Pěsti v kapsách

Suverénní autorský debut s hrdinou, na kterého nezapomeneme. Sandro je totiž mírně řečeno zvláštní. Nejdříve se objevil jeho incestní vztah k sestře Giulii. Jenže pak se rozhodne odlehčit staršímu bratrovi od břímě, které pro něho znamená zbytek rodiny. Nejlepší tedy bude všechny zabít (včetně sebe samotného). Tím se liší od většiny filmových monster, protože prostě nesleduje vlastní zištné cíle, ale hodlá svou nefunkční rodinu prostě zničit. Revolta mladých byla refrénem 60. let, ale málokdo ji dovedl takhle daleko. (21.03.2016)

Ústredného protagonistu: Alessandra, v domácom prostredí prezývaného, ako Sandro alebo "Ale", v podaní Loua Castela; herca narodeného v Kolumbii, a následne hrajúceho v Taliansku aj vo Švédsku, a zrovna i v tomto prípade pod talianskym patronátom: Marca Bellocchcia, ktorého som jednak vari i bezprostredne vnímal, ako naprosto vyšinutého anarchistu s nekontrolovateľnými záchvatmi hnevu, a jednak som si zas i rovnako taktiež všimol, že sa v rámci jeho celej famílie [v zložení troch bratov, jednej sestry a slepej vdovy], žijúcich na okraji mesta v konkrétnom mieste: Piacenzy Apeniny; pod jednou väčšou rozsiahlejšou strechou domovej VILY v spoločnej domácnosti, kedy sa vskutku jednalo i o veľmi podivuhodné spolunažívanie týchto jednotlivých členov rodiny, ktoré miestami dokonca hraničilo i s mimoriadne bizarným správaním, teda najmä zo strany tohto »pokriveného charakteru«, ak to tak vôbec môžem nazvať; nakoľko počas nasledujúcich scén, ma čoraz viac utvrdzoval v relevantnej domienke, že nie je úplne normálny...! • Okrem už medzitým vyššie spomínaného «MAGORA-PAR EXCELLENCE», ma vo veľkej miere zaujala i predstaviteľka jeho sestry: Giulie, a to konkrétne v podaní tejto talianskej herečky: Paoly Pitagorovej → a síce momentálne teraz ani neviem poriadne posúdiť, či náhodou ovláda i »pytagorovú vetu«, ale na mňa zapôsobila nielen svojou prirodzenou krásou, ale zároveň i vynikajúcim, hereckým prejavom, vďaka ktorému potom zručne sekundovala i svojmu filmovému bratovi! A trebárs z predstaviteľa Augusta, sa mi vynárala taká predstava, že on bol niečo i na tento spôsob: „talianskeho Johna Travoltu,” a v podstate som chcel iba trochu odľahčiť túto depresívnu atmosféru, ktorá z tejto extrémne psychologickej drámy, len tak sálala, čím sa povedzme režisérovi Marcovi Bellocchiovi ako DEBUTANTOVI, podarilo vytvoriť unikátny a umelecky hodnotný titul, aký ma doslova položil na kolená! Skrátka; nakrútil naozajstné: MAJSTROVSKÉ DIELO! • A mimochodom, originálny počin: I pugni in tasca, neznamená v reči distribútora: Päste vo vreckách, ale DIERY VO VRECKÁCH. • PS: Na záver by som pochválil i MORRICONE[HO] hudbu, ktorá vytvárala taký, ako by som to vlastne čo najvhodnejšie vyjadril; proste zvláštny [po]citový K O N T R A S T pre navodenie ponurej atmosféry, ktorá bola v priamom súlade s momentálnymi náladami nášho [ANTI]hrdinu. (20.11.2023)

Režisér sa na svojej celovečernej prvotine podielal aj autorsky a tento aspekt sa prejavil v kompaktnosti príbehu a dokonalom vykreslení zdegenerovanej meštiackej rodiny. Jeho drsná kritika časti talianskej spoločnosti je nekompromisná a zachádza až do fatálneho konca. Symbolom tohto mravného úpadku je predovšetkým syn Alessandro, epileptik s paranoickými sklonmi, ktorý sa v snahe niečo zmeniť neštíti najohavnejšieho zločinu. Príbeh je postavený na dialógoch medzi členmi rodiny a jeho komornosť a sugestívnosť je ozdobou snímku. (30.08.2014)

Cosi, a možná je to ďábel, nás neustále pokouší a chce, abychom se vrhli do propasti, všudypřítomné kolem nás. Tehdy je na dlouho konec nám samým, kdy neovládáme své tělo, a smrt, která voní, předchází smích. Zrak i mysl jsou zakalené a stín a prach jsou nám blíž. To vše až do chvíle, kdy nás naštěstí už ďábel zradí, a vydá nás v smrt, která nechtuná. // Zcela suverénní scénář a režie. (14.06.2014)

Bezohledně snímaná skličující studie nesvobody. Do zkroucených, sebou spoutaných těl se propadá čas, který nepřestává horečnatě tekoucí svědět a dráždit, i prostor, který se nevnímaný, ale hltavě pojídaný, hroutí a svými troskami dále brání v pohybu, o nějž však monstra stojí jen jako o prostředek k měření svých zbývajících sil. Jak se ale celé to nekonečné šmodrchání halí do alibistického hávu psychózy, šílenství, ztrácí se z celé bedlivě konstruované katastrofy tvar a zůstává jen u nudného sebeobelhávání. Zbývají jen pokorně sloužící obrazy, neústupně snaživě hrající herci a příběh se připéká k ne(s)rozumění. Útěcha experimentem to marné nakládání se životem nespasí. Nad vším převládne dojem mnohomluvnosti, vděčnosti za odpozorované a nakonec se jen drmolí… (08.12.2017)

Nič nie je v živote isté. Len smrť. Starší brat Spalovače mrtvol. (28.10.2012)

Taková NEnormální rodinka! S jedním ze synů jako protagonistou. Aneb kdo s čím zachází, tím také schází. Ač kromě rodinného kruhu nevystupují žádné jiné postavy, puzzle událostí a vztahů je to přepestré a Sandrovo nutkání je všedně řečeno - nevšední. Debutní mastrpís a hvězdiček tolik, že se jich sem víc nevejde. (14.08.2012)

Vzalo mi to dech. Neměl bych nic dodávat. Jasně, že "pravděpodobně ďábel." A Morricone tu napsal asi nejlepší muziku, kterou od něj do teď znám - a já ho jinak moc neprožívám. Hodně podobná je tomu hudba k Andreji Rublevovi - teda v těch méně starobních fazetách, které si z ní uvědomuju. Krom Spalovače mi to jako celek evokovalo i Mechanický pomeranč - hlavně ta revolta - a musím říct, že mi Bellocchio je mnohem bližší. (08.10.2022)

Snímek, který dříve ušel mé pozornosti, ale možná (jako mnoho jiných) se u nás ani nepromítal. - Expozice: Pětičlenná rodina (tři bratři, sestra, slepá matka) bydlí v honosné vile, mohou to být potomci zdegenrovaných šlechticů či zbankrotovaných podnikatelů. Okolí je považuje za blázny. Jejich fyzický hendikep ovlivňuje jejich uvažování a nakonec celé bytí. Vypadá to, že spouštěčem následných události je prostřední bratr Sandro, ale nemusí to tak být. Může jím být i jeho starší bratr Augusto nebo jejich sestra Giulia. Nakonec přežívají pouze oni dva; zdá se, že jsou to ti "jediní normální", ale i zde může zdání klamat. -   Marco Bellocchio si nastavil na své sjezdovce úzké mantinely, ale proplouvá jimi zcela bezpečně a suverénně. (15.10.2022)

Radikální debut Marca Bellocchia, jenž jde ruku v ruce (časově i tematicky) s tvorbou Bernarda Bertolucciho (Prima della rivoluzione) a Piera Paola Pasoliniho (Dravci a vrabci), je ostrým odrazem tradičních pojmů a hodnot, které se časem a působením tzv. fádní morálky a denních stereotypů rozmělnily na prach. Film je to dosti experimentální, přímý a úderný (podobně jako o pár let dříve Godardovo U konce s dechem, leč Bellocchio experimentuje předně s dějem a postavami než s filmovou řečí jako takovou). Těžko říci nakolik režisér přenesl na plátno své vlastní názory a reálné uvažování nad světem, zejména pak nad pojmy jako jsoucno a bytí. Je však třeba uznat, že ať už byl jeho záměr sebevíc pochybný či lacině vyumělkovaný, znepokojivý obraz zvrhlých hodnot Pěsti v kapsách utvářejí dodnes. Stejně jako Rudolf Hrušínský, i Lou Castel má ve výrazu tváře patrný kontrast dobra se zlem. Přesto se nemohu vyhnout přesvědčení, jež však dosud nedokážu o nic racionálně opřít, že hlavní hrdina není samoúčelně představený jako blázen, a už vůbec ne jako zlý člověk. Do jisté míry mu chceme porozumět, ba co je horší, dokonce ho podpořit v jeho záměru zlikvidovat postupně členy vlastní rodiny. V tomto ohledu mi Bellocchiovo snímek dlouho nevymizí z paměti (rovněž jako závěrečná operní vsuvka). (16.10.2023)

MOŽNÉ SPOILERY Už je to druhý den, co jsem ten film viděl a pořád si nevím rady s hodnocením. Je to jako Punch-Drunk Love z šedesátých let, který se ale bere smrtelně vážně a Sandlerovi v něm hrábne a vyvraždí celou svoji rodinu. Ale teď beze srandy - Bellocchio v Pěstích v kapse viditelně chce provokovat a to se mu taky daří (zvlášť, když vůbec nevíte, do čeho jdete, což já věděl, ale dokážu si představit, že to může i dnes šokovat), ale přijde mi, že provokaci za každou cenu podřizuje všechno. Chvílemi to vypadá jak regulérní thriller s přesahy až k hororu, chvílemi zase jako nedotažené psychologické drama, které Sandra představuje skrze jeho činy, ale do hlavy se mu vidět nesnaží, chvíli zase jako psychogické drama a la Bennyho video (tj. psychologický rozbor sociopata), chvíli jako podobenství o tom, že "co boháč, to psychopat" a pádu hodnot a morálky po smrti pevné ruky (matky), kdy matriarchát vystřídá patriarchát v podobě Sandra, který si chce stvořit svět sám pro sebe, protože jedině tak by, možná, byl v životě šťastný... A tím jsem se vlastně dostal k tomu, jak se to celé bije dohromady. Bellocchio sázel dost na provokaci a zanechání silných dojmů na divákovi, ať už budou jakékoli, což se mu povedlo dokonale, protože tohle z hlavy rozhodně nevymažu a některé scény obzvlášť (u všech na mostě mi tuhla krev v žilách). Jenže zase nevím, jak vysoce to hodnotit, když je to hlavně neukotvená provokace a mladické rebelování, ze kterého jen tak nevzejde silné, podnětné a hluboké dílo, nebo aspoň ne takhle. Vidím to spíš na slabé čtyři (což byla lepší varianta), z výše vypsaných důvodů, ale pokud od Bellocchia ještě něco uvidím, doufám, že se dočkám něčeho vyspělejšího, co nebude tolik hrát na efekt. Potenciál tam určitě byl. Slabé 4* (18.10.2023)

Snímek, který mnou v několika momentech opravdu otřásl. Postava mladíka, jenž se bouří proti zavedenému systému, je zahrána tak expresivně a sugestivně, až jsem si chvílemi zapomněla uvědomovat, že nesleduji skutečnost. Scéna, kdy si Sandro ležérně natáhne nohy přes rakev s mrtvou matkou, perfektně vystihuje jeho psychózu. Vražda je zde jakousi formou vzpoury, stejně jako otevřený konec. Ten, ve spojení s rychlým střihem, který umocňuje Sandrovo běsnění, působí patřičně naléhavě. (08.01.2012)

Nekompromisně morbidní a režijně naprosto sebejistý debut (dynamika) s Lou Castelem předvádějícím jeden z nejzajímavějších hereckých výkonů šedesátých let. Árie jako requiem. Sempre libera! (04.06.2011)