Camille Claudel
Režie:
Bruno NuyttenKamera:
Pierre LhommeHudba:
Gabriel YaredHrají:
Isabelle Adjani, Gérard Depardieu, Alain Cuny, Madeleine Robinson, Maxime Leroux, Katrine Boorman, Roger Planchon, François Berléand, Danièle Lebrun (více)Obsahy(2)
V Paříži na konci devatenáctého století se snaží prorazit spousta umělců. Pravidlem bývá, že to jsou jen muži, nadané ženy to mají mnohem těžší. Společnost je jako umělkyně zatím moc neuznává. Camille Claudelová měla to štěstí, že ji v jejím snu podporoval otec. Jejím druhým, zdánlivým štěstím bylo setkání se sochařským mistrem Augustem Rodinem. Talentovaný umělec jí učaroval. Jako učitel i jako muž. Vášeň které propadla se odrazila i v jejím díle. Rodin sice nebyl ženatý, ale měl stálou partnerku, o které si veřejnost myslela, že je jeho ženou. Camille otěhotněla a dala Rodinovi na vybranou. Buď ona, nebo Rose. Rodin se nechce vzdát ani jedné z nich. Jedna je pro něj jistota a druhá vášnivá múza. Rose na jejich románek přišla a Camille navštívila. Vrhla se na ni, vyhrožovala jí a poranila jí ruce. Camille zanedlouho potratila a stáhla se do ústraní. Rodin se jí i tak snaží pomáhat. Zajistí jí objednávky na busty, její dílo je na známkách, ale Camille jeho pomoc odmítá. Propadá depresím, pochybuje o svém nadání a utápí se v žalu... (TV Barrandov)
(více)Recenze (34)
Oscar 2 nominace: Cizojazyčný film, Herečka HR - Isabelle Adjani . . . . . . Zlatý Medvěd - výběr ()
║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $3,331,297║Tržby Celosvetovo $-║ ()
Silně mi vadí forma, ale třeba to bylo nutné, aby recitující otec měl oproti čemu vyniknout. ()
Což o to, na výstavu Camilliiných soch bych zašel rád, životopisný snímek o trpkém údělu umělce, co vybočuje z davu, ale jen potvrzuje, že ten žánr vyžaduje zvláštní přístup, jinak se příběhy potenciálně fascinujících osobností snadno mění v ušlechtilou nudu. A přesně tohle se podle mého přihodilo Nuyttenovu filmu. Pranic nepomáhá ani angažmá půvabné Isabelle Adjani v hlavní roli ani přítomnost slavného Gérarda Depardieu coby jejího protihráče. Jak mám pro Isabelle slabost, tady mi trýznivě pomalé plynutí času ani v nejmenším nezpříjemňovala, jakkoliv její výkon rozhodně není špatný. Jenže to je na vznik velkého filmu málo. Camille Claudelová totiž vypadá jako typický výtvor někoho, kdo je přesvědčený o tom, že vysoké umění musí být přímo úměrné počtu mikrospánků, které nebohý divák při sledování podstoupí. Tohle chtělo nůžky, lepšího scénáristu, originálnější režii, chtělo to zkrátka hrozně moc. Celkový dojem: 25 %. ()
Příběh Camille Claudelové určitě není ojedinělý, v historii se najde celá řádka bohem nadaných lidí, kteří se utápěli v trýzni nepochopení, kteří bojovali s nepřízní osudu a nakonec se jejich život zvrtnul do nevyhnutelné tragické koncovky. A tento film podobný osud zobrazuje nezapomenutelným a výjímečným způsobem. Hodně tomu přispěla především naprosto dokonalá Isabelle Adjani v titulní roli. Výborný byl i Gerard Depardieu v roli Augusta Rodina. Ale nejen herecké výkony, ale i hudba a vůbec všechno co film dělá filmem je na tomto snímku hodně vysoko - no vždyť 7 vyhraných Césarů a k tomu ještě dalších 7 nominací hovoří za vše... A aby toho nebylo málo, dvě nominace na Oscara - tady si myslím, že Isabelle by si ho zasloužila víc než Jessica Tandy za Řidiče slečny Daisy. I když je v druhé půlce film kapku depresivní, stojí rozhodně za to se do něj vnořit a pronikat pod povrch duše skutečného umělce - umělkyně. Je s podivem, že tento film je u nás prakticky neznámý...***** ()
Snímek mající ducha, velký malíř Rodin na scéně. ()
Film o psychicky vyšinuté extravagantní sochařce, která mi byla od počátku proti srsti a s postupem děje a její choroby mi lezla na nervy stále víc - což asi nebylo záměrem autorů. Nicméně u mne jim to takhle vyšlo. Svár mezi šílenstvím a talentem je vděčné téma, které vždycky nabízí pohled, který je atraktivní. ()
Ach, Isabelle, nádherná Isabelle, jasnooký anděli. Na každý snímek, kde ti něco stravuje duši zaživa, je radost se dívat, neboť trpíš tak krásně, až mám chuť křičet: Víc! Víc! ()
Rozvláčné, bez dramatických zvratů, nezajímavá kamera, rutinérská režie a bohužel i nepřesvědčivý výkon Adjaniové společně tvoří nudný filmový celek. Jedinými světlými momenty jsou chvíle, kdy je před kamerou Depardieu. A ten je před ní žalostně málo. ()
