Jabu no naka no kuroneko
Kuroneko
Obsahy(1)
V bambusovém lese umírají samurajové. Jednomu po druhém se v tmavé noci zjevuje krásná dívka v bílém. Pokaždé se nechá doprovodit a nabídne znavenému poutníkovi odpočinek ve svém domě, který obývá jen s matkou. Během večeře se starší žena vytratí a po ní ta mladší muže svede. Druhý den je samuraj nalezen s prokousnutým hrdlem. Vládce Raiko vyšle do lesa svého nejstatečnějšího muže Gintokiho – hrdinu, který se právě po třech letech navrátil z války, ale místo domova našel jen popel. (dopitak)
(více)Recenze (29)
Počínaje Onibabou se centrálním motivem filmů Kaneta Šindóa stala sexualita, především v souvislosti s ženskou tělesností. Současně ale režisér zůstal věrný i tematickému zaměření své předchozí tvorby, neboť se nadále věnoval osudům lidí, kteří přežívali navzdory silám, jimž se nemohli vzepřít – ať už v podobě přírody či sociálního statutu. Černá kočka byla po Onibabě a Akuto (Darebák, 1965) třetím režisérovým filmem zasazeným do doby feudálního Japonska a především se starším z těchto titulů vykazuje mnohé paralely. Lze dokonce říci, že Černá kočka představuje pomyslnou snahu vstoupit podruhé do stejné řeky, přinejmenším z hlediska diváckého úspěchu. Oba snímky přejímají inspiraci z divadla nó, vycházejí ze zlidovělých buddhistických příběhů a jejich hlavními postavami jsou tchýně a snacha, jež zabíjejí samuraje. Na paralele mezi oběma filmy byla ostatně postavena propagace filmu v zahraničí, když namísto prostého překladu původního názvu, jenž znamená Černá kočka v bambusovém háji, byl novější snímek v řadě zemí uváděn pod tajnosnubným titulem Kuroneko. Podobně jako v případě Onibaby se i o Černé kočce často mluví jako o hororu, což ale může být zavádějící. Na rozdíl od novodobých západních hororů, které v jádru pojednávají o narušení důvěrně známé reality nadpřirozenem, jež ohrožuje nejen životy, ale především i racionální jistoty postav, má Šindóův film blíže k japonské tradici kaidanů. Tato vyprávění s nadpřirozenými elementy vycházejí z didaktických buddhistických příběhů o karmické kauzalitě a duše zesnulých se zde mstí na vinících či jejich budoucích pokoleních. Tomu také odpovídá styl Černé kočky, který namísto afektu typického pro západní žánrové snímky spřádá v delikátním tempu uhrančivé kamerové kompozice. Fantaskní vyprávění o dvou ženách, jež coby přízraky zabíjí samuraje, kteří je před lety zneuctili a zavraždili, je umocněno jedním z nejklasičtějších motivů japonské narativní kultury. Koncept giri-nindžó, neboli konflikt společenských závazků a osobních emocí, představuje ústřední dramatický prvek většiny vážných samurajských dramat či klasických tragických romancí. Šindó ho využívá k tomu, aby původní buddhistickou moralitu posunul do hořkého dramatu, jehož aktéři právě kvůli svým závazkům ve světech živých i mrtvých nemohou dojít štěstí a klidu. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) ()
O pár let mladší sestřička Onibaby s téměř totožným kabátem. Čekejte tedy jakousi rodinnou tragédii se silným důrazem na vizuální estetiku, která v černobílém formátu kouzlí velmi zajímavé obrazy. Pro japonské filmy té doby natolik typická hra se zvuky je samozřejmě obsažena i zde, jen mi přijde, že její užití je v některých momentech dost bizarní: třeba úvodní chlastání samurajů z potoka, co je "obohaceno" o monotónní polykání někoho u mikrofonu - to jsem myslel, že se počůrám smíchy. Kouká se na to ale poměrně dobře, takže ani nebolí poslední třetina, která se po vyložení karet docela vleče. ()
