Poraněný člověk

Tento film je z dalších zásadních filmů, které jsem shlédl. Bylo mi snad 17-18 kdy jsem tento film viděl na ARD. Asi bych lhal, kdybych nepřiznal, že se mnou tento film zamával asi jako CS film "Mandragora".  Za mě plné hodnocení, protože mám rád těžké filmy, které v člověku zanechají ještě dlouho pocit, že si to musíš rozebrat s přáteli u vínka.  Jean-Hugues Anglade je zde ještě ucho, ale věříte mu každý pohyb a každé slovo a Vittorio Mezzogiorno mu velice dobře sekunduje. (21.12.2022)

Jeden ze tří filmů Patrice Chéraeu, které jsem viděl na 44. MFF v Karlových Varech. Z oněch tří filmů(ještě Intimita a Všichni kdo mě mají rádi pojedou vlakem) je v mých očích nejslabší. Poraněný člověk je film, jehož postavy na mě působily neskutečně nedůvěryhodně. Nechápal jsem, co dělají, proč to dělají, ale hlavně jsem jim to, co dělají, vůbec nežral. Veškeré jejich jednání mi přišlo naprosto prázdné. Chvílemi jsem měl pocit, že všechno, co se ve filmu odehrává, je jen jakousi výplní mezi naturalisticky natočenými homosexualními erotickými scénami, které mě rozhodně nijak neznechucovaly, avšak je samy o sobě nepovažuji za umění. Zkrátka a dobře zklamaní. Tento film je údajně velice často srovnáván s Intimitou, té ovšem nesahá ani po kotníky. 30% (06.07.2009)

Zřejmě příliš spletité, roztroušené a těžko pochopitelné. Ale také dost opravdové, drsné a naléhavé. Přesně tak, jak si tohle téma "zaslouží". Pod povrchem spořádaného světa existuje svět, kde se przní bezbranné a tápající mladé duše. Zneužívání dětí a mládeže není dnes míň aktuální než dříve. Možná je akorát stejně tak neviditelné. (12.07.2009)

Nevím moc co tím chtěl režisér Chéreau říci, ale nějak jsem to nezvládal. Je pravdou, že jde o kontroverzní snímek, který má šokovat a tím polovinu diváků rozhořčit. Já jsem v této půli, nelíbilo se mi zpracování filmu, nelíbilo se mi pojetí příběhu ani charakter hlavního hrdiny. V kině jsem se ošíval po celou stopáž a chvílemi jsem i musel odtrhnout zrak. Jedna hvězda za odvahu a výkon herců. (04.07.2009)

Poraněný člověk od Patrice Chéreaua je skutečně těžkým filmem, na jehož drsný a kontroverzní obsah musí být divák připraven a psychicky v pohodě. Asi jako u filmů M. Hanekeho, na jehož tvorbu jsem si tu nejednou vzpomněl – a to nejen skrze drsné psychologické drama otevírající šokující téma, ale i podobný styl, v němž se zvláštním způsobem míchá studená odtažitost s působivostí, s níž v jistých okamžicích film nemůže diváka nechat chladným. Jakoby tu občas vyhrocené emoce explicitně scházely, ale díky precizní filmařině, výstavbě příběhu a atmosféře se je v pravou chvíli vyvolat podařilo. Čerstvě dospělý mladík je ztracen nejen ve světě, který ho obklopuje, dráždí i odpuzuje stějně jako láká a přivádí k objevení sexuální identity vybočující z normálu, ale i ve světě vlastního nitra. Zůstává nepochopen svým okolím, možná i sám sebou a uprostřed pochybného rodičovského zázemí v cizím velkoměstě je natolik veden svými neovladatelnými pudy, že neváhá pro vzrušující zážitek vstoupit i do té nejzvrácenější špíny. Snažil jsem se k hlavní postavě najít přes veškeré nesympatie alespoň kus pochopení a ačkoliv se mi to s připouštením všech okolností (někdy zobrazených i v zdánlivě nepodstatných scénách, třeba ten malý domácí dýchánek s obstarožním otcem v podání A-M. Stahla, který tu jakoby oproti všem ostatním postavám žil v úplně jiném světě) dařilo a na řadu věcí jsem byl tady s menším sebezapřením ochoten přistoupit, nedařilo se mi to zdaleka stoprocentně a v závěru, ve kterém mi připadalo, že Chéreau za každou cenu co nejvíc šokovat, pak už vůbec. Přesto si nemyslím, že by snímek zasluhoval tolik házení do odpadů a ačkoliv Poraněného člověka asi už nikdy více nebudu toužit sledovat znovu, určitě mě jeho sledování obohatilo, hluboce zapůsobilo a na některé scény určitě jen tak nezapomenu. Kromě těch více či méně šokujících třeba i na mistrovsky (převažně beze slova) ztvárněný dlouhý noční pobyt dysfunkční rodiny v budově velkého nádraží. [75%] (23.02.2022)