale fakt hodně zvláštní film. Taková pražská lynchovina. Film sestává ze tří povídek - Polykač třešní (70 %), Set (30 %) a Bubny (60 %). Vlastně ještě z velmi dlouhých úvodních titulků, kde jsem té jazzové muzice nějak nemohl přijít na chuť. Film má naprosto skvělou kameru a podmanivou atmosféru. Využívá maximálně kouzla Prahy, když ještě nějaké kouzlo měla. Je úžasné dívat se na místa dnes zaplavená turisty, reklamou a mnoha parkujícími auty, jak vypadala prostorně a - kouzelně. Pobavil mě záběr na hospodu U zlatého tygra. Ošuntělá pivnice, o kterou by si Japonci nohy neotřeli. A hle, uteklo pár let a je z toho turistická atrakce, a ne normální hospoda. Jako z většiny Prahy. Strašně divně a neústrojně je zde použita hudba a písničky - někdy se to hodí, jindy ruší, ale celkově to jen posiluje podivný, nejasný pocit z tohoto filmu. Až snový, často hodně snový. Přitom jednotlivé povídky děj mají, ne že ne, a dokonce uzavřený. Jenom druhá povídka měla končit ve 45. minutě, hned, jak sundají síť. Všechny ty scény ve vlaku a s masopustem jsou násilné a na nic, jako by bylo potřeba něco připsat, aby byl film delší. Ony příběhy jsou ale podávány nikoliv chronologicky, ale výseky ze života. Důležitými výseky, takže divák neztratí kontinuitu. A když se dobře dívá, uvidí v cameo rolích množství známých zpěváků - třeba Eva Pilarová jen sedí za výlohou v kavárně s někým u stolu, když jdou holky okolo. Jirka Wimmer tady udělá snad svůj první filmový fór. Naprosto skvělou roli zde má pan Šmeral. A mladičký Kostka si žel moc nezahrál. Ale zase jsme viděli v hraném filmu kousek loutkového. Příjemně mne překvapila herecká účast zpěvačky Yvetty Simonové - hraje dobře a ta závěrečná jízda autem přes Braník do Chuchle je dokonalá herecky, kamerou, výpovědí. Některé sny se prostě koupit nedají. Vlastně ty tři povídky mají svá témata a klidně se mohly jmenovat Láska, Smrt a Sny (myšleno životní). A dobrý je i výběr mladých hereček, jedna mi připomněla mou sedmnáctiletou lásku Hanku, v dobrém. Nakonec se mi ten film vlastně zvláštním způsobem líbil. ()
Entrée před úvodní povídkou předznamenává, že půjde o spíše o studii atmosféry než o příběhy postav či lépe řečeno manekýn, na které kdosi naaranžoval role. A vskutku je takovou hned první povídka. Milota registruje Prahu poloviny šedesátých let v decentní, neokázalé symbióze s jazzovými vyhrávkami, jimž se překvapivě nedostává ani dravosti ani života, jakým oplývá muzicírování strakonického jazzového orchestru na spartakiádě v Machově – méně ambiciózním, zato hravějším a jazzovějším – Valčíku pro milión. Epizoda lásky (nebo hry na ni) v rámci snímání televizní reklamy je prostá psychologie i citu – vše se spíše odžívá, než žije, jako by se ve scénáři zatrhávaly hotové scény, zatímco nezadržitelně běží čas – k nevyhnutelnému neuspokojení. Ústřední, tragická povídka, baladicky tká dva časy – těch, kteří budou, a toho, jemuž byl všechen čas již odměřen, – a sjednocuje je v prudce krvácející ráně, jíž vše končí, aby je pak rozpletla – a tu pokračující nechala donekonečna či navěky zasahovat vzpomínkou, zpřítomněnou těmi nejméně pravděpodobnými asociacemi i vlastní poraněnou láskou pozůstalých. I zde Milota oslňuje mimořádně bystrou kamerou – a Liška svou muzikou podstatně přesvědčivěji než v první povídce probarvuje křehký a záhy roztříštěný svět mladých. Závěr je spíše sociologickou studií na jazzové téma bez patřičného prostoru pro duši i hudbu. S ohledem k předešlým povídkám tak spíše všechny ty tóny, které z těch obrazů a slov povstávaly, tlumí. ()
Hodně ujeté. Úvodní Liškovo téma je silné, celkově je skvělá kamera. První a třetí část je silně eklektická k Tetralogii citů a prvním Resnaisům. Akorát Novákovi nedošlo, že Antonioniho “prázdnota” je budovaná s plnými významy vzadu. Jako experiment k proklikání je to super! ()