Velmi silná a nestupidní duchařina. Příběh je klasický kaidan (japonský ústně podávaný příběh, ideální na léto, protože vám běhá mráz po zádech – to není můj výmysl :). Kaidan má obyčejně kolem poloviny času než tento film (nebo i jen 10 minut, ale ne 100). A je to bohužel poznat. První půlhodinu jsem si poposedal a padala mi čelist, jak dokonalou práci s obrazem a zvukem sleduji. Skvělá černobílá, v barvě by jen těžko fungoval. Tou dobou se ale nějak vytratilo tempo a přehouplo se to do čtvrthodinky nudy... Pak přišel zásadní obrat, kdy teprve v polovině filmu začalo něco velmi neobvyklého – myslím i na duchařský příběh. Velmi se mi líbilo, do čeho je hlavní hrdina vtažen. Jenže, trvalo-li by dohrání zbytku příběhu dvacet minut, byla by to dokonalost sama. Takhle jsem si myslel něco o tom, jak je hlavní hrdina hrozně jednoduchý, bez schopnosti základní dedukce, a proč se chová tak nelogicky. Místy za šest hvězd, místy tak za tři max. Budu-li srovnávat jako řada lidí s Onibabou... tak ani náhodou! Ta je skvěle dotaženě stylizovaná a rytmizovaná... A funguje bez slabých míst. ()
Cca pred 15. rokmi som objavil čaro kaidanov prostredníctvom knihy Krabie zjavenie - podivuhodné príbehy starého Japonska od zberateľa týchto príbehov Kótárua Tanaku. Kaidany - poviedky plné tajomstiev sa len tak hemžia duchmi, rodovými prekliatiami a záhadnými úkazmi. Mnohé z javov a skutočností ostávajú v rovine citového porozumenia vnímateľa príbehov, nie všetko je dopovedané. Charakteristické je veľmi silné prepojenie s existujúcimi prírodnými javmi, úkazmi. Film Čierna mačka akoby vypadol z tejto knihy. Ladenie príbehu, atmosféra i dej. Príbeh rozpráva o dvoch ženách na samote, ktoré prepadne, olúpi, hromadne znásilní a napokon podpáli skupina zdivočelých spustnutých samurajov z lesa. Mŕtve, požiarom akoby zázrakom len minimálne dotknuté, telá mŕtvych žien sa s pomocou čiernej mačky a bližšie nedefinovaných démonov temnoty premenia na duchov. Tí sa neskôr snažia všeobecne pomstiť hrozný zločin. Vinní sú v tomto poňatí spravodlivosti všetci samuraji - nielen tí, čo sa dopustili uvedených ohavností. Uhrančivá atmosféra vynikne v čiernobielom farebnom odtieňovaní. Výhrada sa týka malého prepojenia na - pre kaidany inak charakteristické - prírodné javy a celkove silu prírody. Symbolicky ju tu zastupujú len staticky rastúce bambusové koly v háji, kaluže na ceste a les z úvodu filmu, z ktorého sa vynorí banda schátralých naničhodníkov. ()
Černá kočka je kaidan (strašidelný příběh), který těží z dlouhé literární tradice tohoto žánru (ve filmu byl již zpracován např. Mizogučim) a nadpřirozeno tu oproti Onibabě funguje jako právoplatný element Symbolika zaobírající se válkou, odplatou a vášní ovšem zůstává. Přesto ale díky zvolenému zpracování není Černá kočka pouhou kopií Onibaby jako spíše její zajímavou variací. - - - HUDBA: Hikaru Hajaši ()
Samurajové jsou zvyklí brát si vše, čeho se jim zamane. Jednou si ale kromě standardního vojenského žoldu (potrava a sex) vezmou v dlouhé a působivé scéně i životy dvou žen - dcery a matky. Jejich nenávist však nemíní opustit tento svět nadobro a tak se v temném bambusovém lese, kde se ozývají pouze bubny a kočičí mňoukání, zrodí kromě "prvního jürei filmu" i krvavá msta převracející představu samurajů o světě naruby. Kuroneko je v podstatě nepřímým pokračováním Onibaby, téměř totožný je způsob budování hororové atmosféry a podobnost nezapře ani v příběhu, který si opět hraje s nadpřirozenem a zabývá se "žánrovými" pojmy jako láska, čest a odplata. Oproti Onibabě je ale vyprávění více konkrétní a nenechává tolik prostoru pro vlastní představivost. Obecně z ní Kuroneko těží více, než je zdrávo, zážitek to ale není o mnoho méně působivý. ()
Viděl jsem to youtube,hezký černobilý horor s krásnou atmosférou,já byl spokojený a můžu ho doporučit. ()
