Ona i on

Někde jsem se již zmínil, že by japonská kinematografie mohla klidně zastoupit všechny ostatní. Ale to by nešlo: ztratili bychom možnost porovnání. Nedávno jsem se díval na LA Confidential - a porovnávat se dá vše. Japonské sídliště-rumiště, na němž se objevují a ztrácejí předměty (a nakonec i lidé), a které je porovnatelné s našimi tehdejšími poměry, nám musí všem přijít známější a pohodlnější než svět svět moci, násilí a luxusu kolem Sunset Boulevardu. Rovněž tak upřímný vztah mezi Naoko a Ikonou nám je asi mnohem pochopitelnější než intriky a čachry velkého světa. A když nám to navíc zpodobní režisér, který se nemusí předvádět sofistikovanými fintami a triky, je na co myslet alespoň do zítřka. -- Po roce jsem viděl film podruhé. Pustil jsem si ho omylem, ale nedovedl jsem se od něj odpoutat. Dnes bych napsal úplně jinou recenzi. Reflexi tu vyžaduje téměř každý obraz, ale spíš tu niternou, každého pro sebe. Hodnocení je tu zbytečné, také každý můj oblíbený uživatel dává "ruskou" pětku. - Také jsem mohl věnovat větší pozornost hudbě; Tóru Takemicu je asi něco jako italský Ennio Morricone, ovšem "filmovější" (nestrhává na sebe tak velkou pozornost) a tudíž pro mě příhodnější. (06.07.2022)

Drama příjemné svou civilností, svou neochotou šokovat a překvapovat, ale naopak budovat vztah který je lidský a silný právě svou přirozeností. (07.12.2017)

Zlatý Medvěd - výběr (30.05.2006)

Film bol objaveny len vdaka tomu, ze doteraz seriem na Madsbenderovu filmovu teoriu a vatovo plane filmovo teoreticke kokoti plky. Namiesto toho som zaviedol filmovu prax, mam slabost pre japonsku kinematografiu : 100 % (20.01.2021)

Starší japonské filmy rozhodně mají něco do sebe a nemusí to být zrovna něco, co natočil Akira Kurosawa. Snímek "Ona i on" je toho příkladem. Jsou zde výborné civilní herecké výkony, pomalé plynutí děje, ale přitom celou dobu cítíte nějaké emoce, i kdyby to mělo být jen očekávání toho, jak se vztahy vyvinou. (21.08.2016)