Povídky - Polykač třešní, Set, Bubny. No ve srovnání s tím, co už tehdy natočili Forman, Vláčil, Schorm, Kadár & Klos či Chytilová je to jistě velmi slabé, děj vlastně nijaký, občas to nudí, občas je to trapné, občas to loudí úsměv (třeba když Pavel Sedláček, Viktor Sodoma, Ladislav Potměšil & spol. hrají prosté trampy a namísto překližkových kytar s vypálenou palmou či namalovaným kovbojem, které by se tak daly u dobových trampů čekat, mají bezvadné gibsony na kterých hrají podivnou pop-bigbítovou představu o trampské muzice). Občas film trochu zachraňuje hudba, leč ne vždy. Ovšem kamera kouzlí. Některé záběry jsou nádherné, někdy až abstraktní, někdy nádherně absurdní (anděl na mopedu). Nejhezčí jsou z tohoto pohledu úvodní titulky a první povídka, která má děje nejméně, takže kameraman měl volné pole působnosti. Na tento film se dá dívat jen jako na působivý vizuál, a to ještě nejlépe okem nostalgika, nikoliv však jako na regulérní film. Hodně slabé 3*. ()
Vo filme účinkovala i najpopulárnejšia speváčka tej doby Yvetta Simonová vo svojej jedinej filmovej úlohe.(neuznaná zaujímavosť) ()
Hodnocená jednotlivých povídek - POLYKAČ TŘEŠNÍ - Z prvních záběrů to vypadalo na něco strašně divného, tak jsem se začal těšit, ale nakonec z toho vypadla obyčejná milostná historka, která kdyby neměla tu magickou kameru, asi by působila nijak. Takhle nějak působí, ale na vyšší hodnocení se to u mě stejně nepřehoupne. (3*) SET - Začátek celkem ok, ale ten konec to mělo zbytečně natahovaný, zvlášť ten masopust působil úplně hloupě. (2*) BUBNY - Podle mě osobně nejlepší povídka, líbily se mi na ní jednotlivé scény a závěr, akorát byla místy utahaná. Výběr hudby tu byl zvlášť divný - něco se hodilo, něco vůbec. (3,5*) CELKOVÉ HODNOCENÍ - Tenhle zapadlý československý snímek je sice zajímavý, ale že by mě nějak víc dostal, to říct nemůžu. Rozhodně nesouhlasím s tím, že je ten film dějově vyprázdněný a že je v něm minimum dialogů (danému uživateli bych doporučil film Mučedníci lásky - tam je dialogů tolik, že se to bude dát spočítat na prstech jedné ruky, i když to je spíš počet vět, co tam zazní, dialog tam snad není žádný). Každopádně jsem to rád viděl. 3* ()
Když už tak je první povídka o swingu ne o popu... Film má cenu dobové atmosféry a reálií...Liškovi hudby ...jo a krásných lidí (Bednář,Houdková) :-) ()
Přesně jak vypráví ten muž ve vlaku o jeptiškách, co dělaly.....a jak ta jedna druhé..však to znáte ....šeď a nuda ()
Povídky, jo? Dal jsem jen první, mohla by se jmenovat Obrazy ze života jedné pipinky. Nuda nuda, šeď šeď. ()
Mládí, jazz, abstraktní situace, výborná kamera, ohromná civilnost a převážně obrazové vyprávění. Nová vlna v ryzí podobě sahající po uměleckém ztvárnění dění všedního dne z oblasti mládeže a touhy po hudbě. Že je to zrovna jazz není náhodou. Snímek je i na dnešní dobu pro mnohé velmi těžkopádný, neboť taková tvorba není v naší kinematografii zrovna obvyklá, a tak svým způsobem nadchne jen opravdu zasvěcené. ()
Film prý tvoří trojice povídek, z nichž všechny jsou natolik nezajímavé, že jsem si při sledování samou znuděností ani nepovšiml, že se nejedná o jednolitý příběh (ačkoli mluvit zde o příběhu je tak trochu hyperbolické). Bubny by i mohly být dobrým snímkem, avšak to by nesměly mít 83 minut, ale nanejvýš deset. Vše ostatní je naprosto nepodstatný, naprosto nahodile přidaný balast, způsobující, že už tak znuděný divák naprosto ztrácí přehled o tom co se děje, komu se to děje, proč se to děje, kdo je kdo, s kým kdo mluví, co řeší, zda je pro jeho „dějový oblouk“ podstatnější hudební kariéra nebo rýžování zlata, natož aby v této kupce chaosu rozlišil tři na sobě nezávislé povídky. Aby toho nebylo málo, je to celé doprovázeno až neuvěřitelně iritující parodií na hudbu ()
Někde jsem si přečetl, že je v tomto filmu hezká hudba, a tak jsem jej chtěl vidět. Už první skladba u titulků mi rvala uši. Tohle není můj šálek kávy. A tyto pazvuky trvaly přes pět minut. Nu a pak celu první povídku. Druhá byla o trempířích, takže jsem se domníval, že to snad bude lepší. Nebylo. Jen první písnička nebyla nejhorší. Pak koukáme na panáčka, a do toho něco co se hudbě podobá. I když už ne tak odporné jako první půl hodiny, přece jen mám o hudbě jiné představy. A o filmu také. I v této povídce je však divák nucen poslouchat pazvuky v pozadí. Třetí veledílo tomu nasazuje korunu a je hanba o něm psát. U mne asi nejhorší hudební film, který jsem kdy viděl. ()
Slabé dějově i hudebně. ()