Panenka

Tohle je jeden z těch filmů, kde vcelku nepříliš zajímavý scénář a průměrnou režii převyšují herecké výkony. Zde se jedná o herecký výkon Pera Oscarssona, který podobně jako Anthony Perkins v Psychu posunul celý film mnohem výš. Vím, že toto srovnání kulhá na obě nohy, Hitchock byl nepochybně lepší režisér než Mattsson, nicméně právě Oscarsson se Perkinsovi podobá jak vzhledově, tak i co se hereckého projevu týče. Osamělého nočního hlídače žijícího v domě plném různých podivínů, který se zamiloval do figuríny z výlohy natolik, že si ji odnesl k sobě do bytu, zahrál na Oscara. 90% (21.06.2015)

Ten pocit osamělosti hlavního hrdiny v davu a mrazivost faktu jeho vyřazení z lidského kolektivu jsou opravdu depresivní, což podtrhuje až expresionistický černobílý obraz filmu. Ale je-li člověk tvor společenský, najde si společnost v své mysli. A kde není rozum zcela bdělý povstávají běsové. Výkon Pera Oscarssona je zde oporavdu fenomenální. Konec doslova hororový. (03.09.2017)

Filmy Arne Mattssona mi připadají již časem krapet vyčpělé, jejich příběhy banální, zpracování fádní a neúměrně zdlouhavé. Doufal jsem, že jeho (asi) nejuznávanější psychologické drama ze 60. let by mohlo být o nějaký level výš, než dvě o něco starší detektivky, s nimiž jsem měl tu čest už loni. Nakonec tomu dle očekávání přesně tak bylo a já poprvé můžu dát Mattssonovu filmy alespoň 3 hvězdičky (navíc i dost silné), ale převažně jenom díky skutečně pozoruhodnému výkonu oddaného Pera Oscarssona, díky němuž zůstává Panenka sledovatelná i dnes, a ještě silné závěrečné pointě. Všechno ostatní ale tady na můj vkus naplno šustilo nedostatky těch předchozích Mattssonových filmů včetně dost chabého scénáře, který nám ani tu hlavní postavu více do hloubky nepředstaví a přivádí Lundgrenovy sousedy do jeho bytu jako nahodilé loutky, nebo také atmosféry, která s výjimkou pár momentů a závěrečného vyvrcholení bohužel není nějak výrazná. Gradace k závěru i zmíněná pointa pozvedají vzhledem k celku můj dojem jenom částečně, jako povídka do dobové Twilight Zone s dějem zhuštěným do 25ti minut by to však mohlo být skvělé. [65%] (03.03.2022)

Fráze o kariérním vzestupu a pádu nesedí na nikoho ve švédské kinematografii tak přesně jako na režiséra Arneho Mattssona. Již od debutu v roce 1944 platil za jeden z předních talentů své generace. Odvážnou letní romancí Tančila jedno léto (Hon dansade en sommar, 1951), oceněnou Zlatým medvědem na Berlinale, navrátil Švédsko po dekádách absence zpátky na mezinárodní pole a ustanovil erotiku, potažmo její příslib jako mezinárodní trademark skandinávských filmů, jenž pomohl zahraniční distribuci i filmů Ingmara Bergmana. Během padesátých let a začátkem šedesátých dále stoupal v očích domácí kritiky díky vytříbeným a stylově progresivním thrillerům, které mu vynesly přirovnání k Alfredu Hitchcockovi. Mezi nimi si zaslouží zmínit např. Mannekäng i rött (Manekýna v rudé, 1958) označovaná za předchůdce italských giallo kriminálek. Ovšem během šedesátých let se jeho filmy stávaly čím dál tím temnějšími a skandálnějšími a dříve oslavovaného tvůrce začala domácí kritika vláčený bahnem. Hřebíčkem do rakve jeho kariéry byl nevybíravě nihilistický pošmourný thriller Smutsiga fingrar (Špinavé prsty, 1973), jenž představuje jeden z vrcholů sedmdesátkové deziluzivní linie švédské kinematografie. Po odchodu do ústraní se v závěru osmdesátých let vrátil pouze coby námezdný režisér na produkcích krále švédských béček Matse Helgeho Olssona (viz Akce ninja). Vyšinuté psychologické drama Panenka představuje jeden z Mattssonových nejvytříbenějších snímků. Příběh o nočním hlídači, který ukradne z obchodu figurínu a ve svém nuzném podkrovním příbytku s ní prožívá nejprve idylický a posléze tragický milostný vztah, na první pohled působí bizarně, ale při tom se jedná o drásavou metaforu osamělosti jednotlivce v moderní společnosti. Skrze vedlejší figury dalších nájemníků v činžáku, kde hrdina bydlí, film své ústřední téma doplňuje o kousavý portrét sebestřednosti a bezcitnosti samozvaně normálních lidí. [psáno pro LFŠ 2017] (03.07.2022)