Dong
The Hole
Diera
Obsahy(1)
Na Tchaj-wanu propukne epidemie podivné nemoci, jejímž symptomem je, že se nakažený začne plazit jako brouk. Několik obyvatel starého činžáku se odmítne evakuovat a na tomto neutěšeném místě zůstává. Co chvíli se zde porouchají vodovodní trubky a podlahy jsou zaplavené. Jednomu nájemníkovi instalatér provrtá díru do podlahy, kterou ale už nepřijde spravit. Takto se propojí byty jednoho muže a jedné ženy a jejich fádní životy se tím začnou až nečekaně komplikovat. (KlonyIlony)
(více)Recenze (19)
Zlatá Palma - výběr ()
4. 4. 2020 - ideální film do karantény ()
Šokující příchody zcizujících prvků (pěvecké výstupy) posunují Tsaiovu sérii, pokud jsou jeho filmy sledovány chronologickým způsobem, do další dimenze. Jsem tím (zklamán) překvapen a fascinován, nejasketičtější vypravěč se začal i trochu bavit. Nejde jen o to, že jsou bizarní, bizarní (a přitom všední) už jsou totiž všechny ty situace, které Tsai pro Kang-sheng Leeho vymýšlí. ()
Zdařilé nápady na vtipné gagy a vynálezavé chvilky během depresivního pobývání uprostřed návalu epidemie i dešťové potopy. Trampoty s dírou ve stropě – na zemi, pokusy o nejrůznější zakrytí díry mopem, páskou i pokličkou, poťouchlá pomsta sprejem... Sklad toaletních papírů, močení napůl do záchodu, napůl do umyvadla. Rošťácký kluk s kolem, příchod mužů s obrovskými dezinfekčními přístroji. Originální využití deštníku jakožto nástroje na sběr padající omítky!! :o) Kapitolou samou o sobě jsou krásně barevná muzikálová čísla – jak jsem dodatečně zjistil, sice nejde o původní filmové písničky, ale několik desítek let staré a znovu oprášené skladby zpěvačky Grace Chang, ale rytmus a atmosféru mají, stejně jako vizuální zpracování, úžasné. **** Před 8 měsíci se mi Tsaiova Díra až na hudební čísla příliš nelíbila, ale přesto se jí i díky onomu kontrastu mezi trpkou realitou, hořce groteskními situacemi a muzikálovými prvky podařilo ve mě zanechat tolik, že mě to donutilo se k filmu vrátit a napodruhé si ho se všemi propracovanými (a nejednou skutečně vtipnými) detaily vychutnat mnohem víc. Ten styl plný statických záběrů je dost zvláštní, občas působí až amatérsky, ale v rámci ponoru do atmosféry musím říct, že má hodně do sebe. Jen u několika záběrů a scén mi překážela zbytečně dlouhá délka, zvláště v druhé polovině, když nápadů postupně ubývá a v poslední půlhodině je plně nahrazuje deprese, jsem už místy neměl tolik nadšené dojmy – ačkoliv romantický závěr má Díra (včetně teprve skvělého propojení reality a fantaskních muzikálových výjevů) působivý a zdařilý... [80%] ♫ A jedem! ;-) ()
V podstate body horror, v ktorom nejde ani tak o ľudské telo, ako o pitvanie sa v „tele“ paneláku. Paradoxne ľudí tu postihuje nákaza, ale dom trpí viditeľnejšie. Tapety sa strhávajú, diera v strope / podlahe sa zväčšuje. A divák si hovorí, o čo tvorcom ide. Až kým si uvedomí, že bezútešnosť činžiaku zažil tiež. Napríklad presne v situácii, keď bol chorý, čo mu bránilo ísť spomedzi štyroch stien preč. Muzikálové čísla vlastne kompenzujú totálne chýbajúcu hudbu v pozadí. ()
Jean-Pierre Jeunet meets Starci na chmelu. :-) Nejdřív jsem se trochu lekl, že půjde o rozhlasovou hru, přece jen nějaké dialogy trvající pár minut s černou obrazovkou mi představu filmu nenavozují, ale pak konečně začal příběh, který se mi líbil, ale kratší stopáž by mu slušela o hodně víc - přece jen se některé scény opakují, aniž by námět posunuly výš nebo dál, takže mne to trochu nudilo. Ty zcizovací efekty v podobě písniček jsou kouzelné, obzvlášť v kontrastu s tím hnusným barákem v realitě, kam zatéká, a oproti počasí, kdy furt a furt prší. Potěšil mě konec, ty závěrečné scény jsou plné naděje a optimismu, zvlášť ta pomocná ruka. Ale na můj vkus je to pořád jen stopáží přepálená povídka. Sice zajímavá, s dobrým námětem, ale zbytečně dlouhá, hrající jen na pointu. ()
Za oknami zúri Soderberghova Nákaza. Vo vnútri sa ale odohráva prvotriedna nuda podporená osamelosťou. Obdobie monzúnov v plnom prúde a Ming-liang Tsai tak má možnosť naplno rozohrať svoje ústredné motívy. Deštrukcia vody, ticho umiestnené v každom kúte miestnosti a osamelosť prahnúca po spoločnosti. Dvorný herec Kang- sheng Lee behajúci v debilných slipoch po baráku a zároveň s drobnými náznakmi ľudskosti a pochopenia v krásne pomalom a na významy bohatom filme. Tsaia začínam mať úprimne rád. Natočiť sci-fi odohrávajúce sa v obmedzenom priestore. Strach a obavy dotýkajúce sa obyčajných životov, nútených žiť z vôle a dobrosrdečnosti a to všetko v sprievode barových songov zasadených do bezútešného prostredia. Takéto veci môžem. A rozhodne odporúčam. ()
Tady jsem opravdu naivně naletěl, když jsem si předem přečetl jen tu část popisu děje, co mluví o viru, který mění lidi v brouky (a to ještě vtipálek, co to summary psal, nedodal, že nikoliv doslova), a zcela pominul podezřelé okolní nadšené hemžení filmových pseudointelektuálů. Začátečnická chyba. Ve skutečnosti je to o tom, jak dva neevakuovaní zoufalci zírají na sebe 90 minut dírou, kterou jim tam nechal instalatér. Občas si zírání proloží nesmělým pokusem díru ucpat, občas "děj" popostří televizní hlasatelka nebo kabaretní pěvecké výstupy. To je vše. Nuda prostě umí být tak pestrá... ()
Trochu to zestárlo. Řekl bych, že zejména absurdita je dnes už plíživější, než si to dovedl Kafka představit. Navíc je to vesměs velmi pomalé a deprimující. Myslím ale, že z toho mohl čerpat Trier pro Dancer in the Dark. A chacha Gesundheit je tedy neskutečná, to ano. ()
ocenenia : MFF Cannes 1998 - Nominácia na 1. cenu ()
Tohle dílo jsem vzhledem ke stopáži dokázal přežít celé, ovšem zajímavých okamžiků zde bylo opravdu pomálo. Zkrátka jsem se opět přesvědčil, že záměr daného režiséra nedokáži pochopit... ()
Ming-liang Tsai je bezpochyby zajímavý režisér a dokázal mi to už zatím ve všech filmech, co jsem od něj zatím viděl (Cesta na západ, Chodec, Sbohem Dragon Inn), ale v Díře se mi potvrdilo, že tenhle člověk prostě umí. Úplně ze začátku jsem se bál, jestli ty žánry budou fungovat všechny, přece jenom, schéma Drama/Muzikál/Fantasy/Sci-fi (mělo by to tam být. psal jsem, ať to přidají). No, asi po 15 minutách moje obavy byly pryč, protože to do sebe zapadlo fakt skvěle. Dramatický příběh se s muzikálovými čísly a sci-fi prvkem opravdu hodil