Reklama

Reklama

Černá kočka

(festivalový název)
  • Japonsko Yabu no naka no kuroneko (více)
Drama / Horor
Japonsko, 1968, 99 min

V bambusovém lese umírají samurajové. Jednomu po druhém se v tmavé noci zjevuje krásná dívka v bílém. Pokaždé se nechá doprovodit a nabídne znavenému poutníkovi odpočinek ve svém domě, který obývá jen s matkou. Během večeře se starší žena vytratí a po ní ta mladší muže svede. Druhý den je samuraj nalezen s prokousnutým hrdlem. Vládce Raiko vyšle do lesa svého nejstatečnějšího muže Gintokiho – hrdinu, který se právě po třech letech navrátil z války, ale místo domova našel jen popel. (dopitak)

(více)

Videa (2)

Recenze (21)

Radko 

všechny recenze uživatele

Cca pred 15. rokmi som objavil čaro kaidanov prostredníctvom knihy Krabie zjavenie - podivuhodné príbehy starého Japonska od zberateľa týchto príbehov Kótárua Tanaku. Kaidany - poviedky plné tajomstiev sa len tak hemžia duchmi, rodovými prekliatiami a záhadnými úkazmi. Mnohé z javov a skutočností ostávajú v rovine citového porozumenia vnímateľa príbehov, nie všetko je dopovedané. Charakteristické je veľmi silné prepojenie s existujúcimi prírodnými javmi, úkazmi. Film Čierna mačka akoby vypadol z tejto knihy. Ladenie príbehu, atmosféra i dej. Príbeh rozpráva o dvoch ženách na samote, ktoré prepadne, olúpi, hromadne znásilní a napokon podpáli skupina zdivočelých spustnutých samurajov z lesa. Mŕtve, požiarom akoby zázrakom len minimálne dotknuté, telá mŕtvych žien sa s pomocou čiernej mačky a bližšie nedefinovaných démonov temnoty premenia na duchov. Tí sa neskôr snažia všeobecne pomstiť hrozný zločin. Vinní sú v tomto poňatí spravodlivosti všetci samuraji - nielen tí, čo sa dopustili uvedených ohavností. Uhrančivá atmosféra vynikne v čiernobielom farebnom odtieňovaní. Výhrada sa týka malého prepojenia na - pre kaidany inak charakteristické - prírodné javy a celkove silu prírody. Symbolicky ju tu zastupujú len staticky rastúce bambusové koly v háji, kaluže na ceste a les z úvodu filmu, z ktorého sa vynorí banda schátralých naničhodníkov. ()

JFL 

všechny recenze uživatele

Počínaje Onibabou se centrálním motivem filmů Kaneta Šindóa stala sexualita, především v souvislosti s ženskou tělesností. Současně ale režisér zůstal věrný i tematickému zaměření své předchozí tvorby, neboť se nadále věnoval osudům lidí, kteří přežívali navzdory silám, jimž se nemohli vzepřít – ať už v podobě přírody či sociálního statutu. Černá kočka byla po Onibabě a Akuto (Darebák, 1965) třetím režisérovým filmem zasazeným do doby feudálního Japonska a především se starším z těchto titulů vykazuje mnohé paralely. Lze dokonce říci, že Černá kočka představuje pomyslnou snahu vstoupit podruhé do stejné řeky, přinejmenším z hlediska diváckého úspěchu. Oba snímky přejímají inspiraci z divadla nó, vycházejí ze zlidovělých buddhistických příběhů a jejich hlavními postavami jsou tchýně a snacha, jež zabíjejí samuraje. Na paralele mezi oběma filmy byla ostatně postavena propagace filmu v zahraničí, když namísto prostého překladu původního názvu, jenž znamená Černá kočka v bambusovém háji, byl novější snímek v řadě zemí uváděn pod tajnosnubným titulem Kuroneko. Podobně jako v případě Onibaby se i o Černé kočce často mluví jako o hororu, což ale může být zavádějící. Na rozdíl od novodobých západních hororů, které v jádru pojednávají o narušení důvěrně známé reality nadpřirozenem, jež ohrožuje nejen životy, ale především i racionální jistoty postav, má Šindóův film blíže k japonské tradici kaidanů. Tato vyprávění s nadpřirozenými elementy vycházejí z didaktických buddhistických příběhů o karmické kauzalitě a duše zesnulých se zde mstí na vinících či jejich budoucích pokoleních. Tomu také odpovídá styl Černé kočky, který namísto afektu typického pro západní žánrové snímky spřádá v delikátním tempu uhrančivé kamerové kompozice. Fantaskní vyprávění o dvou ženách, jež coby přízraky zabíjí samuraje, kteří je před lety zneuctili a zavraždili, je umocněno jedním z nejklasičtějších motivů japonské narativní kultury. Koncept giri-nindžó, neboli konflikt společenských závazků a osobních emocí, představuje ústřední dramatický prvek většiny vážných samurajských dramat či klasických tragických romancí. Šindó ho využívá k tomu, aby původní buddhistickou moralitu posunul do hořkého dramatu, jehož aktéři právě kvůli svým závazkům ve světech živých i mrtvých nemohou dojít štěstí a klidu. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) ()

