Reklama

Reklama

Libido

všechny plakáty

Obsahy(1)

Významný tvůrce Kaneto Šindó, představitel tzv. „japonského neorealismu“ – tvorby z padesátých let, nezávislé na velkých produkčních koncernech, pokračoval v natáčení hodnotných, myšlenkově i umělecky náročných filmů i poté, kdy tento proud vlivem vnějších nepříznivých okolnosti ochabl. Libido natočil roku 1967 sice mimo velké koncerny, ale pro velkou produkční a distribuční společnost Sočiku; tím lze také vysvětlit, proč tato jemná studie stárnoucího muže, jeho vztahu k rodině, zaměstnání i celé současné japonské společnosti nese název inspirovaný módní vlnou „eroprodukcí“; s níž má Šindovo dílo společný právě jen titul. (Filmový přehled)

(více)

Recenze (5)

Bluntman 

všechny recenze uživatele

(KDV - PONREPO) Kaneto Šindó je mi znám především jako režisér kaidanů, v nichž ústřední úlohu sehrávají ženské postavy (ČERNÁ KOČKA, ONIBABA), a tak jsem byl zvědavý na LIBIDO, které představuje odklon směrem k psychologickému dramatu s hlavní mužskou postavou. Ačkoliv ta je téměř důchodového věku, mladší divák nemá problém se s ní identifikovat či pociťovat empatii, protože problémy spojené se stářím (odcizení se okolí kvůli věku a snaha cítit se mladý - na živu - neadekvátním chováním) jsou zasazeny do vyprávění o svobodě jedince. Přístupnost je ale ztěžována parametrickou narací, která klade vysoké nároky na diváka, protože je nutné sledovat stylistickou stránku, a tak se může 86minutový snímek zdát subjektivně delší, než ve skutečnosti je. Což o to, posilnění zvukových efektů jakožto důkazu lability postavy a freeze-framey či rozmístění postav v mizanscéně, což odpovídá jejich vzájemným vztahům, je sice dostatečně ozvláštňujícím prvkem, ale potřeba doříct příběh do konce prostřednictvím jednodušších metafor (holubice) mi přijde přežitá. Rozumím ale, že tady jsme na poli parametrické, nikoliv umělecké narace, a tak náhlý otevřený konec s nezodpovězenými otázkami nemůžu očekávat. (Černobílé, klasický formát, originální znění s českými titulky.) ()

Rudovous 

všechny recenze uživatele

Poctiva prace poctiveho mistra Kaneta Shidoa. Az usmevne momenty strida velmi autenticke ztvarneni tragickeho osudu moderniho cloveka. Moc hezky zahrane a hudebne doprovazene dilo s tipickymi rysy sveho tvurce. Uchvatny zaver filmu. ()

Mylouch 

všechny recenze uživatele

-"Tatínku, cos to tu vyváděl ?" - "Chtěl jsem se jen přesvědčit, že jsem naživu." Na můj vkus trochu okatě psychoanalýzou ovlivněný scénář, který naplňuje patřičná schémata až k závěrečnému propojení motivů. ()

Aleister 

všechny recenze uživatele

Od podobenství a expresivnosti Onibaby přešel Kaneto Šindó o tři roky později do civilnější polohy, která má typem hlavní postavy a zájmem o všednodenní život blízko k Formanovým hořkým „komediím“ ze 60. let. Šindó tematizuje civilizační problémy moderní společnosti, generační konflikt, nebo krizi středního či předdůchodového věku s tím rozdílem, že nestaví na kritickém přístupu k postavě ale na empatii s ní. Kritizuje především společnost, v níž je jedinec obětí vnějších společenských tlaků. Poukazuje na oslabenou pozici muže, na vyčerpání, postoj ke stáří, podřízenost jedince vůči systému a svázanost společenskou hierarchií a normami. Vzpouru stárnoucího hrdiny, dovedenou do krajnosti lze vnímat jako obdobou příběhů mladých rebelů bořících společenské normy a bojujících o vnitřní svobodu v rámci systému s tím rozdílem, že vzpoura je tentokrát předem odsouzena k neúspěchu a status quo se nemění. ()

sihaja 

všechny recenze uživatele

Starý otec pracující coby úředník se potýká s pocitem přicházejícího stáří. V práci jej mají všichni za podivína, vedle svého syna překypujícím mládím působí téměř až směšně, jeho manželka se o něj úzkostlivě stará. Nic se mu pořádně nedaří a tak východisko nachází ve smrti. Přesto smrt nepůsobí ve snímku tragicky, život jde totiž dál. Stylem je film poplatný estetice 60. let. ()

Reklama

Reklama