Starý, nový, půjčený a modrý

Mám rád hollywoodské filmy. Všechno v nich tak krásně do sebe zapadá, funguje, srší vtipem, je to hezké, umyvatelné, no prostě super. Pravda, poněkud snižují mé sebevědomí, protože jejich hrdinové jsou obvykle hezčí, chytřejší, líp se perou, mají při střelbě 100% mušku, svádění jim jde samo sebou a žádná žena jim neodolá, z každé rány se vykřešou, no zkrátka moje mindráky se po takovém bijáku obvykle znásobí. Jestli existuje protipól hollywoodštiny, pak jsou to filmy ve stylu manifestu Dogma 95. Jejich hrdinové jsou zjevně nedokonalí, mluví, jak jim zobák narost, všechno je takové obyčejné, plné drobných kazů a malých trapasů. Hrdinka filmu vejde do nemocnice a její první setkání se zdravotní sestrou končí monologem o chcankách pacientů. Farář v kostele svým ovečkám řekne, že už ho nebaví, ať jdou domů, protože je to jeho církev, snad každá postava má svou úchylku a přece ten film má své kouzlo a s každou další minutou jsem s jeho hrdiny pociťoval větší sounáležitost. Dokonalé ztělesnění pojmu tragikomedie, kde se nenásilný humor setkává s lidskou bolestí a zároveň dokonale neromanticky pojatý milostný vztah. Celkový dojem: 80 %. (03.11.2009)

Vždycky jsem si říkala, že tragikomedie nesnáším. Jakože, doprdele, co to je za paskvil, buď je to, sakra, komedie, nebo drama, ne? Když se chci koukat na komedii, chci se zasmát a ne u toho brečet, nebo bejt v depresi. Po shlédnutí tohodle filmu, s odstupem času, mi ale došlo, že život takovej prostě je. Komickej a tragickej. Šťastnej a smutnej. Pěkně ruku v ruce. Tenhle film sice moc reálnej není (kdo by se to taky koukal, kdyby byl, že jo), ta tragikomičnost je tady dotažená hodně do extrémů, ale krásně vám u něj dochází, že to tak vážně chodí. Někdo má štěstí, někdo smůlu a většinou maj lidi obojí. Důležitý je, jak se k tomu postaví... Aby se neřeklo, že tady filozofuju a nehodnotím film: když mě nějakej film donutí takhle přemejšlet, něco do sebe mít musí. Tenhle naprosto miluju, ale znova už si ho nepustím. Je to na komedii fakt moc tragický... (02.05.2013)

Film Starý, nový, půjčený a modrý je dalším snímkem natočeným dle podmínek hnutí Dogma 95. Jako první jsem viděl Italštinu pro začátečníky, která se mi moc líbila, proto jsem se s chutí vrhnul i na další film. Obecně jsou pravidla hnutí Dogma 95 zajímavou výzvou, se kterou víceméně souzním. Líbí se mi ta snaha o vrácení důležitosti příběhu a postavám a potlačení technických úprav. Ty jsou hodně omezeny a režisér si musí tak dát záležet právě na příběhu, dialozích a postavách. To nejsou jen teoretické kecy, ale v tomhle případě jde o vcelku výstižnou charakteristiku tohoto filmu. Příběhově jde sice o mnohokráte provařené vztahové drama, ale jeho stažení do krátkého časového úseku mu dodává na zajímavosti. Stejně jako dobře napsané, obsazené i zahrané postavy. Mnohdy civilní projevy se k technickým omezením hodí. Bavily mě i dialogy, které střídají komediální a dramatickou rovinu. Na dánských filmech je úžasné to, že dokáží fungovat jako drama i jako komedie zároveň. Je jen na divákovi, ke které straně se přikloní. Největším plusem je pro mě nakonec to, že film funguje velmi dobře jako celek, což  je u podobných věcí to nejdůležitější. Už se těším na další snímky dle Dogmatu 95. (09.02.2023)

Stará dobrá romantická zápletka v novém balení, s minimem půjčených nápadů sice nepřináší modré z nebe, ale potěší. Italština pro začátečníky mne mimo jiné naučila, že dánské komedie ve skutečnosti komediemi nejsou. Tohle smrtelně vážné romanticko-psychologické drama jí rozhodně není a pokud se párkrát usmějete (jakože asi jo), nejspíš těm hořce úsměvným výjevům z našich trapných životů. Někdo se ožení, někdo zemře, někdo se zblázní – tak už to na světě chodí a buďme rádi, jak originálně ten notně (o)jetý „kruh života“ protentokrát roztočila režisérka Natasha Arthy. Většina dánských sušenek nesklouzne do krku tak hladce. 70% (13.02.2008)

To je těžké, první polovina se mi moc nelíbila, druhá byla podstatně lepší a tak to nakonec nechávám na lepší trojce. Je to taková směsice komedie, dramatu a romantiky, přičemž na tom posledním je sympatické to, že staví většinu žánrových klišé na hlavu, takže jsem si nebyla nikdy jistá, jak se to vlastně vyvine dál, ale v podstatě ten, kdo se už nějaký ten pátek pohybuje ve studených vodách severského filmu, bude tak nějak vědět o čem je řeč. Civilní herecké výkony, spousta psychologie a rozhovorů jak vystřižených ze života a sem tam nějaká úsměvná vylomenina. (03.11.2013)