Most

Co má větší cenu život blízkého nebo životy desítek. Tahle otázka mi už nejednou přišla na mysl. A to jsem vůbec netušil, že někdo podobné téma nějak zpracoval. Ačkoliv se ve filmu jedná o přítomnost, je film nějak zasazen více zpět do minulost, alespoň vzhledově. Záběry na Prahu jsou krásné. A ten most je skvělý, jako po technické stránce. (06.07.2016)

I stříbrná mince se v příliš velké kapse ztratí. Stopáž Mostu je hrubě přestřelená. Dilema titulní postavy je velice kruté, ale opravdu intenzivní by bylo zhruba v desetiminutovém filmu (případně obestřeno nějakým tím příběhem). Vaty v podobě záběrů na cestující vlaku nebo anglicky hovořící osoby (?) je příliš a zcela jasná mi není ani forma - staré uličky Prahy doplňuje moderní elektronika v tramvajích, aby záhy nastoupila parní lokomotiva a ke všemu hraje francouzská hudba. Unikla mi nějaká symbolika, či jde pouze o autorovo zalíbení v několika nesourodých prvcích? Linka s feťačkou je možná hezká, ale poněkud podbízivá. Největším kladem jsou nakonec herecké výkony představitelů otce a syna... (04.01.2010)

Wau... Nádherné. Už delší dobu jsem nebyla tak silně citově unešena z nějakého snímku a o to víc mě překvapuje, že je z české produkce a ještě krátkometrážní. Někdy prostě stačí jeden pohled na zhrouceného člověka, někdy stačí jeden úsměv od neznámého kolemjdoucího v okamžiku, kdy si člověk neví rady co dál.... a může vám to změnit život. (04.01.2014)

Alegorie nealegorie, tenhle krátký film na mě zapůsobil přes všechny nedostatky typu podivných anachronismů a ještě podivnějšího závěru prostě proto, že nad tématem oběti přemýšlím jako matka malých dětí docela hodně. Myslím na Sophiinu volbu, na film Musíme si pomáhat, který na mě taky velmi zapůsobil a na období minulého totalitního režimu, který naše české myšlení chtě nechtě dosti poznamenal. Nikdy jsem nebyla postavena před volbu oběti vlastních dětí, a to dokonce ani v podobě, v jaké před ni byli za minulého režimu postaveni moji rodiče. Co je důležitější, prospěch mých dětí, nebo nějaké principy? Někteří lidé by to rádi viděli černobíle, já to černobíle nevidím. Někteří by kamenovali ty, co jim jde víc o blaho svých dětí než o blaho ostatních, cizích... prý společnosti. Nezlobte se na mě, mně je jedno, kam se řítí vlak, když jsou ohroženy moje děti. A jen tiše doufám, že před takovou volbu nikdy nebudu postavena. (30.10.2011)

Za necelou půlhodinu, beze slov navíc, tu spíše cítíte, než vidíte, vztah otce a synka - nástin toho, jak jsou oba moc rádi každý den spolu. Je v tom naplnění srdce a touha po lásce a jejím předávání. A to je něco, co se tvůrcům povedlo na diváka ve vší jemnosti přenést, aby pak přišla zásadní otázka: Jakou cenu a smysl má život? Mých nejsilnějších 30 minut v kině. (14.09.2012)