Onibaba

Slovo horor sice není možná úplně na místě, ale i tak je ve filmu pár napínavých scén. Je zde ale hlavně dobrá zápletka, která je excelentně a na svou dobu možná skandálně natočená. Světla a stíny, zvuky. Ještě uvidím pár podobných filmů a přesvědčí mě to, že černobílá je lepší. Je škoda, že japonská kinematografie je u nás tak opomíjená. Řekl bych, že je lepší než americká. (04.09.2005)

SPOILERY. Zdravím Morien. Pozoruhodné, v důležitém bodě opoziční interpretace filmu nabízejí Artran a Vypravěč. Ta Artranova je mi "odvážná", protože jako zápecní Evropan to samozřejmě vnímám přesně naopak - primitivně dle schématu hřích - trest (pěkně lapidárně u Hičiho, pekelně u tchýně, otevřeně u snachy, ostatně viz v zajímavostech o předlohové legendě). Totiž, i ten přeskok vnímám stále v tomto smyslu. Jenže - jak cituje Morien a jak rozjímá ve svém komentáři Ketri (kterou ovšem musím upozornit: ano, nejen dají, středověk není pravěk) - to první, co ve filmu vidíme - to je obyčejná scéna z druhé strany "velkých dějin" - to jsou ty "malé dějiny", o nichž ty velké vědí, ale jen tak naokraj, bez zřetele. Tady se zřetel obrací - velké dějiny jsou jen lhostejným pozadím těch malých. Médium je totéž - válka. A ta několikrát výslovně zdůrazněná lhostejnost je vzájemná. Vojáci zabíjejí a jsou zabíjeni. Když si dám dvě a dvě dohromady, musím dát Artranovi za pravdu. To, co se ve filmnu děje, je do jisté míry jen východiskem. Jeho látkou je jáma, o jejíž hloubce viz Vyprávěč. (31.08.2016)

Výlet do duše lidi žijících ve válečném samurajském Japonsku, které se viditelně ocitlo v období velké krize. Ani ta však nedokázala vyhnat zlo zakořeněné v člověku. Mistru Shindovi stačí tři lidé, dvě chatrče a velká plocha zarostlá trávou, aby poukázal na to, že člověk je plný démonů, kterých se jen těžko může zbavit. Velmi povedený realistický snímek, který přišel o mých 5* hlavně kvůli své zbytečně dlouhé stopáži (mám pocit, že pasáže zabírající větrem lámanou trávu zabírají alespoň 20% filmu...:o)). (20.01.2010)

Onibaba je jeden z mála príkladov vo filmovej histórii, kde sa podarilo na minimálnej filmovej ploche (myslené vo všetkých smeroch) natočiť perfektne fungujúci film svojho žánru. Je to dôkaz, že na natočenie dobrého filmu stačí mať k dispozícii dobrý scenár, potom stačí ho už len správne uchopiť, netreba mať finančné prostriedky na viac hercov, ako je treba a prostriedky na dekorácie a architektúru. Japonci mali po druhej svetovej vojne vo svojich žánrových filmoch na čo reagovať a prejavilo sa to aj v tomto "takmer" horore. (05.08.2012)

(KDV - PONREPO) ONIBABA je film, "díky" kterému je Kaneto Šindó spojován především s kaidany, ačkoliv je jeho filmografie co do žánrů velmi rozmanitá, protože točil vše od snímků pro děti až po skoro-porno. (Kaidan znamená "duchařská historka", doslovný překlad by poté údajně zněl "historky o záhadných/podivných zjeveních".) Zaráží mě proto, že výše zmíněná asociace je dána právě tímto pravděpodobně jeho nejznámějším titulem, když je žánrová kategorizace při nejmenším značně problematická. Výrazné zasazení do středověku, které je příznačné pro kaidany, je rozklíčovatelné pouze na základě kostýmů (samurajské brnění) a několika zmínek v dialozích. Děj by se mohl odehrávat klidně během druhé světové války v místech, kde se zastavil čas/jsou stále přítomny některé japonské tradice, přičemž je evidentní, že se využívá stará buddhistická pověst jako možnost společenského komentáře nedávných událostí. Otazník taktéž visí nad přítomností duchů - potažmo záhadných zjeveních, jejichž přítomnost nelze racionálně osvětlit obracením se na zkušenost ze skutečného světa - jakožto základního znaku kaidanu. Je totiž nejasné, jakou přisoudit jednotlivým prvkům motivaci v rámci formy celého díla, protože klíčová maska a její role v syžetu může být jak realisticky motivovaná (zakrytí tváře, resp. strašení dcery - následky po odejmutí způsobené např. ochranným nátěrem), tak transtextuálně (je použita z divadla nó - hanya, která symbolizuje jak ženu proměnivší se kvůli své žárlivosti v démona, tak schopnost odpuzovat zlo). ONIBABA tak stojí na pomezí mezi psychologickým dramatem, které pojednává o úpadku základních lidských hodnot za válečných časů, kdy jsou lidi řízeni ryze svými pudovými instinkty, a kaidanem, který ale neumožňuje potěchu ze sledování žánrové podívané, protože ta využívá až příliš prostředky umělecké kinematografie (včetně provokativně otevřeného závěru, ale i parametrické formy). (15.05.2011)