Barva Boha
Rang-e khoda
The Color of Paradise
Obsahy(1)
Mohammad, chlapec asi desetiletý, tráví školní rok v teheránské internátní škole pro slepé. Na prázdniny se těší domů na venkov, kde ho čeká láska babičky a dvou sester. Ovdovělý otec si však mezitím zařizuje nový život a zvídavý, ale slepý syn mu plány na ženění s bohatší nevěstou jen komplikuje. Zatímco malý Mohammad, ochuzený o důležitý fyzický smysl, vnímá zbývajícími smysly všechno kolem sebe jako malý zázrak, jeho otec je vnitřně zaslepený svým jediným cílem. Aby se Mohammada zbavil, odveze ho jedné noci z domova tajně. Nechápe, že se zbavuje toho nejcennějšího, co má. A bude muset ujít ještě kus cesty po svém osudu, než svého syna opět najde. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (75)
Na rozdíl od skvělého předchozího režisérova snímku Children of Heaven tlačí Barva Boha (správný název! - Barva ráje je nesmysl) trošku moc na city a za každou cenu se snaží diváka dojmout. Uznávám, že při sledování "slepého chlapce běžícího po rozkvetlé louce" nezůstane mnohé oko suché, mně to ovšem spíš připomíná dokument ze života postižených než "krásný film". ()
Magický a hebký íránský kousek, kterému se snadno podlehne a který chytře pumpuje divákovi emoce, aniž bych mu měl sílu říct, že citově vydírá. Emoce zde znamenají čistotu ducha. K tomuto filmu se nedá napsat nic víc výstižného, než je křišťálové čistý jak zde někdo trefně poznamenal. Mám radši jiné žánry a jiné země výroby, ale Barva ráje byl příjemný filmový výlet, i když napodruhé už bych se na na něj vydat nemusel. Myslím si, že to kouzlo čistoty by napodruhé už tolik nezapůsobilo a jak jsem poznamenal jsem na trochu jiné věci. Ale projednou to bylo velmi příjemné a doprovázené jenom samými pozitivními dojmy.. ()
Na můj vkus až příliš koncentrovaně namíchaná dávka emotivních prvků. Slepec, navíc dítě, pomáhá zvířátkům, neustále čte z přírody, hraje s si s dalšími dětmi, zapláče si, má ošklivého otce, který prozře, ale příliš pozdě, má hodnou a obětavou babičku, všude spousta květin, létající peří, slzy, smích... film se snaží na každém kroku působit tak emotivně, že jsem jej paradoxně vnímal až příliš chladně (vyjma dvou opravdu silných scén - v normální škole a zpověď u tesaře). Když k tomu přidám ještě drobet nejednoznačný závěr... nemohu osobně hodnotit lépe. Při srovnání s nejspíš jediným dalším Íránským filmem, který jsem viděl - Lakposhtha hâm parvaz mikonand/ I želvy létají (taktéž stojí na výkonech dětských představitelů a emocemi nešetří), vítězí u mě jednoznačně želvy - jistě na tom má podíl také válečné prostředí s až mrazivou aktuálností. Každopádně co mají tyto dva filmy nejvíce společného, jsou naprosto výborné výkony dětských představitelů. ()
Musím říct, že ti Íránci umí točit opravdu zajímavé filmy. A tohle byla nádhera. Skvělá kamera, silný příběh, zejména téma neschopnosti rodiče vyrovnat se s postižením svého dítěte. Film poetický i drsný, zároveň dojemný, ale ne tím ubohým hollywoodským stylem. ()