Reklama

zelvopyr 

všechny recenze uživatele

Velmi silná a nestupidní duchařina. Příběh je klasický kaidan (japonský ústně podávaný příběh, ideální na léto, protože vám běhá mráz po zádech – to není můj výmysl :). Kaidan má obyčejně kolem poloviny času než tento film (nebo i jen 10 minut, ale ne 100). A je to bohužel poznat. První půlhodinu jsem si poposedal a padala mi čelist, jak dokonalou práci s obrazem a zvukem sleduji. Skvělá černobílá, v barvě by jen těžko fungoval. Tou dobou se ale nějak vytratilo tempo a přehouplo se to do čtvrthodinky nudy... Pak přišel zásadní obrat, kdy teprve v polovině filmu začalo něco velmi neobvyklého – myslím i na duchařský příběh. Velmi se mi líbilo, do čeho je hlavní hrdina vtažen. Jenže, trvalo-li by dohrání zbytku příběhu dvacet minut, byla by to dokonalost sama. Takhle jsem si myslel něco o tom, jak je hlavní hrdina hrozně jednoduchý, bez schopnosti základní dedukce, a proč se chová tak nelogicky. Místy za šest hvězd, místy tak za tři max. Budu-li srovnávat jako řada lidí s Onibabou... tak ani náhodou! Ta je skvěle dotaženě stylizovaná a rytmizovaná... A funguje bez slabých míst. ()

Artran 

všechny recenze uživatele

Černá kočka je kaidan (strašidelný příběh), který těží z dlouhé literární tradice tohoto žánru (ve filmu byl již zpracován např. Mizogučim) a nadpřirozeno tu oproti Onibabě funguje jako právoplatný element Symbolika zaobírající se válkou, odplatou a vášní ovšem zůstává. Přesto ale díky zvolenému zpracování není Černá kočka pouhou kopií Onibaby jako spíše její zajímavou variací. - - - HUDBA: Hikaru Hajaši ()

Bloody13 

všechny recenze uživatele

O pár let mladší sestřička Onibaby s téměř totožným kabátem. Čekejte tedy jakousi rodinnou tragédii se silným důrazem na vizuální estetiku, která v černobílém formátu kouzlí velmi zajímavé obrazy. Pro japonské filmy té doby natolik typická hra se zvuky je samozřejmě obsažena i zde, jen mi přijde, že její užití je v některých momentech dost bizarní: třeba úvodní chlastání samurajů z potoka, co je "obohaceno" o monotónní polykání někoho u mikrofonu - to jsem myslel, že se počůrám smíchy. Kouká se na to ale poměrně dobře, takže ani nebolí poslední třetina, která se po vyložení karet docela vleče. ()

Galerie (26)

Reklama

Reklama