Režie:
František FilipScénář:
Božena ŠimkováKamera:
Alois NožičkaHrají:
Eduard Cupák, Jan Čenský, Jiří Adamíra, Václav Vydra nejml., Alena Vránová, Blažena Holišová, Petr Haničinec, Zdeněk Řehoř, Josef Somr, Jan Skopeček, Jaroslav Moučka, Josef Větrovec, Pavel Zedníček (více)Obsahy(1)
V rodině redaktora Vojtěcha Bartoně dochází ke konfliktu mezi otcem a synem. Syn opouští vysokou školu na protest proti nehospodárné těžbě lesního dřeva. Otec nesouhlasí a řeší konflikt dokonce fackou. V retrospektivě se pak setkáváme s otcem před maturitou: v době rozorávání mezí napsal článek proti ničení remízků. Měl být vyloučen ze školy, ale nakonec to odnesl tím, že nedostal doporučení na vysokou školu. Za mladého otce bojoval češtinář Blahynka, který právě v době otcova konfliktu se synem zemřel. Po pohřbu profesora se otec se synem smiřuje – poznává v něm jaksi sebe samého před lety – a za toto poznání děkuje mrtvému profesorovi… (Česká televize)
(více)Recenze (20)
No, Eduard Cupák si ke svému jubileu zasloužil lepší kus, ale jeho výkon je spolu s Jiřím Adamírou s přehledem nejlepší. Tak nevím...má to být opravdová kritika, či jen socialistická výchovná agitka, nebo jen nabubřelý vykradený námět tohohle? Fakt nevím, asi od každého něco... ()
Ve své době nadprůměrné dílo dnes nemusí působit tak přesvědčivě jako při svém prvním uvedení. Spíše může uspět jako neformálně míněný a nekonvenčně založený dokument, dost přesně vypovídající o tom, že padesátá léta nebyla jen černá občanská rezignace a čas bezuzdných justičních zločinů všeho představitelného druhu. Přežívání noblesy První republiky, schopnost uvažovat v rovině sofrosyne-uměřenosti, klidně a vyváženě, psychologická věrohodnost podaných portrétů, zralá režisérská Filipova ruka jsou určitě pozitiva, nad kterými se nedá jen tak jednoduše mávnout rukou. Prvorepublikovost, masarykovský humanismus, vyšší princip mravní, se tu střetává se stalinistickou šablonující manýrou; je nabíledni, kdo a co zvítězí. A to i v případě, že jde o samozřejmě plně legitimní názor více zvýrazňující poetiku a čistotu žánru. Zhruba tak bych popsal tuto televizní inscenaci-dobový mezník. ()
Brilantní psychologická hra komunistického systému s mladým gymnazistou, který bitvu nakonec prohrává, avšak ne zcela jednoznačně, neboť mentálně jistě již dávno zvítězil.. ()
Hledat pravdu, hájit pravdu... Pohled na jedno z nejtemnejších období našich národních dějin, na padesátá léta, bývá většinou silně omezován na společensky exponovaná témata, ale i mimo širší záběr se někde v pozadí odehrávaly malé i velké lidské tragédie, malá i velká protivenství. Filipova inscenace přivádí k životu působivý dramatický konflikt, v jehož středu se ocitá nadaný student, začínající žurnalista, který se vinou své nezáludné upřímnosti ocitá tváří v tvář bezcharakterní době, plné nepochopení, strachu a krutosti. Defilé špičkových hereckých výkonů, z nichž nelze nejmenovat alespoň Cupákem přesvědčivě ztvárněnou postavu profesora Blahynky, v němž jakoby naplno rezonovaly dozvuky klasické prvorepublikové výuky, podtrhuje charakterovou vyhraněnost objevivších se postav a dává zároveň tušit, že jsme opět svědky mimořádné umělecké sounáležitosti. Zachovat si právo na názor, jakkoli je kritický a jakkoli s ním nemusíme nebo nechceme souhlasit, v době, která lidem odpírala vlastní myšlenky, je hrdinství. Tehdy i dnes. ()
Taky jsem se divil, co si soudruzi dovolili už v roce 1982. Ale asi se to nějak udělalo, aby se kritika kolektivizace zamaskovala v osobním konfliktu, a pak to hoši pěkně v tichosti šoupli do trezoru. Když nad tím víc přemýšlíte, vlastně se ani o kritiku nejedná, protože i soudruh profesor dospěl k názoru, že není důležitá pravda, ale princip. Takže fakt, že zprasením polí pohnojili (ne doslova) přírodu mnoha dalším generacím, se v průběhu jaksi vytratí. Líbily se mi postavy ztvárněné Cupákem a Sklenčkou, zaujal mě i ředitel školy Pleskot, velmi přesně byli obsazeni Větrovec a Jelínek. Hrozné je spojení Čenský Adamíra. ()
"Ještě nikdo nikoho neobrátil na svoji víru, vnitřně, opravdově. Víra a přesvědčení se rodí složitě, někdy absurdně, bizarně, ale vždy těžce." ()
Postava češtináře Blahynky je přesně! dle mého gusta. Takoví lidé, už dávno nejsou. :( ()