Ačkoliv šlo o mé první setkání s japonským artovým horrorem 60. let, japonské filmy z černobílé éry hluboce protkané tamnějšími národními tradicemi, kulturní mýty, historickými legendami atd. jsem už viděl minimálně dva (Sedm samurajů/ A. Kurosawa a Past/ H. Tešigahara). Dlouhou dobu jsem měl pocit, že Černá kočka Kaneto Šindóa u mě z tohoto ranku plně zvítězí. Fascinoval mě černobílý vizuál s hromadou promyšlených záběrů, už jen ta úvodní opakovaně použitá scenérie bambusového lesa nejdříve prádzného, pak s příchodem samurajů a posléze s valícím se dýmem a pak ohněm je úžasná. Co teprve ty černé, horrorově laděné scény zahalené do temného lesa, tajuplných nočních exteriérů, snímání pohybu postav a děsivých očí černé kočky... atmosféra sílí, legendický příběh o vraždícím přízraku a kruté samurajské romanci má své kouzlo i napětí a dost mě bavil i herec ve vedlejší roli samurajského vládce (Kei Sató). Jenomže postupně se to kouzlo včetně atmosféry vytrácí pro neúměrnou utahanost a ten pomalý, jednoduchý děj už poslední třetinu ne vždy utáhne. Poslední třetina zřejmě měla díky celé výstavbě děje působit jako silné a emocionální vyvrcholení, ale na mě i přesto, jak se mi film z větší části líbil a pomalé tempo mi v něm dlouho nepřekáželo, neměla ten úderný účinek. A závěr, kdy ženské monstrum bez křídel a bez jedné ruky zde i lítá, se už pohybuje na hraně úsměvného bizáru. Čili zase jednou jsem se s japonskou mentalitou v kombinaci s jejich legendickým světem tak úplně nepotkal. [65%] ()
Na Japonsko já neslyším, ani kdyby se legenda spářila s pohádkou a fantasy příběhem. Oceňuji krásnou práci se světlem a stíny i B&W vzhled, ale kamera se mi nelíbí, hudba je nezajímavá a příběh... tak na slabší pohádku před spaním pro silnější dětské nátury. Proč ti lidé v tom filmu mluví, jak když si potřebují vší silou ulevit od zácpy? Kichiemon Nakamura snad neřekne slovo normálně, pořád jen štěká. Slaboučká erotika, slaboučká náplast. ()
Jasně protiválečný a protifeudální film, zpracování japonské tradiční formy kaidanu neuvěřitelně rytmizovaně dynamické, v kontrastu k válečnické dynamičnosti stojí jemná milostná lyrika. ()
Čierna mačka v buši bola síce hodne divokou, no zároveň ani poriadne nevedela, či sa v podstate chcela najviac pohybovať iba v čisto horrorovej rovine tak, ako tomu bolo presne na samom, desivom začiatku, alebo dokonca i v tej vskutku naprosto melodramatickej, pomaly ako zo sentimentálnych drám Douglasa Sirka, či povedzme ešte niečo na spôsob i samotného mysteriózneho žánru, ako z vari kultových Krajných medzí, a tak by sa dalo celkom podotknúť, že skrátka skákala z každého rožku trošku, čo je nakoniec v mojom osobnom ponímaní, predsa trochu「rušivým elementom」, prečo som napokon nezašiel až za Rajōmonovu bránu s maximálnym hodnotením, takto som ostal trčať len ozaj malý kúsok pred ňou, a s mierne rozporuplnými pocitmi, ale súčasne aj so spokojnými dojmami, ak to avšak vnímam, ako celistvý film pod záštitou japonského režiséra Kaneta Šindóa. • Ak si dobre spomínam, tak podobne som to mal taktiež i s jeho predchádzajúcou Onibabou, čiže s rovnako niekoľkými spoločnými prvkami hneď na úvod, vzápätí s absolútnym nadšením, hraničiacim s vysokým očakávaním, no postupne, ako sa dianie posúvalo smerom dopredu, tak i s menším『rozčarovaním』, no obidve skončili jednak so spoločným ohodnotením... • Áno, a k tomu i dynamická a úderná hudba v podaní Hikarua Hajašiho, tvorila dosť podstatné jadro tohto snímku, bez ktorého by sa sotva jednalo o tak výborný audiovizuálny zážitok, keď mi miestami svojim pozoruhodným zovretím, trošku pripomínala zrovna i tú, a to konkrétne od hudobného skladateľa Jerryho Goldsmitha, à la Planéta opíc z roku 1968, tak teda, ktorý z nich sa vlastne práve teraz inšpiroval kým..., a či sa jedná len o obyčajnú zhodu okolností...? ()
Snímok ťaží z duchárskej ľudovej rozprávky, kde boli znásilnené a zavraždené dve ženy, následne sa ako pomstychtiví duchovia, čierne mačky, mstia. Dej sa odohráva vo feudálnom Japonsku a toto prostredie je navzdory skromnej výprave slušne znázornené. Film má slušnú vizuálnu stránku, triky na úrovni doby vzniku, ale aj prepálenú minutáž. ()
