Režie:
Marguerite DurasScénář:
Marguerite DurasKamera:
Ghislain CloquetHrají:
Lucia Bosé, Jeanne Moreau, Gérard Depardieu, Luce Garcia-Ville, Valerie Mascolo, Nathalie Bourgeois, Dionys Mascolo, Jean Mascolo, Rémy DucheminObsahy(1)
Ve starém domě na venkově žijí dvě ženy se dvěma dětmi. Prožívají tam společně celkem nudný život až do chvíle, kdy rozhlas začne hlásit, že z vězení uprchli dva zločinci. Den poté se v jejich domě zjeví neznámý muž (G. Depardieu) a tvrdí, že prodává pračky. Ženy mu moc nevěří, a jelikož už jednu pračku mají, nic si nekoupí. Avšak večer se záhadný prodejce praček znovu vrátí. (MVanis)
(více)Recenze (9)
Film mě musí něčím bavit, něčím zaujmout, opravdu mně stačí málo ke spokojenosti. Nejsem filmový odborník a ani nikdy nebudu, proto jsem zřejmě nepochopila, co donutilo Jeanne a Gérarda jít do takového projektu jako je Nathalie Granger. Oproti většině zdejších uživatelů jsem byla víc, než zklamaná. ()
Bol by z toho pekný fotoalbum. V tom baráku by som kludne strávil pár víkendov. Bez tých pseudoľudí. ()
Pomalý tok minimálního děje zaplněného apatickými postavami, které celou dobu jen čekají na nepříjemné rozuzlení v domě, který by měl být vzorem teplého útočiště rodinné idyly, nebýt chování jednoho z dětí. Na první pohled andílek Nathalii se pak i téměř bez své fyzické přítomnosti ve většině děje filmu v něm "vznáší" jako černá můra přicházející z budoucnosti a paralyzující přítomnost. Netečnost postav rozbíjí jen příchod podivného cesťáka. Film možná nechce poskytovat žádné sdělení, možná se máme jen ponořit do atmosféry domu a jeho obyvatel. Možné je ale i poselství o vzrůstu lhostejnosti a násilnosti ve stále více zautomatizované a odcizené společnosti (př.: pračka, vzdělávací systém), jak je podáno formou radiového přenosu honu na dva mladistvé vrahy, jejichž protějšky se v o něco mladším podání potulují na plátně. K zamyšlení v tomto ohledu je, že mužské postavy ve filmu jsou emočnější a akčnější (Depardieu, mladiství vrazi), než všechny ženské postavy, které však, jak je výše naznačeno, do tohoto stadia také "dorostou". To je asi nechtěný příspěvek Durasové do dobově probíhajícího procesu emancipace žen ve společnosti... Hry s formou (opakování scény pohovoru ve škole, narážka na diegetickou a nediegetickou hudbu, hra kamery a zrcadel) jsou příjemné, ale poté, co se ojediněle objeví, již nejsou nijak dál rozvíjeny. ()
Scénář a režie - Marguerite Duras. Některé kamerové záběry ( Ghislain Cloquet ) jsou povedené. Jinak příběh pokulhává svým trochu omletým dějem. ()
Hrozně napínavé, stát se může cokoliv, třeba i vůbec nic. Dvě štíhlé a vysoké ženy, pohybující se po domě a zahradě: už jen to stačí vytvořit uhrančivou atmosféru; a to z toho vynechávám kočku, která se tu občas významně posmýkne. O Nathalii Grangerové víme naopak skoro všechno, i když jí moc nevidíme. Víme to proto, že známe Marguerite Durasovou. Atmosféra, která se dá krájet. Lituji diváky, pro které je tato úžasná kreace i přesto, že se spíš podobá živému obrazu, ve kterém se Nathalie "vznáší" jako černá můra přicházející z budoucnosti a paralyzující přítomnost (Dionysos) než zažitému filmovému ději, utrpením. - Proč nevyčistili ten rybník? Kdo zničil tu stěnu? Muž utíká s lupem nebo se chce jen zachránit útěkem? ()
Len nudna povrchna zlatanina, to uz fakt radsej Segosove veci nez toto : 15 % ()
Obávám se, že Zničit, řekla byla jediná skutečná světlá výjimka filmografie Marguerite Durasové... Já teda trochu tušil, že jdu do filmu, který má různorodé interpretace i od lidí, kteří si i v nejnáročnějších filmech najdou svoji jednoznačnou a taky mě zaujala lehce mysteriózně vyznívající zápletka, ale ve výsledku jsem se dočkal přesně toho, na co to vypadalo už od začátku - ničeho a všeho. Nathalie Granger je film tak moc otevřený různým interpretacím, že se zde dá najít všechno možné a nejspíš nic z toho nebude mimo, jelikož Durasová se často jen vyžívala v určitých pocitech a některé filmy má založené jen na jejich neustálém, až repetitivním variování a tohle je toho nejráznější příklad. Já to pochopil jako koláž jednání několika lidí, na které rodiče kašlali a oni to buď při výchově vlastních dětí opakují (obě ústřední ženy) nebo jsou tím natolik poznamenaní, že páchají zločiny (falešný prodejce praček). A hlouběji se v tom nejde, psychologické to není ani náhodou, jen sledujeme vyprázdněné postavy bezemočně a v pár případech až roboticky jednat. Ono to taky ze všeho nejvíc připomíná sci-fi, jelikož dialogy tu jsou tak divné, jako by se mezi sebou fakt bavili roboti. A vida, hned jsem přišel s další možnou interpretací! A závěrečná scéna odjezdu a zakopnutí pána se psem znamenalo úprk, příval lidskosti, který ostatní roboti nejsou schopní pochopit. Tak, a už jsem někde úplně jinde, než jsem byl s původní interpretací... Mohlo by být aspoň zabávné vymýšlet při sledování další a další interpretace, ale když ono je to tak zoufale nudné a naprosto bez atmosféry či čehokoli výraznějšího, že jsem měl problém tu hodinu dvacet dosledovat. Ale občas tu je zajímavý záběr hrající si s používáním zrcadel nebo jsem tu taky zpozoroval "pomstu" klasické vypravěčské technice v tom smyslu, že se zde každou půl hodinu něco stane, ale vždycky to působí dojmem, že by vyšlo na stejno i kdyby se nestalo nic. Takže to je aspoň trochu experiment, když už nic jiného. Za to a za solidního Depardieua, který tu jediný má výraznější roli, tomu dám slabou druhou hvězdu, ale jinak mi to přišlo dost prázdné a nijaké i na Durasovou. A to už je co říct, vzhledem k tomu, jak prázdné mi přijde India Song... Slabé 2* ()
Zajímavá kamera, zajímavé momenty. Kdyby byla délka třetinová, uvažoval bych o vyšším hodnocení. ()
Himr hergot, ktere prase tocilo ten film, jak by rekl Pan domaci ze serialu hospoda ()