Sanšó dajú
Sansho the Bailiff
Legend of Bailiff Sansho
Režie:
Kendži MizogučiScénář:
Jošitaka JodaKamera:
Kazuo MijagawaHudba:
Fumio HajasakaHrají:
Kinujo Tanaka, Jošiaki Hanajagi, Kjóko Kagawa, Čieko Naniwa, Eitaró Šindó, Saburó Date, Šózó Nanbu, Ičiró SugaiObsahy(1)
Cušio Tara, místodržitel ve středověkém Japonsku, je kvůli svému svobodomyslnému spravování země poslán do vyhnanství. Spolu se svou matkou Tamaki (Kinujo Tanaka) a sestrou Andžu prchá Cušio z rodinného sídla. Zrazeni kněžkou jsou Cušio s Andžou posláni do obrovského otrockého pracovního tábora, kterému velí pověstně krutý Sanšo, zatímco jejich matku unesou a na dalekém ostrově přinutí k prostituci. (Hans.)
(více)Recenze (29)
Zlatý Lev - výběr ()
Film zo zlatej ery japonskeho (ale aj svetoveho) filmu, ked filmy boli urcene predovsetkym na to, aby rozpravali velke pribehy.Taky Sansho the Bailiff. Velky pribeh plny utrpenia, nespravedlnosti, krutosti, ale aj lasky, tuzby a mudrosti. (10/10) ()
Dlouho jsem neviděl film, který by měl tak nádherný a dokonale prokomponovaný obraz, jako je tomu u Správce Sanša. Z každého okénka snímku čišela promyšlenost a cit pro krásu, dokonalá práce s kamerou - zkrátka maximální podívaná. Ale samozřejmě samo o sobě by to nestačilo... Pokud by nemělo zůstat jen u krásně natočené nudy, či efektním nesmyslu, musí být film podpořen scénářem, který za něco stojí. I v tomto však měl Mizoguči štěstí, nebo lépe řečeno projevil svůj vypravěčský um. Moralistický příběh sourozenců, pocházejících z urozené rodiny, v dětství násilně odloučených od matky a prodaných do otroctví, je protkán humanistickými myšlenkami, touhou po svobodě a současně tragikou reálného života, přitom je poutavý a do značné míry překvapivý. Vyčítat filmu přehnaný idealismus a naivitu není dle mého názoru na místě. Vzhledem k tomu jak toto Mizogučiho džidai geki končí, nevnímám ten idealismus tak ostře... Navíc existuje spousta jiných tradičních "velkých příběhů" např. v evropské literatuře, které se vyznačují silným idealismem, naivitou a nelogičností jednání hlavních postav - a přesto bych se je zdráhal šmahem kvuli tomu odsoudit. Je to prostě jeden z možných způsobů, jak srozumitelně a nekomplikovaně poukázat na nějaký problém společnosti - a to samo o sobě špatné není. (SPOILER) Bráno do důsledků - který rozumný potentát by jmenoval guvernérem nevzdělaného, v podstatě bezvýznamného uprchlého otroka jen kvůli tomu, že je synem bývalého guvernéra? A kdo by byl schopen rezignovat na svou funkci s vírou, že jím kontroverzně zrušený a pro mnoho mocných výhodný institut otrokářství zůstane zakázaný? Takových nerealistických situací se nejen v tomto filmu dá najít celá řada, ale to není podstatné. Důležité je, že bez soucitu člověk není člověkem, a nelogičnosti, které vyčnívají z jinak kompaktního příběhu (legendy), jsou druhotné. (KONEC SPOILERU) Nezapírám, že postava Zushia mi občas byla protivná. Když ale sečtu všechny body, byl jsem s tímto filmem náramně spokojen. ()
Pro mě nepopsatelné. Až tak nepopsatelné, že vykrádám několik cizích výroků, abych tenhle Mizogučiho masterpiece popsal. "One of the most emotionally painful films I've seen in recent memory. Astonishing. An absolutely beautiful story of how ideals can transcend the worst misery"..... "Devastating, captivating, elevating."..... "This film has that rare, at the same time simple and mystical beauty found only in myths or legends." Jedna z nejpamátnějších závěrečných scén v historii filmu. ()
Sanšó dajú se může pyšnit spoustou hezkých obrazových kompozic - práce kamery mi nejednou připomněla Hiroši Segawu -, méně pyšnit už se může ohromnou dávkou naivního idealismu, jenž je viditelný na míle daleko. Z nevyzpytatelného sluhy jménem morální ponaučení se stal špatný pán, který si necitlivě podrobil celý film. Vyjadřuje schopnost člověka zachovat si [tvrdě vkořeněné, chtělo by se říct] morální postoje bez ohledu na vnější okolnosti a položit za ně i svůj život. Tak jest vznešeně řečeno, že jsou postavy černobílé až hanba a jejich jednání příliš přesvědčivosti neskýtá. Mladík se z dlouholetého přijmutí sadomasochistické povahy / morálky rozpomenul na ideály mládí během jediného záběru a jeho resocializace z kasty otrocké do šlechtické neproběhla o nic pomaleji. Též mě fascinovalo, že mu během 10 let tvrdé otročiny nikdo nesebral (jistě ne právě levnou) sošku, kterou nosil v měšci na krku. Umím si představit filmy, u nichž by podobné nedostatky byly omluvitelné, ale film tak nerafinovaně moralisticky zaměřený by se měl opírat alespoň o uvěřitelné postavy. Za takových okolností byly nějaké mé sympatie k nim a jejich osudům vyloučeny a nebýt vizuální stránky, zapomněl bych na Sanshô dayû ještě před koncem titulků. Také je vám nepříjemný častý výskyt slova "morální"? ()
Správca Sanšó by istotne patril v pomyselnom rebríčku najdojímavejších ázijských filmov medzi tie najvyššie umiestnené. Vlastne ma pri jeho sledovaní napadlo, prečo sa dnes nenakrúcajú s takou samozrejmosťou a bez kalkulácie také silné melodrámy. Jeden príklad z filmu: v odlúčení po dlhých rokoch počujete niekoho spievať pieseň, ktorú zrejme zložila Vaša matka, o ktorej ste si mysleli, že ju nikdy neuvidíte. Čo dokáže rozsvietenie takejto nepatrnej nádeje v ľudskej duši, aj o tom je tento film. Samozrejme odporúčania nesmerujú cynikom, ktorých podľa tunajších hodnotení nie je ťažké identifikovať. No a je aj o tom, že história Japonska nie je žiadna exotická romantika, ale rovnaká tortúra, ako všade na svete. Stačí za započúvať o textu spomínanej piesne. Život je proste utrpenie....po celé veky a všade. ()
Jako vždy lidský a humanistický Mizoguči. ()
O Kontrolórovi Sanšoovi, je priam úplne najideálnejšie si dopredu vôbec nič podstatné nezisťovať, maximálne snáď len to, kto ho vlastne zrežíroval, ďalej, v podstate, ktorí herci si v ňom zahrali, alebo poprípade, aký kameraman je pod ním podpísaný...? Či dokonca ešte, o čom by mal zhruba pojednávať? • V poriadku, nakrútil ho teda renomovaný režisér Kendži Mizoguči (zrejme druhý najznámejší/najvýznamnejší režisér hneď po Akirovi Kurosawovi, alebo až, povedzme tretí v poradí, po Jasudžiróovi Ozuovi?, skrátka, ale všetci traja jednoznačne patria k „režisérskym kráľom”, priamo pochádzajúcich z krajiny vychádzajúceho slnka), pričom si začínam pomaličky uvedomovať predovšetkým to, že je mi proste tento číri "autorizmus" z tvorcovej strany, čoraz sympatickejším a bližším, až by som normálne povedal, že je takmer na rovnakej úrovni môjho najobľúbenejšieho japonského režiséra, i keď ich celková práca, nie je zakaždým identická, Mizoguči skôr preferuje - silné, ženské charaktery/(anti)hrdinky, pritom zrovna v tomto prípade, podľa mňa, tomu tak tentoraz, stopercentne nebolo! • I keď práve vďaka obsadeniu spoľahlivej Kinujo Tanakaovej, by tomu tak najskôr malo byť, no či aj nakoniec bude, túto odpoveď predsa trochu zamlčím, aby som tým dosiahol väčšie napätie pre nasledujúcich divákov, ktorým, vskutku, toto - majstrovské a strhujúce dielo, veruže, vrelo odporúčam! Totižto, okrem tejto dvornej herečky, sú k dispozícii i ďalší, vynikajúci herci, ktorí ju môžu miestami kľudne zastúpiť, ak by náhodou nebola zrovna po ruke, t.j. pred touto kryštalicky čiernobielou kamerou Kazuoa Miyagawu. • Áno, tým sa následne a konečne dostávam i ku Jošiakimu Hanajagimu & Kjóko Kagawaovej, ktorí dostanú svoj potrebný, herecký priestor, v ktorom sa dokážu nielen bravúrnym štýlom pohybovať, ale zároveň ho tiež vedia i patrične ovládať. • A napokon, aby som teraz zbytočne priveľa "nespoileroval", tak trošku načrtnem formu, spočívajúcu v tom, že sa neustále vyvíjala, zlepšovala a zdokonaľovala, jednoducho povedané, stále ma mala čím osloviť, pritom, zase, čo sa týkalo toho celkového obsahu, o tom by som nechcel prezradiť ani tú „najmenšiu indíciu”, vari iba to, že sa zaoberala dobovým otroctvom, kedy režisér pomocou filmovej optiky, navštívil hodne dávne obdobie, ktoré by si asi každý netrúfol zobraziť - v presne takejto unikátnej podobe, na akú som možno nebol ihneď pripravený. • Čoskoro som sa s ňou našťastie rýchlo stotožnil, vrátane všetkých účinkujúcich, a taktiež i titulnej postavy, a k tomu aj zaujímavého diania, ktoré pôsobí až prekombinovaným spôsobom, ale na základe všetkých týchto (z)dramatizovaných udalostí, sa tomu ani nedalo akosi príliš extra čudovať, len to akceptovať, naplno sa tomu celý odovzdať, a rovnako sa kochať neuveriteľným, filmárskym umením. ()
Japonci majú radi svoju históriu a dôkazom sú aj ich prepracované úspešné snímky. Príbeh zotročenej rodiny je podobným, môže sa však pochváliť aj skvelým hudobným doprovodom a emotívnou rovinou. Kvalitne natočený silný film má však aj slabiny a tou je dĺžka a v mnohých prípadoch naivita správania sa niektorých postáv. ()
Přestože Mizoguchi údajně toto své dítko neměl příliš v oblibě (prý proto, že jej produkce donutila zaměřit se na příběh unesených sourozenců, na úkor jeho původního záměru, klást důraz především na postavu otrokáře Sansha), jde podle mě (samozřejmě spolu s Ugetsu, s nímž byl mmch rovněž nespokojen) o jedno z jeho nejlepších děl - některé scény jsou až magicky precizní, se schopností vtisknout se hluboko do paměti. Podobně jako v Ugetsu, i zde je až zarážející, jak dokonale může fungovat dílko v podstatě tak obyčejné a přímočaré... ()
Průzračná vizuální poezie v ostrém kontrastu s trýznivým podobenstvím naléhavého porozumění humanismu. Význačný filmový klenot nejen japonské kinematografie. ()
Hodně zdařilý japonský snímek. Jednoduchý nicméně silný příběh, jak už je u japonských filmů zvykem a k tomu to bylo ještě krásně natočený. Jenom si myslím, že tam ten hajzl Sanšo mohl být trochu víc, když se to celý jmenuje po něm :-) ()
Osobne milujem podobne vystavané snímky. Silno ľudská dráma, plná sentimentu a humanity, ale aj nedôstojnosti a potupy. Japonská kinematografia vie, ako šrubovať filmy. Pekne pomaličky, s nastupujúcimi aspektami toho ktorého žánru. V tomto prípade je ending srdcervúci a plnohodnotný. Lenže zvyšné, necelé dve hodiny, by nemuseli byť tak strastiplné a nudné, poprípade odradzujúce. Režisér natočil film, kde nieje núdza o príbeh, ale núdza o príbeh ktorý by zaujal celou svojou majestátnoťou. ()
