Medvědi tu nejsou

Panahi má vždycky nesmírně zajímavé nápady a to i přesto, že je ve své tvorbě výrazně utlumený. Tamní režim mu už před pár časem zakázal natáčet, jelikož točil proti němu, ale namísto toho, aby ho to utlumilo, tak ho to naopak posílilo. Už takhle nelegálně pár filmů natočil, vždycky je skrze někoho dostal za hranice a za jeden z nich (Taxi Teherán, který je i pro mě vrcholem jeho tvorby) dokonce vyhrál v Berlinale. Tady se pokouší skrze počítač a telefon natočit film v Turecku, kde na dálku řídí zdejší štáb a sám je ubytovaný kousek od hranic, aby na spojení s nimi vůbec měl klid a prostor. A Panahi tenhle nápad těží do maxima - opět tu rozehrává hru na to, kde končí realita a začíná fikce (a je to poznat už z geniální úvodní scény, kde jakoby sledujeme normální film normálně se odehrávající venku na ulici, ale pak do záběru vleze kameraman, vše se oddálí a divák zjistí, že celou dobu sledoval to, co Panahi na počítači), je tu i hned několik různých zápletek a témat nejen o íránském totalitním režimu, pracuje se zde i s vedlejšími postavy a celé je to natočené sice úsporně (z pochopitelných důvodů), ale s takovým filmařským citem, že to umí vyvolat silnou atmosféru a ani na chvíli nenudit, jelikož se zde neustále něco děje. Nejedna scéna se mi na dlouho vryje do paměti a jsem rád, že po ne zrovna povedených Třech tvářích, u kterých jsem měl pocit, že se postupem času rozpadly, natočil Panahi zase něco skvělého, co by si určitě zasloužilo větší pozornost než jakou momentálně má. Jen mi tam na plný počet něco chybí, ale až se mi to rozleží v hlavě, třeba své hodnocení ještě navýším... Silné 4* (13.05.2023)

Trošku meta, trošku komedie, trošku dramaticky málo gradované, ale vždycky uvítám nahlédnutí do kultur, do nichž ani skrz filmy často nevidím. 6/10 (21.07.2023)

Když se řekne se filmové Turecko, vybavím si zvláštně podmanivý a znepokojivý film Cesta (1982) režírovaný jedním tvůrcem za pomocí asistenta na dálku z vězení. Aktuální Panahiho film zobrazuje pokus o natáčení v turecko-íránském pohraničí přes vzájemné spojení dvou tvůrců s pobytem každého v jiném státě, a zejména díky filmařskému tématu mě „Medvědi“ okamžitě chytli. Dýchají stejnou autentičností při vykreslení prostředí a života v dané komunitě, jaká mě vždy fascinovala ve filmech Panahiho předchůdce Abbase Kiarostamího, a navrch mě zde bavily i dnes již tradiční režisérovy mystifikační prvky pojaté s nadhledem, jaký do onoho námětu podle mě skvěle zapasoval. Hledání signálu ve tmě po různých stezkách a zákoutích má výbornou atmosféru, ale nejvíc mě film dostal od chvíle, když Panahiho obklíčila skupinka místních obyvatel, protože... však se sami nechejte překvapit. Je to prostě skvělá, notně originální podívaná s velkým kouskem mystifikace i silnou lokální výpovědí. Od deprese a sdělování bezvýchodiskové prázdnoty v Není to film, přes experimentální hledání forem tvůrčího sdělení v Zataženém závěsu se Panahi posléze díky filmu Taxi Teherán (pro mě stále rejžův vrchol! :)) přesunul nakonec až ke snímkům, které vedle experimentální nezávislé filmařiny a důrazu na zmíněnou výpověď dokážou být úplně stejným způsobem i zábavné, hravé, napínavé až do konce a já Panahimu za tenhle posun s nalezením pevného tvůrčího stylu v omezených podmínkách pouze vřele gratuluji. Svým nejnovějším počinem mě naštěstí nezklamal a potvrdil, proč se budu v budoucnu těšit na každý další Panahiho film. [80%] (05.05.2023)

Film je spíš docudrama o natáčení filmu řízeném přes hranici. Trochu úsměvné, trochu problematické. (14.04.2023)