Dost umírněná kritika zřízení, jak dokresluje úvaha pana profesora na konci Ovšem hezky je vykreslen postup, jak snadno a nevinně si člvověk může pokazit život v socialistické společnosti, na kterou dohlíží z obrazů Klement Gottwald. Tvůrci se ovšem vyhnuli otázce, jak se tedy stal postižený student v době normalizace redaktorem. No a nakonec jsem i toho Matáska našel. ()
Super obsazení...dobrá režie, uvěřitelný příběh... Přidal jsem skladatele... ()
Je to hodně těžké, myslím, něco takového natočit, nesklouznout k poučkám či patosu. Tady jsme, přes nesporné Cupákovo mistrovství, zůstali jen v půli cesty. 60% ()
"Nechtějte na lidech, aby byli dokonalí, to by bylo popření lidství..." Tahle televizní hra z počátku 80. let pojednávající o období 50. let na venkově spojeném s kolektivizací (a rozoráváním remízků) určitě dokonalá není. Hlavně proto, že v ní místy zaznívají tak vznešené myšlenky (ze strany profesora Blahynky - excelentní Eduard Cupák), že se pomalu nechce ani věřit, že by je mohl někdo v tomto období takto prezentovat (viz třeba "Lidé se musí naučit říkat názory otevřeně, veřejně, aby se o nich přemýšlelo, diskutovalo ale třeba i do krve hádal... “). Taky je zde místy na můj vkus až moc patosu (opět zejména v dialozích profesora Blahynka). Přesto na svou dobu šlo o velmi odvážně zpracované téma. A když k tomu přidám výborné herecké výkony (vedle Cupáka třeba i Sklenčka coby učitel dějepisu nebo Pleskot coby ředitel školy) a krásnou hudbu Maláska s Bažantem, ty čtyři hvězdičky si tento televizní film podle mě zaslouží. Cenné je i připomenutí jinak známe pravdy že "být hrdinou, když vám tleskají, je ohromně jednoduché, ale vydržet, když vás berou klackem, je mnohem těžší." ()
Výborný snímek o lidské slušnosti, vzájemné úctě a především o tom, že svět není černobílý. S filmem Škola základ života tento snímek nemá nic - kromě motivu stíhání studenta za jeho názor - společného, takové srovnání je jen mladickým projevem nepochopení tématu. Život totiž není černobilý a ne vždy lze jít hlavou proti zdi. O tomto je příběh, ve kterém se učitel snaž svému studentovi vysvětlit, že člověk má právo na svůj názor, ale vyjádřit jej v pravou chvíli často vyžaduje i ohleduplnost vůči ostatním. Člověk prostě není vždy zodpovědný jen za sebe. ()
Že by pokus o vystrčení růžků prvních ekoaktivistů? :-) V každém případě průměrná záležitost, která ale leccos z té doby ukáže. ()
Tenhle kousek patří do trezoru a poslat na měsíc. Neskutečné obsazení a výkony top herců. Smekám před rejžou Filipem který potvrdil že jeho filmy a seriály jsou prostě nezapomenutelné. Výkon Cupáka je úžasný. Smekám před tímhle kouskem!! ()
"Tady nejde o pravdu, tady jde o princip!" A já bych řekl, že tady nejde o samotný příběh, ale o obsah tohoto "citátového" dramatu. A docela se divím, že mělo premiéru už v tom 82. roce... "Víte, být hrdinou, když vám tleskají, je ohromně jednoduché, ale vydržet, když vás berou klackem..." ()
Otevřená kritika kolektivizace, byť jen rozorávání remízků a mezí, s výtečnými výkony Cupáka a spol. Není divu, že repríza byla až po roce 1989. ()
Zajímavé téma - zejména vzhledem k tomu, že film byl natočen v roce 1982. Je však zpracované příliš "vznešeně" - patosu je ke konci až moc. V programu byl film označen jako televizní hra a bohužel obsahuje hlavní negativum hrozící z tohoto žánru - hodně se tu mluví, všichni se strašně vážně tváří a je to nuda. I přesto, že tu hrají uznávaní čeští herci Eduard Cupák a Jiří Adamíra. ()
Nadáváte tady na dobu socialistickou. A co se změnilo? Dneska už se remízky nerozorávají? Ale jděte. Dneska remízky ustupují satelitům a kdo za to může? Komunisti? Ne, lidi za to můžou ()
Příliš je vidět, že paní scénáristka je jen pohádkářka, která se v tomto žánru zrovna nevyzná. To že se režie chopil pan Filip a angažoval kvalitní herce, z tohoto dílka udělalo naštěstí docela slušný filmek. Kdyby tomu ale bylo jinak, bylo by všechno jinak. Scénář je při bližším pohledu hodně slabý a nedává ani prostor pro nějaký výraznější počin. Takže to vlastně zase celé leží na hercích. Zejména samozřejmě na Edovi, z jehož úst ten spletenec citátů a mouder, v nichž autorka zjevně našla zalíbení, a které ne vždy dávají smysl, působí docela snesitelně a uvěřitelně. Škoda, že tento dobrý námět a taková herecká sestava nebyla lépe ošéfovaná. ()
Upřímně, když jsem to videl poprvé, nenapadlo mě, že datum natočení je rok 1982, tipoval jsem tak rok po "revoluci". Ani se nedivím, že první repríza byla až po listopadu. ()