poster

Černá kočka (festivalový název)

  • japonský

    Yabu no naka no kuroneko

  • japonský

    薮の中の黒猫

  • anglický

    Kuroneko

Drama / Horor

Japonsko, 1968, 99 min

Režie:

Kaneto Šindó

Scénář:

Kaneto Šindó

Kamera:

Kijomi Kuroda
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Radko
    ****

    Cca pred 15. rokmi som objavil čaro kaidanov prostredníctvom knihy Krabie zjavenie - podivuhodné príbehy starého Japonska od zberateľa týchto príbehov Kótárua Tanaku. Kaidany - poviedky plné tajomstiev sa len tak hemžia duchmi, rodovými prekliatiami a záhadnými úkazmi. Mnohé z javov a skutočností ostávajú v rovine citového porozumenia vnímateľa príbehov, nie všetko je dopovedané. Charakteristické je veľmi silné prepojenie s existujúcimi prírodnými javmi, úkazmi. Film Čierna mačka akoby vypadol z tejto knihy. Ladenie príbehu, atmosféra i dej. Príbeh rozpráva o dvoch ženách na samote, ktoré prepadne, olúpi, hromadne znásilní a napokon podpáli skupina zdivočelých spustnutých samurajov z lesa. Mŕtve, požiarom akoby zázrakom len minimálne dotknuté, telá mŕtvych žien sa s pomocou čiernej mačky a bližšie nedefinovaných démonov temnoty premenia na duchov. Tí sa neskôr snažia všeobecne pomstiť hrozný zločin. Vinní sú v tomto poňatí spravodlivosti všetci samuraji - nielen tí, čo sa dopustili uvedených ohavností. Uhrančivá atmosféra vynikne v čiernobielom farebnom odtieňovaní. Výhrada sa týka malého prepojenia na - pre kaidany inak charakteristické - prírodné javy a celkove silu prírody. Symbolicky ju tu zastupujú len staticky rastúce bambusové koly v háji, kaluže na ceste a les z úvodu filmu, z ktorého sa vynorí banda schátralých naničhodníkov.(31.1.2015)

  • ScarPoul
    *****

    Duchársky príbeh ako sa patrí. Toto obdobie japonského filmu mám veľmi rád. Je tu nádherná spojitosť s folklórom, šintoizmom a celkovo mytológiou, ktorá stavia na jednoduchom príbehu o pomste, pričom atmosféra by sa dala krájať. Osobne mám tento film radšej ako Onibabu už len kvôli výrazným inšpiráciam, ktoré si z tohto diela zobral Neil Gaiman v jednom z príbehov o Sandmanovi ale aj taký Takeshi Miike.(5.4.2018)

  • dopitak
    **

    Na Japonsko já neslyším, ani kdyby se legenda spářila s pohádkou a fantasy příběhem. Oceňuji krásnou práci se světlem a stíny i B&W vzhled, ale kamera se mi nelíbí, hudba je nezajímavá a příběh... tak na slabší pohádku před spaním pro silnější dětské nátury. Proč ti lidé v tom filmu mluví, jak když si potřebují vší silou ulevit od zácpy? Kichiemon Nakamura snad neřekne slovo normálně, pořád jen štěká. Slaboučká erotika, slaboučká náplast.(20.3.2013)

  • stub
    ****

    Lidi, co máte pořád s tou Onibabou? No tak dobře, dvě ženy žijí samy a z určitých (v obou případech zcela odlišných) důvodů zabíjejí samuraje, ale tím veškerá podobnost končí - je to jako tvrdit, že Ája a Maxipes Fík je totéž, co Káťa a Škubánek. Jednak - v Onibabě se žádné nadpřirozeno nevyskytuje, snad by se dalo hovořit, řekněme, o určité míře mystična, zatímco Kuroneko je kaidan (byť trošku netradiční), kde je nadpřirozeno nedílnou filmovou skutečností (ostatně, v prvním snímku jde o ženy "z masa a kostí", ve druhém o duchy). Druhak - Onibaba nemá co do činění s pomstou, matka s dcerou zkrátka zabíjejí a obírají zběhlé samuraje, jelikož je to pohodlnější a účinnější, než jiné zdroje obživy, oproti tomu v Kuroneku je hnací silou čistá pomsta (jinými slovy - v jednom snímku vystupují ony ženy jako "pachatelé", ve druhém jako oběti). Onibaba stojí do značné míry na zcela izolovaném prostředí, Kuroneko nikoliv. Onibaba je typická účastí pouhých čtyř herců (+ něco málo komparsu), Kuroneko disponuje standardním hereckým ansámblem. Zatímco atmosféra Onibaby by se dala asi nejlépe shrnout pod pojem "naturalismus", výstižnější pojem pro Černou kočku by byl "mystika" a takto by se dalo pokračovat dál a dál. Jsem tedy v opozici oproti většinovému názoru a v mé optice nemají ona dvě dílka, kromě režiséra a třech herců (Otowa, Sato, Tonoyama), příliš společného.(13.8.2009)

  • Toj
    ****

    Naprosto výborný film. Shindo si famózně podmaňuje formu a každý střih, záběr, hudební doprovod se stává malou radostí. Velmi zajímavá je silná podobnost s Onibabou. Ta tu navzdory názoru uživatele stub je skutečně přítomná a to ať v banálním popsání děje, tak i v použití různých motivů, symbolů, témat a různých estetických obsesí. Samozřejmě nejsem odborníkem na japonskou kulturu a předpokládám, že se do velké míry jedná o výrazné motivy i mimo tohoto autora i samotnou kinematografii. Každopádně podobnost se popírat nedá a tudíž se člověk jen velmi těžce vyhne srovnávání... Zde Onibaba vítězí už proto, že pracuje o chlup lépe s atmosférou.(13.10.2010)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace