San Babila: 20.00 hodin

Příznám se, že když byl tenhle film nový, utkvěla mi v paměti především ta holka. Něco takového se opravdu hned tak nevidí. --- Příběh jednoho dne života neonacistické mládežnické bojůvky je výrazně politické dílo. Kulturní revoluce šedesátých let se převalila z univerzitních aul do médií a skoro všude je ovládla. Podle toho film vypadá, je řádně „společensko-kritický“, tj. tendenční. Přesto je zajímavé sledovat, jak intenzivně tehdejší mládež a veřejnost v Itálii prožívala střet mezi socialismem nacionálním a marxistickým. Oba proudy vzápětí sublimovaly v jediný univerzální eurosocialismus a nastala všeobecná duchovní otupělost. Tak teď nevím, co z toho je lepší… (05.09.2011)

Carlo Lizzani bol špecialistom na podobný typ filmov. Jeho hrano-dokumentaristický štýl mu priniesol uznanie, jeho filmy sú neúprosnou sondou do života Talianska konca 60-tych a celej dekády 70-tych rokov. V tomto prípade si vzal na mušku zlatú mládež, ktorí sú sfanatizovaní fašistickou ideológiou. Celý príbeh sa odohráva v priebehu 20-tich hodín na milánskom námestí San Babila. Scéna spontánneho pochodu mladých fašistov po námestí je filmárskym klenotom. Morriconeho hudba je opať skvelá, kamera vynikajúca. Keď sa film premietal v našich kinách v roku 1980 hneď na mňa zaposobil a bolo tomu tak aj teraz. Zvyšujem hodnotenie na maximum. (25.05.2016)

Film zachycující tzv. "anni di piombo" ("léta olova"), italské období kulminující v 70. letech, zlatá léta politických vražd, terorismu, pouličních válek extremistů atp. Film, jenž šel do v Itálii do kin zhruba půl roku poté, co byl na podzim 1975 zavražděn Pasolini. Ten o "hrdinech" (ale nejen o nich!) tohoto filmu napsal: "Děti kolem nás, hlavně mládež, adolescenti, jsou skoro samé zrůdy. Jejich fyzické vzezření je téměř děsivé, a když není děsivé, je protivně nešťastné. Příšerné kožené oděvy, karikaturní účesy, vyhaslé oči. Jsou to masky jakési příšerné barbarské iniciace nebo pilné a nevědomé integrace, nevzbuzující soucit. (...) V nejhorších případech jsou to opravdoví kriminálníci. Kolik jich je? Ve skutečnosti by to mohli být všichni. V partách mladých, které potkáváme na ulici, by všichni mohli být zločinci. Nemají v očích žádné světlo, jejich rysy jsou napodobeninou rysů robotů, bez stopy osobního, jež by je vnitřně charakterizovalo. Jejich mlčení může znamenat nesmělou žádost o pomoc (jakou však pomoc?) nebo bodnutí nožem. (...) Bez ohledu na vyšší školní vzdělání a zlepšenou životní úroveň klesají zpět na úroveň primitivní neotesanosti. (...) Neumí se smát či usmát. Umí se pouze křenit a pošklebovat." (Zuřivý vzdor, s. 105-106.) (14.12.2013)

Pohled na mladé neofašisty v Miláně 70. let. Je dobré si všimnout levicového ladění snímku, a to, jak jsou vykresleni neofašisté a v opozici proti nim mladí komunisté - neškodní intelektuálové, jejichž rebelie spočívá v letákách, pochodech a diskuzi. (Za 2 roky po uvedení snímku byl levicovými extremisty unesen a zavražděn italský premiér). Docela zajímavá je i móda tehdejších neofašistů - kozačky,kožené bundy a "cobretiovské" sluneční brýle, to by se mohlo vrátit :). Kvůli svému ladění byl snímek uveden i v komunistických zemích (i u nás, kde byl uveden pod zkomoleným názvem San Babilo : 20 hodin a s cenzurovanými dialogy). Legenda české elektronické hudby Vanessa odkazuje na film svoji písní San Babilo : 22 hodin z alba Vanessa Gun. (01.06.2006)

Čtyři Kotlebové se nudí, poflakují se ulicemi Milána a dělají bordel pod pláštíkem neo-fašistické ideologie. Chybí tomu ale sevřenější děj, schopnější dramaturg a v podstatě se to zajímavěji vyhrotí až v posledních deseti minutách. Jednoznačným plusem jsou tehdejší dobové reálie, film je takových nechtěným cestopisem pouličního života Milána 70.let, zajímavý je i pohled na společenskou náladu, kdy se to v levicově zaměřené Itálii slovně i fyzicky řezalo mezi neo-fašisty, rekrutujících se dle filmu z mladých znuděných cápků z vyšších kruhů a komunisty, které tady zastupují převážně studující mládež. Ale celkový dojem sráží i některé naivní scény (celá linie s až neuvěřitelně naivní blbkou), hudba Morriconeho je pak tady až trestuhodně nevyužita, vlastně téměř neslyšná. (13.04.2016)