Kinematografie Blízkého východu produkuje zázraky, tohle je jeden z nich. Nejistý otec (jeho situace je v rámci místní tradice svízelná), moudrá babička (která ví, že v nebezpečí je její syn, nikoli vnuk), dvě zdárné dcerky a geniální přející a toužící slepý synek Mohammad tvoří personální strukturu děje typu "lis na slzy". Kde se bere tolik porozumění, sympatií, vcítění, a na druhé straně filmařského kumštu v zemích, které se u nás považují za doupata terorismu, a které si někde pod kopci (poutavě znázorněnými ve filmu) bastlí atomovou bombu. ()
ocenenia : Montréal World Film Festival 1999 - 1. cena Grand Prix des Amériques ()
Dojímalo mě to asi tolik, jako když koukám na komára, kterého jsem právě rozmázl po zdi. Samozřejmě že to je slzopudný příběh ubohého kluka, kterého nikdo nemá rád a kterého se chtějí zbavit, ale mně je to prostě u prdele. To je celé. Z hlediska teorie je ten film určitě skvělý, pro mě ale ne. 35% ()
Barva ráje je jednak pátráním po Bohu a jednak tragédií antického provedení. Majid Majidi zvolil látku, jež bývává ze západního politicky korektního pohledu odměněna cenami již za svou podstatu, a v perském kontextu jde potom o emancipační právo outsidera na rovnoprávnější podmínky k životu. Hledání Boha outsiderem dětského věku nevinnosti je v silně religiózní společnosti příznačné, hledá se ve zvucích i skrz důvěrné dotyky s přírodou, zkoumá se způsob jeho uchopení i niterné porozumění. Antická tragédie jednotlivce, jenž se pokouší dosti nešikovně překonat společenské konvence při hledání vlastního štěstí a naplněnosti, je pro mě působivější, neboť to vede k rozervanosti lidského ducha. Obrazové výjevy Mohammada Davudiho září v pestrobarevných olejových rámech kvetoucího perského venkova, jsou účastníkem jejího koloritu všedního dne v jeho tradičním rytmu živobytí, tolikrát vzdálenému a neznámému evropskému prostoru. Co lze vytknout? Několik příliš sentimentálních hrstí limonádové filmařské popkultury západního stylu, lacině podbízivých. Hrdinou hledání boha je Mohammad (malý Mohsen Ramezani), nevidomý chlapec s přáním života v lásce. Handicap přináší výzvy, překážky, otázky i zklamání. Hrdinou tragédie je Hashem (zajímavý Hossein Mahjoub), Mohammadův otec, jenž se v touze svého štěstí snaží vypořádat s konvenčním životem venkovské společnosti, ale jeho strach a zmatení je jen předzvěstí zlomyslného osudu. K důležitějším postavám patří také Mohammadova babička a Hashemova maminka (Salime Feizi), starostlivá, laskavá a milující žena. Z dalších rolí: Mohammadovy bezstarostnější sestřičky Hanieh (Elham Sharifi) a Bahareh (Farahnaz Safari), zručný slepý tesař (Morteza Fatemi), výřečnější učitel z teheránské školy (Mohammad Rahmani), velmi překvapený venkovský učitel (Behzad Rafiee), Hashemova snoubenka (Masoome Zinati), nebo její opatrnější otec (Ahmed Aminian). Barva ráje je hledání niterného štěstí, byť pochopení vede pouze přes nejbolestivější ztráty sebe sama. Zajímavé svým odlišným kulturním zdrojem a snahou o uchopení a přiblížení Boha. ()
To co mi na filmu vadi nejvice presne oznacil Brennos. Snimek se za vsech okolnosti snazi divaka dojat a to az zpusobem neprirozenym, alespon pro Evropana. Majidimu jde ale prace s kamerou skvostne, to se musi nechat. Oproti Bozskym detem je vsak tento film vyrazne pozadu. ()