Tak si teď říkám, jestli to, čemu u nás říkáme balady, bychom vlastně neměli zvát horory nebo strašidelné příběhy. Protože tohle je balada, jak když vyšije, akorát místo dítěte v půli roztržené tu máme až antickou tragédii s antickým dilematem, z něhož není úniku. (Osobně ale mám raději, když únik je.) Nasnímané je to skvostně, hra se světlem mne bavila celou dobu, kontrasty typu tichý a poklidný bambusový háj vs. drsný rape zde fungují, jen se to časem poněkud začíná opakovat. Naštěstí film skončí v tak akorát vhodnou chvíli. Blbé je, že podruhé jej vidět nemusím, jednou stačilo. ()
Lidi, co máte pořád s tou Onibabou? No tak dobře, dvě ženy žijí samy a z určitých (v obou případech zcela odlišných) důvodů zabíjejí samuraje, ale tím veškerá podobnost končí - je to jako tvrdit, že Ája a Maxipes Fík je totéž, co Káťa a Škubánek. Jednak - v Onibabě se žádné nadpřirozeno nevyskytuje, snad by se dalo hovořit, řekněme, o určité míře mystična, zatímco Kuroneko je kaidan (byť trošku netradiční), kde je nadpřirozeno nedílnou filmovou skutečností (ostatně, v prvním snímku jde o ženy "z masa a kostí", ve druhém o duchy). Druhak - Onibaba nemá co do činění s pomstou, matka s dcerou zkrátka zabíjejí a obírají zběhlé samuraje, jelikož je to pohodlnější a účinnější, než jiné zdroje obživy, oproti tomu v Kuroneku je hnací silou čistá pomsta (jinými slovy - v jednom snímku vystupují ony ženy jako "pachatelé", ve druhém jako oběti). Onibaba stojí do značné míry na zcela izolovaném prostředí, Kuroneko nikoliv. Onibaba je typická účastí pouhých čtyř herců (+ něco málo komparsu), Kuroneko disponuje standardním hereckým ansámblem. Zatímco atmosféra Onibaby by se dala asi nejlépe shrnout pod pojem "naturalismus", výstižnější pojem pro Černou kočku by byl "mystika" a takto by se dalo pokračovat dál a dál. Jsem tedy v opozici oproti většinovému názoru a v mé optice nemají ona dvě dílka, kromě režiséra a třech herců (Otowa, Sato, Tonoyama), příliš společného. ()
Duchársky príbeh ako sa patrí. Toto obdobie japonského filmu mám veľmi rád. Je tu nádherná spojitosť s folklórom, šintoizmom a celkovo mytológiou, ktorá stavia na jednoduchom príbehu o pomste, pričom atmosféra by sa dala krájať. Osobne mám tento film radšej ako Onibabu už len kvôli výrazným inšpiráciam, ktoré si z tohto diela zobral Neil Gaiman v jednom z príbehov o Sandmanovi ale aj taký Takeshi Miike. ()
Bambusový háj a v něm ženská s tchýní, co pijou krev samurajům. Rozhodně zajímavý horor, i když ve druhé půlce trochu ztrácí na napětí. Nicméně noční scény v mlze mezi bambusy jsou dokonalé. ()
Nebudu tvrdit, že ve své pointě je japonský snímek „Černá kočka“ jakkoli překvapivý, to ani ne, pokud už máte něco nakoukáno, dojde vám, už po první scéně, o co tam asi půjde, ale to vůbec nevadí, protože důležité není, že odhalíte, jak to dopadne, ale důležité je, jak je to celé provedeno. A provedení je něco, co mě uhranulo. Snímek „Černá kočka“ je pro mě dalším hororovým pokladem. ()
Naprosto výborný film. Shindo si famózně podmaňuje formu a každý střih, záběr, hudební doprovod se stává malou radostí. Velmi zajímavá je silná podobnost s Onibabou. Ta tu navzdory názoru uživatele stub je skutečně přítomná a to ať v banálním popsání děje, tak i v použití různých motivů, symbolů, témat a různých estetických obsesí. Samozřejmě nejsem odborníkem na japonskou kulturu a předpokládám, že se do velké míry jedná o výrazné motivy i mimo tohoto autora i samotnou kinematografii. Každopádně podobnost se popírat nedá a tudíž se člověk jen velmi těžce vyhne srovnávání... Zde Onibaba vítězí už proto, že pracuje o chlup lépe s atmosférou. ()
ocenenia : MFF Cannes 1968 - Nominácia na 1. cenu (festival bol predčasne ukončený kvôli masovým protestom mládeže) ()
Pár mrtvých samurajů, pomsta, prokletí, vysvobození a jinak velice velice zpomaleně vyprávěný děj, který mě nemohl se svým závěrečným defilé v podobě "MATKÓÓÓ" uchvátit ani kdybych nebyla unavená. Bez hodnocení, 3x jsem v tom kině spala. ()