Zamani barayé masti asbha
Režie:
Bahman GhobadiScénář:
Bahman GhobadiKamera:
Saed NikzatHudba:
Hossein AlizadehHrají:
Ayoub Ahmadi, Rojin Younessi, Amaneh Ekhtiar-dini, Madi Ekhtiar-dini, Nezhad Ekhtiar-dini, Kolsolum Ekhtiar-dini, Karim Ekhtiar-dini, Rahman Salehi (více)Obsahy(1)
Celovečerní debut Bahmana Ghobadiho, režiséra oceňovaného filmu Želvy mohou létat (2004), vychází z jeho krátkometrážního dokumentu Žít v mlze (1999), který získal několik cen na mezinárodních festivalech. Název dokumentárně stylizovaného snímku poukazuje na bizarní reálii týkající se života na hranicích Íránu a Iráku. V hraničních horských oblastech Íránu je počasí natolik nehostinné, že i tažná zvířata dostávají alkohol, aby vůbec fungovala. Režisér do daného prostředí zasadil realitou inspirovaný příběh o těžkých životech dětí z kurdské rodiny. Po smrti rodičů přechází starost o mladší sourozence na dvanáctiletého chlapce. Jeho tělesně postižený bratr potřebuje operaci, kterou ale mohou provést pouze v sousedním Iráku. Tak se děti vydávají na tvrdou pouť přes hory. Sugestivní snímek o rodinné pospolitosti navzdory krušným podmínkám získal dvě ceny v Cannes. Natáčelo se v reálném prostředí a hlavní i vedlejší postavy příběhu ztvárnili neherci. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (53)
║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $700,159║Tržby Celosvetovo $800,000║ ()
,,JSEM S JANEM V DUCHOVNÍM SPOJENÍ. BŮH NECHÁ KAŽDÉHO V NĚČEM VYNIKNOUT. JÁ JSEM BYLA VŽDYCKY HLOUPÁ... ALE V TOMHLE JSEM DOBRÁ. BŮH DAL KAŽDÉMU NĚJAKÝ TALENT.…“ /// Abych pravdu řek, moc tomu nerozumím… dětský práci jo, tu chápu, ale tomu všemu vostatnímu. Drsnej způsob života (jako třeba u nás za války nebo 1. republiky, pamatuješ…), parchanti Ámina, Mahdi, Rožín, a Ajub. Fotr jim za chvilku chcípne na minový pole (upřímně, já bejt tebou, tak se rozběhnu dobrovolně už dávno!) no a tak děti… TY VOLE, TO SE NEDÁ VYMYSLET! Je mi líto těch mul (kůň řízlej voslem debile!), ty lidi – to není můj problém. Sere mě, že tady (jako u nás…) se to hemží sráčema, nic nedělaj, žijou si na dávkách… kurva to sem se zase nasral… Takže co jako? Politickej doku-film? Trochu. Nebo hra na to, kolik druhů emocí v sobě člověk objeví? Tohle je mimo moje chápání. Filmově za 3*, lidsky za 5*. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Práci seženu, jen když seženu mulu (ne NULU! To by tady byl zaměstnanej každej…). 2.) Miluju kousky, při jejichž sledování se mě od začátku do konce druhýho dne, drží nechápavej tik. 3.) Thx za titule ,,fureq“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * ()
Možná to na mě působilo ještě autentičtěji, než Želvy mohou létat. Vždycky u takových filmů cítím naprostou beznaděj a bezmoc, protože i kdyby člověk nakrásně chtěl, tak s tímhle stávajícím systémem nic nezmůže. Ano, byl to jen film, ale já věřím, že ve skutečnosti to je možná mnohem horší. Třeba takového Mahdiho si nikdo nevymyslel, kde záběry na něj byly srdcervoucí a jeho krásné oči mluvily za všechno. To celé umocněné nehostinnou krajinou k žití, kde je slyšet z dálky střílení a kolem neustálé nějaké nástrahy, včetně min. A to nemluvím o mulách, kterých mně bylo tak líto, že jsem musela chvílemi použít rychloposuv. Myslím si, že každý soudně přemýšlející člověk, který uvidí tenhle polodokumentární snímek z kurdského prostředí si uvědomí, že bychom si měli vážit i toho možná někdy mála dobrého co máme, včetně toho, že bydlíme třeba tady v Čechách. ()