dohromady. A příběh se mi taky moc líbil, akorát úplně nechápu, proč to tu někdo v komentáři přirovnává ke Stalkerovi. K němu to má příběhem fakt daleko, to spíš Drž si šátek, Tatjano, i když i tak dost vzdáleně, ale určitá podoba tam je. Co se dlouhých záběrů týče - tady mě to vůbec nenudilo. Tak jo, u některých scén by nebylo špatný to trošku zkrátit, ale jinak fajn. Samotná muzikálová vystoupení super, do filmu skvěle pasovala (i když se to na první pohled nezdá), především to první a poslední. A hlavní herečka je dost sexy, hlavně když tam zpívá. Nakonec dávám Díře plný počet, protože tohle se mi fakt líbilo a sám bych nečekal, že by se mi nějaký film od Tsaie líbil natolik, že bych mu dal tolik. No, tenhle režisér umí ještě líp, než jsem si myslel. Tak jsem zvědavý, jak se mi budou líbit další jeho filmy. 5* P.S. : Zvedl jsem hodnocení na 84% ()
Minimalismus po vsech strankach, trosku fantasmagoricke, ale svoje kouzlo to ma. Potesily hudebni vsuvky. ()
Stalker v paneláku s muzikálovými výstupy. Proč ne ;) ()
Na konci roku 1999 se v Tajpeji šíří podivný virus, nutící lidi chovat se jako brouci a vyhledávat temná zákoutí, než následně zemřou. Po nucené evakuaci zůstává v karanténě jen několik osamělých zoufalců, odmítajících opustit chátrající domovy. V jednom z bytů zanechají dělníci díru v podlaze po nevydařené opravě a překvapený nájemník nechtěně naváže kontakt se sousedkou o patro níž. Minimalistický a dystopický polo-muzikál nese typický rukopis Ming-liang Tsaie: dlouhé statické záběry, nehybná scéna, absurdní zápletka, citlivý ponor do hlubin lidského odcizení a samoty i hlavní hrdina proplétající se téměř všemi jeho filmy. V apokalypticky deštivé krajině vylidněného sídliště přežívají obě hlavní postavy ve stavu mrtvolné existenciální osamělosti, než jejich apatii nalomí nedobrovolný průnik do světa jiné lidské bytosti. Ve fyzicky i symbolicky narušené mezilidské bariéře se tak objeví náznak naděje... Vizuálně strohý styl vyprávění prokládají a posouvají vpřed hudební čísla s písněmi režisérovy milované Grace Chang. ()
Vizionářská virová apokalypsa konce roku 1999 (srovnatelná s tou z roku 2020) se řine jako nekonečný proud vodního živlu uzavřenou oblastí. Díra v podlaze se stává jedinou komunikační spojnicí dvou existencí. Temná mračna neodvratitelné zkázy neočekávaně rozjasňují hudební vstupy, které nás pohladí na srdci v časech dnešních a snad i těch budoucích. ()
Projekce na 33.MFF Karlovy Vary - úchvatné. ()
Tsai Ming-liang udělá minutu dlouhej záběr působící jako deset sekund. ()
Skorodystopická skorogroteska na téma velkoměstského odcizení a samoty; a také neméně osobitý, místy roztomilý a v závěru dojemný milostný příběh, který skoro skončí špatně. Režisérovo rozhodnutí dát snovým představám hrdinky (a zároveň jakýmsi vinětám uvozujícím jednotlivé úseky vyvíjejícího se vztahu) podobu muzikálových výstupů dílku nepochybně prospělo, i když mi samotná hudba spíš lezla na nervy. Zajímavý pohled jistého kritika: celý film je vlastně jakési abstraktní porno, při němž šmírujeme pohlavní styk dvojice v misionářské poloze; teprve na konci se dočkáme emancipace. ()