Znovu Paříž

Samotný atentát je vyřešen za pár minut, přesto mu napětí, ani více času nechybí. Jde především o pozdější skládání střípků, stále se opakující myšlenky a hledání odpovědí na několik otázek. Odpovědí, jenž by mohly pomoci v boji s posttraumatickou poruchou, kterou Alice Winocour dokáže podat stejně dobře, jako Virginie Efira v hlavní roli. Překvapilo mě, že zrovna opakovaný pobyt na místě může být ku prospěchu, ale minimálně ve vzpomenutí si to smysl dává. Mia tu však nenalézá pouze pochopení, ale i osočení. Pozdější přiznání je jednou z nejlepších scén, stejně jako to v soukromém životě, které na vzniklou situaci hází úplně jiné světlo a někdo má jistě nad čím přemýšlet. (16.04.2024)

Podľa popisu to znelo viac než dobre a aj úvod filmu sľuboval perspektívnu psychologickú drámu. Postupne sa však dej stabilizoval a celé sa to napokon po celý čas točilo v tom istom kruhu traumy a pátrania po spomienkach. Celkom škoda, že sa dejový rámec takto uzavrel a takmer nepripustil žiadnu dramatizáciu. Celé sa to skôr odohráva v takej psychologicko-filozofickej rovine, proti ktorej v podstate nemám nič, ale trochu viac epickej esencie by určite nebolo na škodu. 2* (19.05.2023)

Při vší úctě ke 130 obětem série teroristických útoků pošahaných islamistů z IS v noci na 14. prosince 2015 v Paříži zůstávám u jedné hvězdy protože myslím, že na CSFD se hodnotí kvalita filmů a když už události tak jejich mimořádné zpracování. Tato patetická nuda, (A to mám Virginii Efiru tak rád), s řadou nelogických reakcí a hloupých vztahových náznaků nesplňuje u mne ani jednu hodnotu kvality. Snad jen jedinou. Každá víra v cosi neexistujícího v hlavách nevzdělaných a hloupých po celé věky plodila pouze násilí. (20.02.2024)

Dosť psychologická záležitosť. Všetko kĺže po povrchu a hoci riešime veľmi silnú a tragickú udalosť, nejde sa úplne do hĺbky a to by nemalo byť v prípade riešenia traumy obete. Osobne poznám ženu, ktorej v Paríži 13. novembra 2015 zavraždili brata a to šiel len na koncert až z Rumunska. A jej výpoveď, spomienky na tú bolesť, sú oveľa hlbšie ako v tomto filme, a to tam našťastie ani nebola. V každom prípade Virginie Elfira je prekvapivo nenápadná a tak dobrá herečka, že jej veriť to, čo pán režisér prikázali. (24.04.2023)

„Som jeho manželka a vieme, že to nikdy neprekonáme. Vy ste jediná, s ktorou o tom vie rozprávať.“ __ Alice Winocour má cit pre spoločenské filmy a je vidieť, že má odvahu ísť aj do neľahkých tém. Revoir Paris zachytáva kalváriu ženy (menom Mia) v strednom veku, ktorá s niekoľkými ďalšími ľuďmi prežila teroristické útoky v Paríži z roku 2015. Režisérka sa schválne nevenuje k detailnejšiemu zachyteniu útoku v reštaurácii, všetko prebehne v rámci pár sekúnd a v neskorších častiach príbehu sa objaví len zopár snímok vo forme flashbacku. Mia pátra po svojich spomienkach, objaví komunitu obetí, kde sa snažia jeden druhému prekonať prežitú tragédiu (jedným z najsilnejších momentov je priznanie vdovy o tom, čo spravila // prípadne scéna v múzeu pri „dlhej“ maľbe). Režisérka medzi inými ukáže niečo aj z toho Paríža, ktorú nepoznáme (prípadne poznáme, len sa snažíme na o tom mať nemať vedomie) – nič nie je čierne a biele. P.S.: To, že Virginie Efira je opäť tlmočníčkou ako v (nedávnom) filme Madeleine Collins, je pravdepodobne len náhoda. Osobné hodnotenie: 80% (****) (30.04.2023)