The Wall: Live in Berlin

Velmi emotivní koncert, který je z hlediska atmosféry daleko před jinými vystoupeními Pink Floyd či Gilmoura. Nejlepší jsou však na tomto koncertu písně, které nezasvěcený nezná a zastáncům Gilmoura se nelíbí. A to hlavně One of my Turns v "hotelovém pokoji", Another Brick pt.3(kde se ve zpomaleném záběru vlní česká vlajka), Vera a Bring the Boys Back Home. Tam Waters stojí nad burácejícím orchestrem Rudé armády a před 450 000 lidmi v publiku (odhad pořadatelů) a křičí z plného hrdla jako kdyby byl vládce světa:-). Koho by nemrazilo...Potom se pomalu přejde do hitu Comfortably Numb, který se už ale nepovedl. Je pravda, že roli doktora nezazpívá nikdo líp než Waters, ale v téhle písni je prostě králem David Gilmour. Jeho styl hraní na kytaru nikdo jen tak nenapodobí. Dalším trnem v oku je Cyndi Lauper, která mi připadala jako kdyby prodělávala epileptický záchvat. To její škubání a běhání v ABitW pt.2 se mi strašně příčilo. Navíc její účes ala Predator...no netřeba rozebírat...Sečteno, podtrženo, Waters zaválel, všechna čest. 95%. (12.05.2009)

jsem velký fanda Pink Floyd, jsem velký fanda Rogera Waterse, patřím ktěm, co si myslí, že bez něj Floydi už jsou jen kopie těch pravých Pink Floyd, ale tenhle počin, to byl opravdu úlet. Jediný, kdo mě alespoň nesral, byla Liza Minelli, jinak to byla ubohost typu Nedvědi na Strahově. Pompézní megashit, určený jen k vydělávání prachů, sorry 2 ondrech: Spíš by se těžko hledal někdo, kdo Žára nezná, ne? (17.09.2007)

Klasická rocková opera od Pink Floyd spracovaná po rozpade kapely ich bývalým frontmanom na mieste čerstvo zhodeného Berlínskeho múru. Svojho času najväčší koncert v dejinách, vysielaný aj naživo, pričom na každú pieseň je pozvaný iný interpret alebo celá skupina, plus úlohy učiteľa, ženy a matky tu hrajú priamo herci v kostýmoch. Miestami je to síce trochu herecky prepálené (Another Brick in the Wall, Part 2, Goodbye Blue Sky), ale ako celok je to veľmi kvalitná šou a Watersovská megalománia dotiahnutá do maxima. (27.04.2013)

Nejméně důvěryhodný ze všech Watersových počinů – roubování výsostně individuální výpovědi jménem The Wall na strhávání úplně jiné zdi zavání přihříváním vlastní umělecké polívčičky víc než autentickou touhou oslavit významný dějinný moment, kvazifašistická symbolika z Pinkových vnitřních fantazií dostala na německé půdě ne právě vkusný podtext a korunu všemu nasadila uspěchaná realizace. Několikanásobný výpadek proudu v úvodu monstrkoncertu rozhodil většinu zúčastněných, nejvíc mladičkou Sinéad O'Connor, a samozřejmě taky nás, kteří jsme to tenkrát sledovali v přímém přenosu a nevěděli jsme přesně, co se děje, proč z The Thin Ice zaznělo jenom torzo, proč je to celé jakési rozvrzané a nepřesvědčivé. Záznam na DVD je vypiplaný, zalátaný materiálem z kostýmní zkoušky, dodatečnými dotáčkami, doladěný a přemíchaný, takže po technické stránce mu nelze nic vytknout, ale tu nervozitu a rozpaky se úplně zakrýt nepovedlo. Co mě naopak tenkrát jako obrovského fandu Floydů rozčilovalo a teprve zpětně to doceňuju, byla snaha opustit kanonický hudební tvar Zdi, udělat ji jinak – nejde jen o střídání hvězd a hvězdiček za mikrofonem (teď po letech mě kromě obligátně dokonalého Vana Morrisona hodně zaujal třeba Paul Carrack v Hey You), ale i o celkově překopaná aranžmá; zvlášť tam, kde se zapojí muzikanti z „Dylanova“ Bandu (přesněji řečeno akordeonista Garth Hudson a dva jeho kumpáni v roli zemitých backvokalistů) nebo superstar mezi klasickými flétnisty, sir James Galway, zní výsledek vážně svěže. Chcete-li ovšem vidět Waterse hrát (nejen) písně ze Zdi taky po svém, ale v plné síle a přesvědčivosti, sežeňte si o dekádu mladší koncert In the Flesh Live. (01.09.2012)

Jako fanoušek Pink Floyd, jako fanoušek Waterse i jako fanoušek i aktivní návštěvník velkých a povedených koncertů se na tento projekt mohu zpětně dívat snad trochu kriticky (kriticky snad i na dnes ne zcela pochopitelný, leč v té době snad i logický a ideální výběrů interpretů), ale na druhou stranu musím ocenit, že zeď padla tam kde skutečně pevně stála a padla. Zajímavostí jistě je, že se až dlouho po skončení koncertu mluvilo o tom, že Potsdamerské náměstí bylo z východní strany poddolované tunely a že se díky tíze téměř půl milionu diváků mohlo o koncertu psát i v jiných souvislostech. (09.04.2013)