Já si tady ve dvaadvaceti chodím na brigády, abych mohla kulturně žít a nechodila jak šupák, ale když vidím ty děti v Íránu, co mají za životní osudy, které si já ani představit neumím, hned bych jim všechno poslala a radši bych chodila nahá. Už nikdy nebudu nadávat na opruz v práci. Nebo aspoň v nejbližší době, protože tohle ze mě jen tak nevyprchá. Těžká deprese. Jako vždy. ()
Snímek původem kurdského režiséra Bahmana Ghobadiho by svým námětem lehce mohl spadat mezi takzvané festivalové exploatace, které sociálně drásává témata vytěžují s cílem (finančně) uspět na prestižních západních přehlídkách. To se nakonec podařilo i Času opilých koní, v Cannes např. film získal Zlatou kameru. Trápení íránsko-kurdských dětí, které se v nehostinném pohraničním prostředí starají o svého těžce postiženého bratra, by mohlo být snadným východiskem pro citově manipulativní drama. Ghobadi si ale zvládá udržovat odstup, který se k dokumentaristickým konvencím blíží nejen vzdáleným rámováním a rezignací na klasické vyprávění, ale také autentickou prací s neherci. Právě v nezúčastněných momentech (úvod s vojenskou kontrolou, náročné putování horami) snímek exceluje, ale jakmile během klasicky odříkávaných-nacvičovaných dialogů přejde k polodetailům, svou realistickou auru trochu ztrácí. ()
Čas opilých koní představuje typický festivalový snímek a přesně ten druh íránské produkce, ze kterého jsou filmoví kritici a okruh festivalového publika paf a hovoří o íránské kinematografii jenom v superlativech. Přitom tahle kategorie snímků tvoří jenom zlomek íránské produkce, která se orientuje na průměrná a vkusu nevzdělaného publika uzpůsobená melodramata. Je to v podstatě dokument o tvrdém životě horalů v pohraniční provincii vzdálené od prosperity ropných polí a kultury velkoměsta. Navíc, a to je pro úspěch na festivalech taky typické, líčí dětský svět a objevuje se tam motiv tělesného postižení, resp. zdravotního handicapu, jednoho z hrdinů příběhu. Pro režiséra je typické využívání neherců, někomu to může vyhovovat, já bohužel do této kategorie nepatřím. Jako obraz sociálních poměrů v dané oblasti je to pochopitelně silné, ale jako hraný film, kde bych ocenil i kvalitní scénář a herecké výkony, je to nedostačující. Takže nakonec se přikláním ke třem hvězdičkách a 60 % celkovéo dojmu. ()
Nebylo místo na citový výlevy; ta perfektní práce s kamerou, která byla v područí hor, svízelná hrdinova situace a odklon od západní civilizace, jež se rozklepe při pomyšlení, že by měla rozdmýchat plamen naděje kdesi uvnitř hlavy, protože jen tak lze přežít, mi zavdala tolik otázek, tolik toho dala, až se mi třásla ruka a hlas! Vzalo mi to dech a rozum - naprosto nenásilným způsobem, což je vzhledem k původu snímku velmi imponující. 95% ()
Íránské filmy jsou fakt husté! Čas opilých koní je film o dětech, které se musely již ve svém školním věku stát dospělými. Děj se odehrává na Íránsko - Irácké hranici ve vysokých horách, kde jedinou možností jak přijít k troše peněz je pašovat zboží do Iráku. Samozřejmě hranice je střežena a stezky vedou všudypřítomnými minovými poli. Již samo horské podnebí je zde neuvěřitelně drsné. Trochu mi to připomnělo hranici mezi Severní Koreou a Čínou, kde je situace obdobná, možná ještě krutější... Spíše než o válečný snímek se jedná o drama. Člověk si opět nutně uvědomuje jak je jinde život drsný a krutý a jak by si měl vážit toho kde a v jakých neskonale luxusních podmínkách si žije. * * * * * ()
Velmi jednoduchý smutný příběh z íránsko-irácké hranice, o to působivější, že je natočen téměř dokumentární formou, což mu dodává na autentičnosti. Zprostředka vší té bídy a bezvýchodnosti věci vypadají trošku jinak než v televizním zpravodajství. ()
