Na útěku

Hlavním hrdinou filmu je policista Woo - sám říká, že být policajtem je nejhorší povolání na světě. A detektiv to má prý ještě horší. A úplně nejníž jsou detektivové z oddělení vražd. Stačí se na Wooa podívat a hned zjistíte, kde pracuje. Vypadá trochu jako buran, jeho rozhovory začínají a končí slůvkem "fuck" a spolu se svými kolegy nikdy nejde pro ránu daleko, což teď výjimečně nemyslím obrazně, ale doslova. Korejští detektivové jsou hodně svérázní a prakticky každý svědek nebo zločinec dostane ve filmu ukrutnou nakládačku (baseballovými pálkami, obušky, mačetami, zkrátka co je po ruce) a to bez ohledu na jeho vinu či nevinu. Kdo by se s tím mazal. Jenže i tahle ultrajednotka má občas špatný den a nastávající zima jim přinese na stůl zapeklitý případ vraha, který obratně uniká spravedlnosti (hraje ho Ah Sung-Kee, kterého jste jistě nepřehlédli v Muse, hrál toho postaršího vousatého generála). Ačkoliv jednotka a především Woo nasadí do pátrání všechny síly a vyřazovací metodou se přes nejrůznější stopy a svědky dostávají k Sung-Minovi blíž a blíž, nikdy jim štěstí nepřeje. A občas musíte Wooa a jeho parťáky opravdu litovat, např. ve chvíli, kdy jim režisér předepíše dvouminutový běh v plné rychlosti bez jediného střihu (zajímalo by mě, kolikrát to herci museli opakovat). Celá stopáž filmu se věnuje pečlivému rozebrání celého případu a vrcholí duelem v dešti (spousta lidí se na různých fórech diví nad tím, že finále Revolutions otevřeně vykrádá tenhle film, což je s prominutím blbost, protože majestátný souboj v dešti je perlička, kterou má ve své filmografii každý správný režisér akčních filmů. Nowhere to Hide je sice spíš thriller, ale tahle scéna mu hodně sluší a navíc vyjadřuje režisérovu fascinaci čímkoliv co teče, kape nebo padá z nebe (mnohem víc si však ve filmu užil se sněhem ve všech možných formách). A tím se dostáváme k jedné z mála chybiček, která může ty citlivější z vás stát i několik návštěv očního chirurga. Dějová část filmu staví na vynikajících hereckých výkonech a jednoduchém, leč do hloubky pitvaném námětu (skutečně s policisty soucítíte, i když Sungmin je celkem sympaťák a ačkoliv zabil pár lidí, při pohledu na hrdiny, kteří mlátí kohokoliv, vám připadá, že si obě strany nemají co vyčítat), ta vizuální staví na těžkotonážním experimentu, nad kterým se zřejmě hollywoodským producentům protáčejí panenky. Zmínil jsem už první scénu - v té se Woo vydává svým osobitým způsobem zlikvidovat ve one-man akci gang vyděračů - celé je to točené na video, černobíle a souboj se skládá z trhaných, střídavě úplně zastavovaných záběrů, prolínaných s brutálně vyfiltrovanými momentkami. Kdybych si nechtěl brát servítky, řeknu, že větší "bordel" jsem ve filmu ještě neviděl, s přibývající stopáži se naštěstí režisér uklidní a už jen tu a tam zastaví obraz (stylově) nebo záběr "roztrhá" na kousky (na to jsem celkem alergický). Osobně si myslím, že je to samoúčelná onanie, ale pak jsou tu momenty, kdy probíhá jen onanie s úvozovkami, taková, kterou jako amatérský filmař/kameraman plně chápu. Lee Myung-Se si užívá padající sníh, odlesky v nejrůznějších objektech, změny perspektivy, dlouhé kamerové jízdy a zpomalovačky. Hraje si s audiovizuální stránkou jako dítě s právě rozbaleným dárkem. ve výsledku je to většinou ku prospěchu (možná je to i tím dějem, za kterým mimochodem taky stojí Lee Myung-Se), i když si párkrát "zakryjete oči" (většinou při akčních scénách, kterým podobné experimentování nesluší nikdy), film má naprosto originální "look" a přispívá k tomu, že na něj jen tak nezapomenete (trochu odvážné tvrzení - recenzi píši hodinu po zhlédnutí ;). Je zkrátka netradiční a pokud vás tohle slovo neděsí, tak tohle je korejská kriminálka, kterou byste měli vidět (bez ohledu na vaše zkušenosti s tímhle žánrem). 80% (20.04.2017) (méně) (více)