Íránský film je pro mě trošku španělská vesnice a také vzhledem k lehce jiné mentalitě z pohledu nás středoevropanů jsem k Barvám ráje přistupoval poněkud obezřetně. Majid Majidi je znám dvěma svými vysoce kritiky hodnocenými snímky plných dětských herců a Barva ráje je prvním z nich. Příběh je vyprávěn velmi poklidně a pomalu, ale přesto má své silné momenty a celkově tesknost daného tématu na Vás doráží již od prvních minut. Rozhodně hodně zajímavé podívání na odlišnou světovou kulturu. ()
Melancholický skvost - příběh slepého chlapce, kterého se chce vlastní otec zbavit, aby se mohl znovu oženit. Myslím, že asi nelze necítit smutek a zoufalství společně se stále znovu opouštěným chlapcem - vždyť každý z nás je dítětem, které touží, aby jej rodiče milovali a přijali i s jeho chybami a nedostatky. ()
"prečo nás len Boh stvoril slepými" ??? na túto výčitku nikto úbohému chlapcovi neodpovedal. A ten kto mohol a mal , bol priveľmi zahladený do seba. Zaujímavá kamera, krajina, iránsky vidiek, pôsobili miestami až exoticky rušivo. Záver bol úžasný. ()
Ten, kdo četl Korolenkova Slepého muzikanta, si na tomto filmečku pošmákne stejně jako na knize, ačkoliv se děj odehrává v obou případech někde jinde a jinak. Oba příběhy však spojuje jedno, a to vhled do duše od narození nevidomých, a jak se s tímto handicapem vyrovnává jejich nejbližší okolí... U Korolenka se jedná o Rusko 19. století. V Barvě ráje se vše odehrává v Íránu koncem 20. století... paralely jsou však nadčasové... a jednoho přinutí se hlouběji zamyslet nad podstatou svého vizuálního vnímání světa, které nás občas činí ke světu slepými a v horším případě i hluchými... ()
Od čoho sa líši tento film od holywooodskych trhákov? Je to príšerne jednoduchý film s minimálnymi výdavkami a s bežnými ľuďmi, ktorý podali neraz hodnovernejší výkon ako niektoré filmové hviezdy. Barva Boha je film, ktorý skrýva v sebe hlbokú myšlienku s veľmi silnými a prepracovanými momentmi, spomeniem tu pobyt v normálnej škole, rozhovory s prírodou, beh po lúke, samotný koniec a ten veľmi pôsobivý a pochmúrny rozhovor s tesárom. Podobné filmy: filmy od režiséra Majid Majidi. ()
Rang-e khoda začíná titulkem "Ve jménu Boha". Jeden z mála filmů, u kterého jsem měl pocit, že sleduju skutečný příběh, skutečný život slepého chlapce a jeho zaslepeného otce. P.S. Snímek z výše uvedených důvodů neumím ohodnotit hvězdičkami. ()
Poeticky, pomaly ako život sa uberajúci filmík. Obrazovo silné a citlivé. Ľudské situácie z vidieku, ktoré precítite ak sa niekam neponáhľate. Pekné... ()
Tak tento film mi brutálne vyrazil dych. Môžem povedať iba jediné a to, že Mohammadov foter by si zaslúžil obesiť za gule do prievanu za to, čo spôsobil. Ono sa vždy najprv musí niečo stať, aby si ľudia začali veci uvedomovať. Skvelý film! ()
Pěkná kamera a příroda, citlivě natočeno, k tomu skvělé výkony herců a je z toho krásný film. Ano, jsou tam dětičky, ale prostě tam patří, občasnou kýčovitost odpouštím (scény jsou zde již zmíněny). Moc se mi líbilo vykreslení vztahů v rodině, dcerky byly na druhé koleji, ale přispěly alespoň svou roztomilostí. Mohammad je sice postava, kolem které se točí příběh, ale já se víc soustředila na jeho otce. Boj, který musel vést sám se sebou byl úchvatný. Babička byla též skvělá. Dojemný film, ze kterého jsem necítila snahu docílit dojetí za každou cenu, bo mě nerozplakal:-) Čtyři hvězdy si to ode mě zaslouží, líbilo se mi to víc než Turtles can fly. P.S.: Kubo, díky za doporučení! Nevim, podle čeho jsi usoudil, že je to film pro mě. U zmíněných želv jsem nebyla ta, kdo napálil plný počet:-) No, teď abych zkoukla Children of heaven:-/ ()