Tohle je prostě jiný svět. Pro Evropana středověk, pro obyvatele Íránu každodenní realita. Děti starající se sami o sebe, marně snažící se najít práci nebo prostředky pro studia. Přes hory tahají na zádech staré pneumatiky, kterých máme v Evropě plné skládky a nemůžeme se jich zbavit. U nich je to pomalu poklad. Je zajímavý, že muslimům sice Korán zakazuje chlastat alkohol, ale do těch svejch mul to lejou jak benzín do nádrže. Tradiční kšeftování se sňatky, kdy se místo věna chtějí zbavit retardovanýho sourozence a když ho druhá strana nechce, dostanou na oplátku alespoň mulu. Film jako takový nic moc, ale je to pravdivá výpověď, která nám jasně ukazuje, že krom toho našeho poklidného evropského světa, jsou zde i další světy, kde to lidé mají mnohem těžší. Až si zas budou lidé u nás stěžovat, že tu všechno stojí za hovno, můžu je s klidem odkázat na tento film. Skutečně si můžeme vážit světa, ve kterém žijeme. 69% ()
Krása je pre tento film neznámym pojmom. Snímok, kde sú všetci škaredí a kde sú škaredé aj všetky zvyklosti, tradície a obyčaje, ktoré týchto nešťastníkov spútavajú v akejsi nešťastnej alegórii na život. Príbeh je síce veľmi jednoduchý, ničím zvláštny a s predčasne useknutým koncom, no obsahuje obrovskú pridanú hodnotu v podobe drsného obrazu života bežných ľudí kdesi na iránskej vysočine. Mne ako divákovi nezostáva nič iné ako dúfať, že v prípade ak by som sa mal ešte niekedy niekde narodiť, tak že to nebude práve tam.... prosím len to nie. Slabší nadpriemer. 70/100 ()
Ćas opitých koní je film, ktorý zvádza k plnému hodnoteniu a označeniu ako film roka vďaka svojej téme. Ja si myslím, že žiadna téma na svete nie je natoľko kinematograficky silná, aby si nevyžadovala prepracovaný scenár a chytrú réžiu, ktorá vás dokáže emocionálne vtiahnuť do deja. To, že Čas trvá iba 80 minút, nie je náhoda, ono totiž ten scenár viac neunesie. Je to trochu škoda, že sa tvorcovia viac s ním nepohrali, pretože tento film nám ukazuje čierne skrinky našeho sveta, kde sa inak, ako prostredníctvom filmu nikdy nedostaneme. Každopádne je Ćas vďaka svojej téme film, ktorý MUSÍTE vidieť. ()
Nemal by som žiaden problém skopírovať môj komentár k filmu Korytnačky môžu lietať, pretože režisér i problém je ten istý. Jednoduchý príbeh, takmer dokumentárne spracovanie, autentickí neherci. U citlivejších divákom vyvolá množstvo emócií, niekedy vyúsťujúcich do uspokojenia sa s domácim bordelom (keď inde je to oveľa horšie). Pripomenul som si Werichove slová, že život, o ktorom sa dobre číta, sa blbo žije a naopak. Vo mne film nijaké osobitné emócie nevyvolal, pretože netrpím potrebou zachraňovať celé ľudstvo a napr. v Rakúšanoch takisto nevyvolávalo žiadne emócie, keď sme pred Vianocami za socializmu stáli dve hodiny v mraze na kilo pomarančov alebo jonatánok (aj keď prirovnanie je scestné). Ale ČSFD je filmová a nie politická, či humanitárna databáza, a film podľa mňa nemá na viac, ako na tri hviezdičky. ()
Ťažké časy. Tak veľmi, že aj zvieratám dávajú piť alkohol, aby zvládli svoju prácu, studené nemilosrdné podmienky a boli povoľné. Čo potom ľudia? A čo deti? Celý čas som myslela na tie svoje. Malý chlapec sa stane živiteľom rodiny a dievča nahrádza matku svojmu staršiemu postihnutému bratovi a mladším súrodencom .. a tie deti to berú tak ako to prichádza, žiadne sťažovanie. Ťažké je sa na to len pozerať, a nie žiť. Pre mňa tiež lepšie ako Želvy nemohou létat. (Filmová výzva 2016 - emma53) ()