Tiež si kladiem otázku, ako by sa s tým dopracovalo Mizogučiho majstrovstvo bez zásahov cenzorov. I tak je ale Sanšo zlatou ukážkou disproporcie všetkých druhov emócii i hlbokej sebareflexie národných dejín. Takisto odmení iba pozorných a načúvajúcich, než buranov a nechápavých bez zmyslu umeleckej krásy, ktorá tak umocňuje všetky esteticko-humánne zložky do tých najsamlepších výšin. Prenádherne natočená legenda utrpenia a krutosti svojej doby, púť života premien a stretnutí. Miestami sa nato paradoxne ťaživo nahliada, to ale skrátka patrí k tým naj filmom bezozvyšku. V niektorých momentoch sa môže kľudne stať, že vám ustane hrdlo a dych, pokiaľ si budete vedieť túto smutnú odyseu vychutnať http://www.9em.sk/?p=3389. ()
Úchvatná ukázka toho, jak je možné natočit snímek o tom, jaké jsou lidé zrůdy, ale přitom ještě zachovat naději na to, že to možná přece jen může být lepší. Krutost je součástí našeho života. Je to zbytečná součást, ale ono je tak jednoduché si do někoho kopnou, když on vás nechá... Silné, emotivní, a to i přes pomalé japonské tempo. ()
Při vědomí, že Mizoguči nebyl s tímto filmem zcela spokojen, musel dělat nějaký změny na přání studia, si nedovedu představit, jak by vypadal, kdyby byl podle jeho záměrů, protože už v tehjle podobě je to jeden z nejpůsobivějších filmů všech dob. A nemyslim si to jenom já, naštěstí! Příběh o ideálu, pro kterej má cenu žít, kterej i přes ohromný osobní tragédie (film je hodně smutnej a víceméně plnej neštěstí) přináší spásu, klid a dává životu smysl. "Bez soucitu je člověk jako zvíře." Příběh sestry a bratra ztrativších rodiče a unesených do otroctví a uchování si soucitu i za cenu těch největších sebezapření. ()
Příběh rodiny odvolaného místodržitele Cušia Tara a správce otrokářského statku Sanšôa je možno chápat pouze z hediska rodícího se vlivu japonského buddhismu, především v rámci otázky "soucitu se zrozeným", neboť už tím je podmíněna cesta strasti, ze které je třeba procitnout, pro buddh-it se. Ale jak nelpět na naději, když život přináší tolik strastí, a ne každý je schopný rozumem ovládnoout své srdce (mladý Cušio se o to určitý čas pokouší). Závěrečné setkání syna s matkou je příslibem, že otcovo krédo "být tvrdý k sobě a soucitný k ostatním" se neztratí. Vysoká škola kinematografie! Mizoguči pojetí japonských dějin má sílu řecké mytologie, nevládnoou tu však neúprosní bohové, nýbrž slitovní buddhové, činy nejsoou podmíněny osudem, nýbrž lidskými vlastnostmi. ()
Velice silný příběh, který se mě hluboce dotknul. Trochu mi vadila hudba, japonci dokážou ty své nástroje rozehrát daleko lepším stylem. Ale jinak příběh špičkový, udělal bych to sice jinak než Zušio Taira, ale no co. Výborné a vřele doporučuji. Možná někdy přijdu na lepší komentář, ale teď jsem zasažen smutkem. ()
Klasická historická dráma s tak trochu telenovelovským príbehom, ale veľmi dobre napisaným, pretože dokáže utiahnúť celý film. Ten je viacmenej statický a postavy v ňom sa správaju trochu naivne, ale to je na rok 53 pochopiteľné. Niekedy sa však správajú aj protivne. Film nesie jednoduché, ale univerzálne posolstvo o ľuďskej spoločnosti, historickej i tej dnešnej. ()