Jiné hodnocení mě absolutně nenapadá, ty dvojky a trojky, co tady vidím, vůbec nechápu..? Nedávali to někdy v televizi jako náhradu za předem avizovaného Terminátora? Fakt tomu mohl dát dvě pecky někdo z lidí, kteří holdují Majidiho filmům? Ještě 11 minut před koncem to bylo jen o čisté kráse, úplně ve finále to posmutnělo, ale i ten smutek byl logickým a vhodným střípkem do mozaiky, která měla jednoho společného jmenovatele - schopnost hlubokého citu ke všemu živému - lidem, ptákům, rybám, přírodě... Nejen že se mi moc líbilo ústřední téma, nejen že to mělo fantastickou kameru, nejen že byla babička babičkou, učitel učitelem a slepý chlapec senzitivním slepým chlapcem, ale taky jsem se třeba dozvěděl, jak se na íránském venkově staví domy, jak tam probíhají námluvy, a jak nádhernou tam mají krajinu. Přiznám se, že jsem to absolutně netušil... Budu- li mít někdy tu možnost, rozhodně se tam chci vydat. Jako člověk sledující povětšinou mainstreamová média jsem tuto zemi dodnes vnímal jako pouštní krajinu ovládanou fanatickými duchovními, jako součást osy zla (že pane Bushi). Díky Majidimu vidím, že nějací Chomejníové mohou lidi z íránského venkova vnímat podobně jako já - jako nějaké sci-fi postavičky v podivných hábitech, se starostmi a proklamacemi, kterým je pro normálního smrtelníka těžké porozumět. ()
Související novinky
Seminář íránských filmů
Filmový klub ve Veselí nad Moravou pořádá ve dnech 19. - 21. 3. 2010 Seminář íránských filmů. Program nabídne nejenom íránské filmy, které se již promítaly v našich kinech jako např. Klíč, Chuť… (více)
Sotva dvě hvězdy a popravdě mám co dělat, abych to o jednu neshodil (a možná k tomu i jednou dojde). Když vidím to zdejší hodnocení, zase mám pocit, že jsem z jiné planety, protože tohle fakt není dobrý film. Ale vůbec. A to předem říkám, že íránskou kinematografii mám hodně rád a ty jejich filmy o příbězích dětí jakbysmet, ať už ty od Panahiho nebo ty od Kiarostamiho. Líbily se mi i Božské děti, které jsou od stejného režiséra - a právě proto jsem tak v šoku, že Barva ráje dopadla tak jak dopadla. Ony Božské děti sice v sobě krapet toho vydírání a přehnaný počet ubulených scén sice mají, ale Majidi to dokázal celé ukočírovat, důstojně to vést, zdatně představit postavy a do toho všeho měl i určitý přesah v pozadí. Už jen kvůli tomu všemu to spíš působilo přirozeně než vykonstruovaně. A Barva ráje? To je vyděračský kýč jak z Hollywoodu. Už v první půlce filmu to krapet něčím takovým smrdělo. Jak obrovskou černobílostí postav, tak i podivnými pokusy o poetické scény, které často působily jako dost laciný kýč (nejvíc asi ta scéna s ptáčátkem, to bylo tak moc strojené až člověka bolelo na to koukat) a některé ty scény jako by vypadly z agitačních filmů Vesmírných lidí o krásném žití na Nové Zemi... nebo ze Strážné věže. Přitom když člověk ví, v jakých poměrech tam žijí, to nepůsobí zrovna realisticky a tak růžové to skutečně nebude. Ale budiž. Do té doby jsem k tomu měl skutečně dost výhrad, ale zároveň jsem to dokázal nějak brát a chápat jako film vyloženě pro děti, ve kterém dobrosrdečný a bezchybný slepý kluk