Debut Bahmana Ghobadiho, který získal v Cannes prestižní ocenění Zlatá kamera, je pokračovatelem vysoce úspěšných íránských filmů s dětskými hrdiny. Režisér se nepokouší o citové vydírání diváka, přestože povaha příběhu k tomu přímo vybízí. Místo toho otevírá závažné otázky, týkající se téměř beznadějné situace mnoha íránských dětí, které musí nezřídkakdy vykonávat těžké práce, aby uživily své četné sourozence. Dětem totiž při pašování zboží zahyne otec a tak zůstanou odkázány samy na sebe, přičemž roli hlavy rodiny na sebe bere nejstarší bratr Ajúb. Situace je o to komplikovanější, že zdravotní stav jednoho z nich je den o dne horší. Ghobadi sází především na syrové dokumentární postupy a zcela se zbavuje jakékoliv stylizace (čímž se Čas opilých koní výrazně odlišuje například od filmů Majidiho nebo Makhmalbaffa). Velmi autenticky působí i herecké výkony dětských představitelů a film tak dokáže vyvolat emoční odezvu i bez násilného tlačení diváka do kýžených pozic. Několikaminutová závěrečná scéna pak dlouho stupňuje beznaděj, aby v posledním záběru vysvitl alespoň náznak světlejších zítřků. ()
Musím otevřeně přiznat, že jsem se notně vytrápila, pocitově velmi nepříjemná věc, klepavá kamera mi dala zabrat, není to ani film, ani dokument a já tak nějak nevím... Na jednu stranu je mi jasné, že dané životní podmínky jsou hodně drsné, dítě, které je nuceno převzít zodpovědnost za všechny sourozence, chodit do práce (místo do školy), k tomu horská lokalita je sama o sobě náročná na přežití (či pro život). Na stranu druhou nám tvůrci naservírovali rodinu, která přišla o matku při porodu nejmladšího dítěte, vzápětí ztratí otce, mají těžce nemocného/postiženého bratra, v kombinaci s tím, že nemají zimní oblečení/bundy, rukavice, čepice, nabyla jsem dojmu citového vydírání. Chápu tvůrcův záměr, přesto se nedokážu, neumím oprostit od výhrad... ()
Jakou já vždy dostanu facku když takhle koukám na takovéhle ne-západní dramata. Čas opilých koní je taková kraťoučká jednohubka, která má ale v sobě tolik emocí a dramatu, že by to západu vystačilo na několik filmů. A přitom je to vlastně blízká realita každodennosti tam někde v iránských horách. Silný film ze silného prostředí. ()
Nejvíc mi bylo líto těch ubohých opilých mul. Film popisuje nesmírně těžký a krutý život na irácko-íránské hranici. Po shlédnutí se nedivím, že se sem z Blízkého Východu hrnou takové stovky tisíc migrantů. Cokoli je asi lepší, než život v tamní bídě. Ano, jenže co my s nimi tady, že ano. Abychom živili teroristy zvyklé na všechno, a vlastní vrahy. ()
Působivý film se silnou výpovědí. Íránci zvládají podobná témata na jedničku. Přesto ho za sebe mohu ocenit spíše nižším hodnocením. Nemůžu se ubránit dojmu, že v některých scénách už Ghobadi moc tlačí na pilu a určité okolnosti opakuje a zdůrazňuje na můj vkus příliš - čistě můj problém. Na íránských filmech oceňuju jejich opravdovost; u většiny z nich mám pocit, že herci své role ani nehrají, že takoví jsou i ve skutečnosti (což u naturščiků platí asi téměř stoprocentně). Nikdo nemá tak talentované dětské "herce" jako Írán. Kluk v roli nejstaršího sourozence nuceného předčasně dospět, opustit školu a stát se hlavou rodiny, mě úplně odzbrojil. ()
Až si budete říkat, že jste rodič na nic a vaše děti jsou na tom skoro vlastně špatně, pošlete je alespoň na týden do vesnice v blízkosti irácké hranice. Kdyby nic jiného, půjdou tam teple oblečeny, určitě jim dáte s sebou sešit do školy, nebudete řešit, jestli ten starší musí vydělávat a proto do ní nejít a to nemluvím o tom, že jako bonus nebudou mít těžce postiženého brášku, na jehož operaci nebudete mít peníze a i pokud je seženete, je jeho život otázka času.Ale dáte mu všechnu lásku, které je dětské srdce schopno, i když musí přijmout odpovědnost s starosti dospělých. Dívala jsem se na film s náladou na bodu mrazu. Dokoukala neschopná slova a s depkou. Pusťte si ho. ()