Nashville

Film, o kterém jsem předem věděla jen to, že existuje a že ho natočil Robert Altman. Od tohoto významného režiséra jsem doposud viděla pouze Zítra nehrajeme! (a Gosford Park) a musím říct, že ač je Nashville svým způsobem hodně odlišný, docela mi Zítra nehrajeme! připomínal. Hlavně tím, že se i Nashvillu dost zpívalo. Písničky se mi líbily, osobní příběhy postav na pozadí událostí v Americe se mi taky líbily, považuji to za zajímavý nápad (a neřeším, kdo s tím přišel první). Podle mého je Nashville přinejmenším dost zajímavý a dobře natočený film, ale trochu bych ho zkrátila. (16.06.2013)

Tvorbu Roberta Altmana teprve začínám objevovat (před měsícem jsem viděl Dlouhé loučení), zatím tak nemohu posoudit, nakolik je tahle částečně fiktivní dokumentární mozaika z „metropoly country music“ režisérovým (ne)typickým dílem. První půlhodina mě docela vylekala, když tu v nejedné scéně začlo mluvit přes sebe několik různých hlasů a mezi tím ubíhala řada spočátku jakoby nesouvislých útržků plného chaosu a odboček. Jenže záhy už jsem si ani neuvědomil, jak jsem byl naplno vtažen do dění, ve kterém jsem se s množstvím nahodile představených postav začal setkávat opakovaně, sledoval množství drobných příběhů a motivů, z nichž skoro každý dokázal něčím zaujmout, cosi předat a říct (až už je to chladnokrevně manipulativní manažer zpěvačky, honba za penězi v šoubyznysu, různé zákulisní intriky, zpěvačka bez talentu toužící po velké slávě či nešťastné incidenty během vystoupení), pomocí postavy redaktorky nahlédnout do slavného města i z různých stinných stránek... byť tohle všechno jsem bral spíše jako velmi zajímavý tematický exkus a druhý plán tohoto filmu, jehož hlavní klad pro mě spočíval v spoustě skvělé muziky. Zní tu prakticky neznámé a neobehrané country písně od podobně málo provařených interpretů, nicméně všechny tyhle songy (složené přímo pro film a odezpívány živě s kapelou!) dokázaly vytvořit jedinečnou a pohodovou atmosféru, navíc často svými texty (zejména v případě závěrečného gospelu It Don't Worry Me) zesilňovaly i určité poselství filmu. Možná to lze celé, jak tu někdo píše, brát i jako angažovaný politický film USA, ale tady mi to vzhledem k tomu, nakolik mě snímek upoutal a bavil po celou dobu, určitě nevadilo. "It don't worry me"... :o) [80%] (29.04.2022)

Měla jsem hrůůzu z toho co mě čeká. Proto jsem nadšená. Od začátku, přesto, že většinou mluvilo pět lidí najednou a režisér nikoho nešetří tím, že by jej s někým seznamoval, hodí diváka doprostřed extra nepřehledné vřavy. Ale i přesto mně to netrápilo a během chvilky jsem byla vtažená a celou dobu jsem se naprosto orientovala v postavách, protože všichni byli tak výrazní, že jsem si je vůbec nepletla a vlastně na všechny jsem se těšila až je zase uvidím a bavilo mě hádat, jestli kluk na motorce je fakt Jeff Goldblum. Americké country je můj osobní spouštěč dobré nálady. (Jsem trochu prostší mysli). Moc bych chtěla zase někdy vidět Altmanovu Svatbu, kterou si pamatuju jako něco podobného a skvělého. (18.01.2011)

Společensky se angažovat? Proč ne? Altman ví, co chce říct a v průběhu filmu by to měl pochopit i divák, který není úplný ignorant. Nashville má výpovědní hodnotu, chvílí sice trvá zorientovat se v množství postav, ale pak už není problém sledovat všechny ty minipříběhy a lidské pachtění se za slávou. Bohužel to, na co jsem se hodně těšil a co zaujímá značnou část stopáže - písně - mě zaujaly asi nejméně, drtivá většina jsou nevýrazné country odrhovačky, textově nezajímavé, jedním uchem tam, druhým ven. ( oscarová "I´M Eeasy" je spolu se závěrečnou jednoznačně nejlepší ). Vzpomněl jsem si na Formanův Taking Off, kde byl výběr hudby perfektní, i když to byl rok 1971 a hippies ještě nebyli out. Proto nemůžu jít na vyšší hodnocení a taky proto, že Altman umí líp a Nashville nemá "filmovou" ( vizuální ) sílu. Ale těch 160 minut není vůbec úmorných a uteče kupodivu možná i rychleji než u jiných a lepších filmů. (09.06.2006)

Mám rád filmy Roberta Altmana. Country divy, zpěváci se stylovými kotletami, jejich manažeři, netalentované zpěvačky, které si umanou, že se stanou hvězdami, senzacechtivé novinářky, místní obyvatelé a další vytvářejí kolorit, do kterého nás režisér bere tentokrát. Oproti některým svým jiným multistory movies se Altman věnuje politickým prvkům, které diváka osloví i dnes, téměř padesát ler po premiéře. Nejen svými narážkami na populismus, jenž aktuálně rovněž bují na politických scénách celého světa, ale také svým ironickým pozorováním určitých lidských vlastností, které potkáváme i v časech současných a budeme potkávat v časech příštích. Více zde. (28.06.2023)