Kunstkamera

Švankmajerova sbírka je jistě plná úžasných kousků, ale v tomto podání jsem z ní moc neměl. Než jsem se stačil pokochat, už jsem byl jinde. Nakonec i televizních 50 minut stačilo, abych si připadal přehlcen. Je to asi jako když za 50 minut proběhnete Louvrem. Viděli jste všechno, ale nemáte z toho nic. (02.12.2023)

(LFŠ 2022) Kunstkamera ft. Kunstkomora nás na padesát minut vytrhává ze všední reality a zavádí diváka do děsivého, ale zároveň kouzelného světa fantazie Jana Švankmajera, za doprovodu čarokrásné hudby od Vivaldiho. Sbírka na zámku Horní Staňkov je vskutku bohatá a je odkazem geniality (nejen) našeho předního tvůrce na poli surrealismu. Audiovizuální poezie - fantaskní, makabrózní, fascinující! (03.08.2022)

Závětní vizuální hodokvas začíná dvě hodiny před půlnocí; bez něj, hostitel se (už) neukáže. Z krbu sálá teplo, ale odvedle táhne pootevřenými Dveřmi chlad. J/Š, tvůrce/kustod, jako by Dveřmi už prošel, inscenuje atmosféru vlastního post mortem, pozoruje svou pozemskou nepřítomnost, přítomnost bez sebe, opuštěné komnaty kunstkabinetu, kterými jak pach sfouknuté svíčky vane pozůstalost. Zásvětníma očima (zásvětní kamerou) chce naposled rozpohybovat sbírku a svoje/manželčina díla tak, jak to nikdo jiný (už) nedokáže. – Chmuru epilogu střídá tanec nekonečna. Osmičky umělcova věku (88) uléhají (∞ ∞) a nekonečně se vlní v nepolevujícím toku „čtvera ročních období“, v rytmech vesmírného flašinetu. Všechno se v tyglíku bytí donekonečna živě kvedlá a cokoli, včetně naší existence, se tady může stát sur/real artefaktem  - dokud vnímá cit. - Opulentní, masivní, nesmlouvavé. Nejistota mysli. Jistota pohledu. (21.03.2023)

Fascinující nahlédnutí do jiného světa, který mě naprosto ohromil. Když jsem si u Švankmajerova posledního filmu Hmyz před 5 lety povzdechl, že jsem ho nepochopil, tak mi asi až teď došlo, jak moc je Švankmajer prostě jinde, a že ten film (sám o sobě jen malý střípek v autorově kolosálním celoživotním díle) najednou v kontextu tohoto vědomí vypadá zcela jinak. Jsem vděčný, že jsem měl díky Kunstakameře možnost vidět tolik neuvěřitelných uměleckých objektů, že ty necelé 2 hodiny vydají dost možná za víc, než všechny ostatní výstavy, které jsem v životě navštívil - skutečně mě to ohromilo a přijde mi to jako neuvěřitelně vzrušující a inspirující svět, a dal bych všechno za možnost podívat se tam osobně. Jedinou výtku, co bych k tomu filmu měl, je použití notoricky ohraného Vivaldiho jako hudební podkres (navíc je tam občas pouštěný pozpátku, což je dost nepříjemné) - pro člověka, který tu hudbu zná nazpaměť, je to bohužel téměř otravné. A člověk se v závěru neubrání myšlence - co asi bude s tou sbírkou po Švankmajerově smrti... (23.12.2023)

51min. verze __________ Z počátečního šoku / pobavení nad neskutečným množstvím shromážděných artefaktů jsem pozvolna přešel k úvahám nad uměním jako takovým. Mnozí diváci na spoustu staňkovských exponátů nahlíží jako na něco přežitého, podivného, o čem se dá mluvit jako o umění jen v kombinaci s dalšími (podivnými) exponáty nebo díky jejich (neobvyklému) umístění. Ale copak právě tohle není pro umění typické? Zvolená hudba (Vivaldi) tuhle myšlenku vlastně perfektně doplňuje: Vivaldiho skladby byly na celá staletí zapomenuty, po znovuobjevení byly velebeny coby mistrovská díla, a dnes jsou pro změnu tak notoricky známé, až je někteří mají za otravné. Se Švankmajerem je to dost podobné: záleží, kdo jeho exponáty posuzuje a jestli je dotyčný schopen je přijmout i v jiném, než v konzervativním způsobu vystavení. Celkově se tedy Švankmajerovi povedlo podnětné dílko, ale že bych si při něm šušňal blahem, to zase ne (51 minut je tak akorát :)). (20.01.2024)