poster

Děti Hirošimy

  • japonský

    Genbaku no ko

  • japonský

    原爆の子

  • japonský

    Gembaku no ko

  • slovenský

    Deti Hirošimy

  • anglický

    Children of Hiroshima

Drama / Válečný

Japonsko, 1952, 97 min

Režie:

Kaneto Šindó

Scénář:

Kaneto Šindó

Kamera:

Takeo Itó

Hudba:

Akira Ifukube

Producenti:

Tengo Jamada
(další profese)
  • Kragujevac
    *****

    Děti Hirošimi je neskutečně mrazivý a nádherný dojemný film o utrpení a přežívání japonského obyvatelstva Hirošimi. Herecky je to zahráno bravůrně a nechybí i silné emotivní scény. O příběhu který značnou část filmu připomíná dokument se nemá snad ani smysl rozepisovat. Tomu že se film natáčel 7 let ve vybuchlé Hirošimě se člověk musí poklonit za režisérovu zručnost. Japonci jsou neuvěřitelný národ zkuste schválně najít 10 rozdílů: http://www.bbc.co.uk/czech/specials/images/144_hirosima/5163743_2.jpg a http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/86/HiroshimaNight.jpg Samotné provedení filmu si zaslouží 4* vzhledem k závažnosti filmu a mému respektu k Japonsku dávám 5*.(2.5.2013)

  • PfefferSalz
    ****

    Po emoční stránce velmi silná sonda do života přeživších Hirošimy. Film o beznaději, ale také o tom, že i z těch nejtemnějších zákoutí se dá najít cesta ven. K tomu, abychom uchopili nabídnuté pomocné stéblo, musíme opustit vše, co máme tak rádi, ale co je nám zároveň na obtíž. ¤¤¤ LFŠ 2013 (Kino Reduta 1)(27.7.2013)

  • Sarkastic
    ****

    Obyvatelé Hirošimy smíření se svým osudem berou tragédii jako něco strašného, ale zároveň přítomného, tedy fakt, se kterým musí přirozeně žít a vyrovnat se s ním. Film mě překvapil neagresivním pohledem, který nikoho konkrétního neobviňuje (ani císaře), pouze bombu, válku, tedy disponuje pacifistickým přístupem k věci. Ke konci je už snímek trochu zdlouhavý, hlavně kvůli krapet nešťastnému věnování se pouze linii s žebrákem. Na druhou stranu nechybí několik silných scén, zvláště z dopadu bomby a následků radiace. Po Šindóově Ostrovu docela příjemné překvapení, slabší 4*.(4.8.2013)

  • JFL
    ***

    Americká okupační správa zavedla v prvních letech po porážce Japonska cenzuru, která měla národ přivést na cestu demokracie a očistit od nacionalistické ideologie, která jej nasměrovala do války v Tichomoří. Vedle toho, že byly zakázány filmy odehrávající se v minulých stoletích, protože by mohly utužovat monarchistickou a kastovní ideologii spojenou s císařstvím, týkala se cenzura také zobrazování samotné války a obzvláště jejího rozhodujícího okamžiku – svržení atomových bomb na japonská města Hirošima a Nagasaki. Dle rétoriky okupačních úřadů by obrazová dokumentace či slovní popisy následků výbuchů mohly narušit veřejný pořádek. Okupace oficiálně skončila 28. dubna 1952 v návaznosti na podepsání Sanfranciské mírové smlouvy a téma Hirošimy a Nagasaki se stalo nejen v Japonsku, ale i celém světě předním tématem veřejné diskuse. Jednu z prvních emotivních reflexí událostí v Hirošimě představuje kniha učitele a doktora Araty Osady Genbaku no ko (Děti atomové bomby), v níž sebral básničky a příběhy od dětí, které přežily výbuch bomby a reflektují svůj současný život. Adaptací knihy do filmu pověřil Kaneta Šindóa levicový Japonský svaz učitelů, který si od projektu sliboval apelativní dílo, které by vinu za tragédii dávalo Američanům. Šindó, jež se v Hirošimě narodil, nicméně snímek pojal jako sentimentální pacifistickou ódu na potřebu se s tragédií vyrovnat a čerpat z ní sílu pro lepší budoucnost. Vyprávění koncipoval jako mix melodramatu a faktografické reportáže, kde se mladá učitelka během letních prázdnin vrací do rodné Hirošimy a pátrá po osudu svých bývalých studentů. Její setkání s lidmi poznamenanými výbuchem a radiací zavdávají ke konstatování faktů vyjadřujících různé následky exploze. Film obsahuje první rekonstrukci devastujícího efektu výbuchu v celovečerním filmu. V ní režisér opustil tradiční styl a vytvořil impresivní koláž sugestivních výjevů, v nichž ženská těla coby symboly vitality skrápí krev a svrašťuje bolest. Děti Hirošimy se díky své glorifikací smířlivého pacifismu staly prvním Šindóovým filmem, který sklidil uznání v zahraničí. Zatímco Japonský svaz učitelů nespokojený se sentimentálním vyzněním snímku inicioval vznik ideologicky vyhrocenějšího filmu Hirošima (1953), Šindó se tématu atomové bomby věnoval i v některých svých dalších dílech. Nejkritičtějším z nich bylo sociální drama Smrtonosný mrak (Daigo fukurjú maru, 1958), které pojednává o posádce japonské rybářské lodi vystavené radiaci následkem amerického testu atomové bomby na atolu Bikini. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ)(22.9.2013)

  • MissJ
    ****

    Výborný protiválečný film natočený záhy po ukončení americké okupace. Působí dost realisticky (sám Kaneto Šindó se v Hirošimě narodil), ovšem nechybí ani "surreálnější" momenty, jako třeba záběry zachycující okamžiky bezprostředně po výbuchu bomby. Označení hibakuša, tedy osoby přeživší útok jadernými zbraněmi, skrývá tisíce anonymních a zapomenutých osudů (jednou z mála výjimek je příběh Cutomu Yamagučiho, který přežil výbuchy v Hirošimě i v Nagasaki), a třeba právě tento příběh, ač fiktivní, může pomoct tomu, aby se na ně nezapomnělo nadobro. Velmi oceňuju, že příběh krásně plyne, daří se mu vyhýbat epizodičnosti; hudba je použita uměřeně, málokdy jsem ji zaregistrovala, ale když už, stálo to za to (viz scéna svatební hostiny). V závěrečné scéně nakonec pociťujete stejnou úzkost jako hlavní představitelé, i když víte, že žádná další bomba už nehrozí. Na archive.org ke stažení v nekvalitní kopii, na youtube je k nalezení lepší.(17.12.2012)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace