L'Homme qui a perdu son ombre

Satan slétá (mnohdy padá) z nebe (domnívá se Antonio). Nemá stín. K tomu je třeba spojení se zemí. Získává ho až jako pozemský Mefisto za pytel zlaťáků (Adelbert von Chamisso: "Podivuhodný příběh Petra Schlemihla"). Paulovým (vnucujícím se) stínem je Anna a Marie. (manželka a milenka). Jak je to možné se nedozvíme, motivy jsou příliš zastřené (manželka Anna předhazuje Paulovi, že opustil dítě, přestože ho sama rovněž opouští). Paul chce být sám, to znamená sám se svým vlastním stínem. Ženy mu za jeho stín nabízejí, ale postupně se spokojují i s kompromisem. Po smrti Antonia (výborný Francisco Rabal) - "Na takovou muziku je třeba se hezky obléknout" - se děj vrací na (věčný) začátek; přijdou další, kteří budou mít o jeho stín zájem. Přestože se film jmenuje "Člověk, který ztratil svůj stín", domnívám se, že se to dosud nestalo. Stín se nedá ztratit, dá se jen (za)prodat.. A k čemu to pak vede, neví nikdo lépe než právě Petr Schlemihl... Samozřejmě by se zde dalo pracovat s jedním z Jungových archetypů, který označuje právě jako STÍN. ale pro jeho neserióznost (přílišnou posedlost mystičnem) se toho vzdávám. Ostatně učení C.G. Junga už nebere nikdo příliš vážně. (08.02.2020)

Film je dokonale udělaný, trochu příliš uměřený, ale skvěle zahraný a námět – téma – je silné. Jde o duši každého z náš, jak s ní nakládáme, co nás brzdí v jejím pečování, případně co nás sytí. Několikrát jsem se přistihnul, jak – ztrápen hollywoodskými zápletkami, čekám tu smrt na motorce, tu nějakou fatální nehodu opilé manželky opouštějící veselící se skupinu. Naštěstí takový život není; takové jsou jen špatné filmy. A občas mi přišlo, že rok 1991 je tu opět (jako Wendersovo Bis ans Ende der Welt) prokletý samým vítáním se navzájem, příjezdy, odjezdy, zachycováním dobrého času vespolek typu „lidé spolu tančí“ - a ano: občas s vloženou písničkou (kamera snímá zpěváka a posluchače vychutnávající si poselství hudby). Fakt je, že záběr na nalévání tří sklenek vína by v jakémkoliv dnešním seriálu proložili pěti větami dialogu a prostřihem nejméně na tvář nalévajícího, ale co – Tanner v době natáčení určitě nepřemýšlel především nad dynamikou proudu. Neřešil už ani, že byť jeho hrdina nemá práci a štve ho řád světa, má pěkně oblečenou paničku a luxusní motorku - inu, punk už byl v té době jinde a tenata manipulace plíživější. Když jsem si promítal zpětně záběry na motorku v pouštní krajině, došlo mi, že Tanner tím chtěl vyjádřit velkou volnost a usebranost. Pokud mi to zpětně dojde, byť takhle zprostředkovaně – sám to tak nemám – stále jeho záměr funguje. (28.09.2022)

ocenenia : Montréal World Film Festival 1991 - Najlepší herec (Francisco Rabal) (22.02.2010)