Studený bufet

V dnešní hektické a uspěchané době, ve které se na nás ze všech koutů řítí kultura holých, přihřátých zadků a barevných, uřvaných opičáků jsem rád, že jsem narazil na ztracený klenot francouzské kinematografie z konce sedmdesátých let ve které září budoucí Cyrano a pan herec s velkým H a to není nikdo jiný než Gérard Depardieu. Už od začátku sledování tohoto snímku jsem nabyl dojmu, že něco není v pořádku ve státě francouzském a postupné sledování mě přesvědčilo, že poselství tohoto filmu bude asi to, že vraždit je normální a přirozené a že vrah se skrývá v každém z nás, o čemž nás přesvědčuje hlavně náš hlavní, přitroublý hrdina Alfons, kterého ztvárnil námi již zmíněný Gerard. On totiž Alfons ani neví, jestli je vrahem anebo není vrahem, jestli se mu to zdá v jeho nočních můrách anebo je to realita. Je pravdou, že již v úvodní scéně šermuje se svým vystřelovacím nožíkem a vypadá to podle jeho dementních otázek, že si vyhledává oběť kterou by kuchnul, ale vzápětí nás děj přenese o kus dál a my nevíme stejně jako náš retardovaný průvodce, co se stalo. Je pravdou, že v této bláznivé komedii můžou někteří diváci hledat i nějakou tu uměleckou hodnotu, hlavně když tam tři tupoňi řeší své vraždy s filosofickým nadhledem a je pravdou, že v tomto vypečeném snímku jsem snad neviděl ani jednu normální postavu a to bylo asi hlavním účelem této taškařice, kterou když necháte volně plout a nebudete brát vážně řeči lokálních tajtrdlíků a doslova se vžijete do mysli vrahů, kteří se setkávají v jednom nelokalizovaném věžáku kdesi v Paříži, tak se vám to bude líbit a bude to pro vás nevšední zážitek. Gerard zde předvedl kvalitní výkon na který se fakt dobře dívalo a to i díky té skutečnosti, že byl ještě v té době hubený jako lunt a též to byl statný mužík s postavou, kterou by mu mohl závidět i Božský Arnold a v té době nebyl skoro vůbec obalený sádlem, jak jsme ho mohli vidět v pozdějších letech. Taktéž jeho roztomilý kukuč, který vám může připomínat Bulhara na kolotoči je originální a nenapodobitelný. Zkrátka, kdo si chce odpočinout od dnešních ukňouraných, nezáživných a ńicneříkajících komedií, tak mu vřele doporučuji tuto uklidňující i když néé možná moc logickou, spíše-li by se dalo říci nelogickou až absurdní komedii, kterou originálně natočili moji oblíbení francouzští požírači žabích stehýnek a jiných gurmánských nesmyslů a proto jim dávám zasloužených 70%. (22.05.2022)

Nechápu, co to Pohrobek povídá o morálce a o svobodě, d-corso má zase na můj vkus poněkud vysokou četnost slova „surrealistický“ a vůbec se mi zdá, že bere šnekožrouty nějak moc vážně. To jsou celkem jediné kometáře stojící za přečtení, tedy krom podotknutí Lindiště a první věty od mm13, kterým rozumím bez výhrad. Sám jsem v rozpacích. Uvidím někdy nějaký zajímavý francouzský film (Španěly nepočítám), který by nebyl postaven na bizarním spolčení jakýchsi mužů, k nimž se nachomýtne jakási žena? Anebo proč se mi zdá, že si všechny francouzské filmy na něco hrají? Anebo proč je francouzská filosofie převážně založena na remcání? Anebo proč mám sympatizovat s cizími figurami? Že je jim zima? Co je mi do toho? Anebo proč se ve Studeném bufetu odehrává vše tak náležitě, proč je naruby tak líc? Anebo proč je vražda nejoblíbenějším filmovým motivem? Anebo proč je vlastní diagnóza základním nástrojem poznání? Anebo proč tomu vlastně dávám plný počet? Anebo co má kromě loďky na vodě Studený bufet společného s Mrtvým mužem? „Nech těch hloupostí, žádný dům tu není!“ (24.04.2013)

Art? Krimi? Psycho? Černá komedie? Ani jedno, a přitom vše. Po zhlédnutí mi bylo, jako bych vypil nealkoholické pivo a motal se jak po vyprázdněné flašce whisky. Po obtížném "návratu" z těžkého alkoholického opojení si totiž obvykle nepamatujeme, co jsme vlastně prožívali a viděli. A vy, nealkoholici, chcete-li poznat pocity střízlivějících alkoholiků, nahněte si z láhve ze Studeného bufetu. (... tak mě napadá, zda scénárista při tvůrčí práci také nepožil) (10.12.2010)

Bertrand Blierovi Herci se mi vcelku líbili, takže jsem chtěl mrknout, jestli nemá něco ještě lepšího. Nu a ehle! K Woody Allenovi jsem asi našel dalšího uznávaného režiséra, jehož práce mě zcela míjí. Ovšem z naprosto odlišného důvodu. Absurdno je mi vcelku blízké, ale v rukou rádobyartových (Blierovi bylo v době natáčení 39 let) tvůrců, se podobné počiny snadno zvrhnou v bezvýznamnou filmovou hříčku. Ano, některé dialogy měly své kouzlo, ale to na mě přestalo po dvaceti minutách působit. Nemusím dostat postavy, které se chovají podle standardních vzorců, jsem ochoten sledovat co se bude dít, když nebudou fungovat principy akce a reakce, jak je známe...resp. když budou fungovat jen někdy. Dokonce jsem byl připraven pozorně sledovat, jestli v tom přecejen nějaký vzorec není. A víte co? Po dvou třetinách filmu jsem se na to vykašlal a vypnul ho. Měl jsem totiž neodbytný pocit, že to lepší nebude. Je tedy malá pravděpodobnost, že si nechal Bertrand Blier nějaký zajímavý twist na konec, že to byl třeba jen sen; ta vysoká hodnocení by tomu odpovídala. Nicméně 75% filmu který jsem viděl, lépe hodnotit nemohu. (21.08.2020)

Genialita. To pravé potešenie pre moje filmové chuťové poháriky a pohladenie pre moju zhnitú surrealistickú dušu. Absurdné, ohromne vtipné a zábavné a v podtexte vlastne neskutočne cynické, kruté a smutné. Surrealizmus, sen, čierny humor, satira... nemožno si nespomenúť na Becketta či Ionesca. Takéto scenáre chcem písať keď budem veľký. Brilantný kus filmárčiny. (09.08.2013)