Úžasná herecká dvojica. Prenádherná Isabelle Adjani s maximálnym herectvom a predsa len prekonaná excelentným Depardieuom, ktorý sa tu ešte hral na heteráka a mal o 30 kíl menej. Ono ten príbeh nemusí zaujať každého. Ale ako životopisný snímok ide o silné dielo a veľmi veľa sa dozviete o živote slávneho Rodina. ()
další pozoruhodný kreace dvojice Deapardie a Adjani... ()
Umělecký svět plný krásy se postupem času mění ve svět ponurý. Být geniální neznamená být šťastný. Camille je toho důkazem, měla dar od boha, jen nechtěla ve být stínu Rodina, kterého milovala a nenáviděla zároveň. Postupně jí to ubíjelo až se zbláznila. Fantastický výkon Isabelle Adjani, film stojí za to vidět už jen k vůli ní. ()
Po shlédnutí filmu z roku 2013, který se mi moc líbil, bylo už téměř (vnitřní) povinností podívat se na film natočený o čtvrt století před ním. A dalším, neméně mocným popudem byl gudaulinův komentář a jeho hodnocení. Nicméně tento poměrně dlouhý film, který přitom tepá zběsilým rytmem (jako v Camille v horečce), se mi líbil také (zde neříkám už "moc" - i když tři hvězdy jsou minimum). Podobně jako gudaulin mám pocit, že tu něco nehrálo, ani ne tak, že bylo něco nedotaženo (pěkná fotografie, snad bych měl říct kamera / příběh spíš deklarativní, i když i divák si v něm může najít místo, a pokud je poučen, najde si v něm i spoustu záchytných bodů / herecké výkony standardně dobré), spíš přetaženo (především city jsou zde povýšeny na afekty, a jsou podávány sice na skvělém talíři, ale bez vidličky a nože) / pokud byl záběr tak široký, mohl se režisér více věnovat Camillinu dílu). A nakonec hamletovská otázka: Byla Camille blázen čili nic? Zřejmě ano, ale vždyť jím byl i sám Hamlet, tak proč se ptát. Nadaní a obecně známí blázni jsou na tom vždycky hůř než ti prostí - těm se pak říká jurodiví a běžně pobíhají mezi námi. ()
ocenenia : Oscar 1990 - Nominácia na najlepší zahraničný film ()
Pro mě to byl hodně emocionální zážitek. Zhruba od poloviny filmu sledujeme jak se z mladé a krásné talentované sochařky stává postupně lidská troska. Střet dvou silných osobností nikdy nepřinese nic dobrého. Spalující láska, rozchod, nedostatek uznání a nepochopení vlastní rodiny. Důsledkem je osamocení, zmatenost a vyčerpání. Totální rozpad osobnosti. Herecký výkon Isabelle je opravdu obdivuhodný. Věřila jsem jí to a bylo mi jí líto. I jejího otce, který ji celoživotně podporoval a byl nešťastný. Díky ČT art jsem tento film objevila a nelituji. ()
Historia je plna ludi ktori dostali trpky udel od osudu, stradanie : 100 % ()
47. Zlatý Glóbus za rok 1989 - nominace (1) - Nejlepší cizojazyčný film - Francie ()
----- "Jak jsi věděla, že v té bílé skále jsou lidé ?"----- Maličko nevyrovnané a nesouvislé, zato nadprůměrně emotivní. Příběh o vášni a žáru, o chladu a zmaru ... o svobodě a inspiraci, o otroctví a rezignaci ... o víře a odhodlání, o prázdnotě a odcizení. Protože to všechno může být láska ... i umění, které pracuje s citem pro kámen - pro kámen bez citu. Možná se poučíte - a nebo si jen potvrdíte, že umělecké nadání nemusí být vždycky výhrou, neboť jím obdaření jedinci bývají často citliví - tudíž i labilní, jejich tvůrčí práce mnohdy není radostná ani povznášející ... a jejím výsledkům se pokaždé nedostane odpovídajícího ocenění a uznání. ()
Šíleně dlouhý film, který mě totálně nebavil. Především Adjani odvedla obrovský kus práce, celkově mě tento film zcela minul. A hudba ... příšernost. ()
Roztržená múza v nekontrolovatelné nadvládě sžíravě vzdychající naléhavosti. Lidská touha, sny, pohrdání i rivalita na schodišti ornamentů umělecké mentality. Skulptury jako apoteóza vášní, jako spáleniště citů. Citů ubodaných pod spodničkou prostorové imaginace. Viněta duše umělkyně v šantánu běsů, rozpuštěna v mystickém prachu odosobnění, tulácké píli a odříkání. Těla svázaná vlastní tyranií, blízká metabolismu žalu. Jen protest a ponížení rvoucí tvář talentu. Opájení, bída, rozčarování, hořkost, labilita, tiché výkřiky vytesané do soch nehybných, mlčících, vše pozorujících, živoucích mement vlastního zhroucení. Kompliment vnitřního úspěchu, tam ve světě nechtěný. Libreto vlastního pozvání ctižádosti, mrzutost z nedokončeného očekávání a neopětovaného uznání. Umění, které povznáší, umění, které je prosté opěvovaní, tryská osamělou bolestí, nejistou přítomností. Nekonečná genialita umu lapená v mýtu etue, který v(y)klouzl do/z paměti. Umělecké dílo, které hledí, prochází, rozprašuje a zachycuje náladu hybnosti "zastavených" nářků. ()