Obsahy(1)
Observační dokument o průběhu přijímacích zkoušek na pražské AVU. Jak lze ale měřit výtvarné nadání? “Zkouška umění je film, který složitý a intenzivní proces výběru uchazečů a uchazeček zachycuje skrze konkrétní fragment v celé jeho citlivé komplikovanosti. Jde o pohled do specifického prostředí plného upřímné i syntetické emocionality, provokativního tázání a hledání porozumění v nesrozumitelných věcech,” říká o filmu prof. Tomáš Vaněk, emeritní rektor AVU. Zkouška umění sleduje ve třech rozdílných ateliérech přijímací řízení na Akademii výtvarných umění v Praze. Adéla Komrzý a Tomáš Bojar natáčeli zákulisí přijímacích zkoušek v roce 2019. ”Ať se diváci na film podívají a uvidí sami. Třeba se s ním minou, třeba ne, ale všechno důležité, oč nám s Adélou a Hedvikou (střihačka) šlo, je v něm doufejme nějakým způsobem ukryt“, hodnotí poselství filmu režisér Tomáš Bojar. (Česká televize)
(více)Videa (2)
Recenze (76)
Šťastný nápad, u kterého pak už jen stačí mít odvahu to vydržet a střihem nebo scénářem to nezkazit, neuhnout. A tady se to perfektně povedlo. Upřímně, klidně bych se (na etapy) vydržela fascinovaně dívat i při čtyřnásobné stopáži, a možná ještě o to fascinovaněji. ***Podstatu "Zkoušky umění" tady přede mnou výborně vystihl JFL, tak to nebudu rozmazávat. *~ ()
[KVIFF 2022] Když režíruje Komrzý, tak nás to fakt nemrzí. Jasně nastavená observatoř toho, jak se může přijmout osoba na uměleckou školu. Jenže jak se hodnotí umění? To se vlastně ani moc nedozvíme a vůbec na tom nezáleží. Dostaneme totiž umění ze zcela jiné perspektivy a její hodnocení v tom, jak se to komu zachce. Se vší autenticitou, humorem, absurditou, fluiditou, otevřeností. Kamera a štáb je tam kde má být a dělá to strašně dobrý dojem, který zapadá do celkové skládačky. Perfektní podívaná od začátku do konce. ()
Tvůrcům bylo umožněno zaznamenávat průběh přijímacích zkoušek na pražské AVU a dokument nejlíp funguje jakožto bizárek, protože učitelé i uchazeči jsou fakt na pěst. Obzvlášť uchazeči působí jako netalentované sněhové vločky a divák se jim může leda tak vysmívat. Je to poněkud pokleslé, ale právě to vnímám jako hlavní sílu dokumentu. Já jsem přitom ze stejné generace a sám mám vestudovaný umělecký obor, zabývám se malbou a beru psychedelika. Takovej exot se ze mně ale nestal. Současně je ale třeba si uvědomit, že dokumentaristům bylo umožněno natáčet jen ve vybraných ateliérech, takže záběr je poměrně úzký a nepříliš vypovídající. Přesto docela dobře hraje divákovi na předsudky. Tvůrci také byli nařknuti z toho, že jen udělali z účinkujících debily, jenže oni je ze sebe spíše udělali sami a tvůrci prý vyřadili ty nejcitlivější momenty, aby toto nařčení co možná nejvíce zmírnili. Já bych ale ocenil, aby to pořádně vyhrotili, protože takhle jsem se docela nudil. Určitě bych také ocenil více montáží na portfólia, s nímiž uchažeči an zkoušky přicházeli. ()
Příšerně natočený a ještě hůř sestříhaný komediální dokument, který vše vyvažuje jen geniálně tragickým obsahem uchazečů a pedagogů. Kdo někdy koukal na práce uměleckých fakult, tak bohužel ví, že tento film odráží naprostou skutečnost a nejedná se jen o extrémní vzorek tupců. Totéž bohužel platí i o některých lektorech (zde dvou slečen s vizuálním přirovnáním: Přerostlý Asterix a Duhový Obelix). Pak nemají být takové obory pro smích. Z prestiže do póvlu. Smutné. ()
"Zkouška umění" dokonale zpřítomňuje paradoxy a absurdity systému, který musí stát na kvantifikaci a objektivitě, ale při tom má selektovat a následně dále formovat umělce, kteří by se jakémukoli hodnocení měli vzpírat. Ale právě proto také film vyvolává tak široké spektrum reakcí. Zvolená observační metoda představuje jeho největší přednost i úskalí. Sice se díky ní daří zachytit autentický výsek sledované reality, ale nevyhnutelně také bude diváky svádět k jejímu velmi zkratkovitému vnímání. Filmaři totiž nenechávají nikoho mluvit mimo zachycované situace, takže nenabízejí žádný komentář, glosování, konfrontaci ani znejistění. Proto "Zkouška umění" pro někoho bude jízlivou satirou, depresivním hororem, nebo hurónskou komedií exploatující předsudky. Záleží pouze na tom, jak každý divák vnímá umění, umělce a individua/lity obecně. Při tom ale vedle obrazu samotného procesu příjimaček a zábavného kontrastu jednotlivců v rámci systému dokument nastiňuje také různorodost přístupů k umění, které vždy je směsí osobitosti (opravdové i domnělé) a dobových faktorů. Nicméně ve finále zůstává jedním z předaných dojmů také nepříjemné zpřítomnění faktu, že když shromáždíte haldu unikátních lidí, tak namísto jejich ojedinělosti nevyhnutelně budou vystupovat jejich společné rysy, které pak působí jako výraz uniformity a klišovitosti. ()
Galerie (6)
Photo © Adam Hříbal

Zajímavosti (1)
- Po závěrečných titulcích následuje ještě jedna scéna s výkřikem. (griph)
Reklama