tráví krásné prosluněné prázdniny na venkově u babičky. Kdyby ten film takhle zůstal až do konce, asi bych mu dal jen průměrné hodnocení, ale dokázal bych ho tolerovat a mít pro jeho účel pochopení. No jo, jenže s tím by se asi Majidi nespokojil, protože by to pak vypadalo až moc jako film pro děti a přitom tyhle íránské filmy jsou sice pro děti, ale vždycky tak nějak na oko. Od chvíle, kdy Mohammada jeho otec (který je JEDINÝ (pamatujte na tohle slovo, za chvíli se k němu vrátím) kdo ho moc rád nemá) odveze za nějakým jeho kamarádem, slepým řezbářem, začíná druhá část filmu, za kterou bych tomuhle dal bez váhání odpad. U řezbáře se Mohammad pochopitelně rozbrečí, protože tam pochopitelně být nechce, jenže on tam při tom breku zamele takový bláboly, že jsem až musel doma nahlas zařvat, jak stupidní to celé je. Je strašně smutný z toho, že ho nikdo, opakuji, NIKDO nemá rád. Jako sorry, ale co to je za nesmysl? U jeho otce je to pravda, ale svoji babičku a sestru nepočítá? A co ty děti z té vesnice, které z něj byly úplně hyn a nadšené a obdivovali jeho úžasnou schopnost perfektně číst braillovo písmo? A děti z internátu, které s ním taky mají dobrý vztah jsou jako nic? A ti učitelé zrovna tak? Plus ty průpovídky typu "jednou se dotknu Boha konečky prstů"... Ech. Takhle příšerný pokus o vážnou scénu jsem snad v životě neviděl, a že mám za sebou už spoustu chujovin. Vážná ale není jen tahle scéna, nýbrž celý film, až do svého konce. Po téhle scéně totiž následuje sled dalších takových, které nejen že dosavadní příjemný příběh naprosto ZNIČEHONIC úplně zvážní, ale všechny na to jdou jen skrze dost umělé citové vydírání a strašně strojená klišé. SPOILERY Smrt babičky je úplně pitomá a ačkoli jsem si původně myslel, že aspoň má účel v tom, že si Mohammadův otec něco uvědomí, závěrečná scéna to celé shodila, protože si uvědomil něco až v ní a to kvůli úplně jiné situaci. Tím pádem na co to tam bylo? Trochu se v dešti namočila v potoce, pokud jí nic dalšího nebylo, tak by na to ani přes svůj věk asi neumřela, ne? KONEC SPOILERŮ. Navíc celá ta vážná část už vůbec nefunguje kvůli tomu, že postavy jsou stále černobílé - tedy s výjimkou otce, kterého je tu ale zase naopak silně démoniziován, přitom ani on nemá jednoduchý život a jeho obavy ze stáří jsou dostatečně pochopitelné. Ale ne, plivejme na něj, protože nemá moc rád svého dokonalého slepého syna. A přitom ho aspoň trochu stejně rád měl, jen se potřeboval vypořádat se svými problémy, aby si to uvědomil. Navíc ta dost hloupá paralela scény s ptáčátkem, které slepý kluk a scény s želvou, které otec (který vidí) nepomůže jen o to víc ukazuje na stupiditu a nefunkčnost celého filmu. Vidím to tak na 1,5*, ještě si to však budu muset rozmyslet, protože na rozdíl od podobného íránského průseru Želvy mohou létat to má aspoň slušnou kameru, hezkou přírodu a první polovina tu aspoň trochu za něco stojí, takže se mi to nechce stahovat na úroveň tohohle filmu. Zároveň mě to ale natolik vytočilo, že mám sto chutí to na tu úroveň shodit. Nezlobte se na mě, ale tohle fakt není dobrý film. A myslím si, že jsem dostatečně vypsal, proč přesně. Btw, ty scény, ve kterých Mohammad čte písmena z kamenů, písku apod. měli znamenat jako co? Hodně, hodně slabé 2* () (méně) (více)