poster

Písečná žena

  • japonský

    Suna no onna

  • japonský

    砂の女

  • slovenský

    Piesočná žena

  • anglický

    Woman in the Dunes

Drama / Thriller

Japonsko, 1964, 123 min (Director's cut: 147 min)

Předloha:

Kóbó Abe (kniha)

Scénář:

Kóbó Abe
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Ephemeris
    *****

    Omračujúci director´s cut je v istom zmysle aj metaforou človeka, ktorý sa piesočnatým svahom hrabe na pyramídu Maslowovej hierarchie potrieb. Pritom to najzákladnejšie, čo by mu možno na celý naplnený život stačilo, má samozrejme úplne dole. Ak vylezie nahor, nájde sebarealizáciu. Môže oboznámiť svet s novým systémom kondenzačnej studne, možno po ňom pomenujú chrobáka. Ale dole je žena, ku ktorej síce prišiel ako slepé kura k zrnu, lenže to neznižuje veľkosť a dôležitosť tohto nálezu. K sledovaniu si nezabudnite vziať fľašu vody. Vojnové bubny v čase od druhej hodiny privodzujú tranz. All inclusive filmový zážitok.(13.7.2017)

  • JohnMiller
    ****

    Možno to budú iba moje mylné predstavy ale mám taký vnútorný pocit, že tento film položil základy mnohým psychologickým filmom alebo horrorom z tematikou únosu či porušovania slobody. Woman in the dunes predkladá kinematografický pokrm, ktorý vám naservíruje skvelo zachytené myšlienkové pochody uneseného muža. Od momentu kedy ešte nič netuší, cez zúfalí pokus o útek až po zmierenie sa z rolou otroka a hoci mal možnosť ujsť, nespravil to. Táto bieločierna snímka z roku 1964, nominovaná na Oscara, nestratila na svojej masívnej autentickosti nič. Je to jeden z filmov, ktoré zub času neohlodá ale vekom zrejú ako víno. Paráda, špinavosť, zúfalstvo, je tu všetko, čo film plní psychického nepokoja má mať. Entomológ a profesor v jednej osobe pátra v piesočných dunách Japonska po nových druhoch hmyzov a dostane sa tak trocha ďalej od civilizácie. Tu natrafí na skupinku ľudí a spýta sa ich, kde by tak mohol prespať, Dobrosrdečný ľudia mu poradia, že neďaleko odtiaľ býva taká milá pani osamote, je dobrosrdečná a bude rada za každú návštevu. Býva však v jednej piesočnej rokline a dostať sa tam dá iba rebríkom. Tak ho tam odnesú a aj ho znesú dole. Nič netušiaci chlapík tam prespí, všimne si, že ženská celú noc tvrdo pracovala, hromadila piesok. Keď na druhý deň chce odísť, zisťuje, že rebrík nikde nieje a z diery sa nedá odísť, keďže sa po piesku nedá vyliesť a muži čo ho sem doniesli sa nevracajú. Keď sa nakoniec vrátia, jediné čo spravia je to, že si pomocou kladky vynesú piesok. Muž zisťuje, že tu ženská drie ako otrok, dedinčanom, ktorý predávajú piesok stavbárom. Jej muž a dieťa zomreli pri zosuve piesku a on má byť ako náhrada. V atmosfére, ktorá pripomína nočnú moru sa chlapík snaží ujsť za každú cenu. Z materiálmi, čo má v starej chatrči skúša počas dva a pól hodiny trvania filmu všetko. Raz sa mu to aj podarí ale nepozná terén, takže ho dedinčania aj tak vystopujú. Pri sledovaní som cítil v hrudi neustále ten pocit bezradnosti aké zažívam v nočných morách. Nech spravím hocičo, aj tak sa to obráti proti mne. Je to celé v takej komornej atmosfére kde sa celí dej odohráva takmer výhradne v chatrči v rozhovoroch medzi dvomi ľuďmi. Pozoruhodné.(3.9.2015)

  • eraserhead666
    *****

    Už když jsem četl knihu, liboval jsem si nad japonským uměním udělat z v podstatě banální (obrazně řečeno, samozřejmě) zápletky syrový psychologický horror. Také mi přišlo, že ta kniha prostě nejde zfilmovat, protože jsem si určité věci z ní nedokázal předsavit převedené na plátno. Japonci opět překvapili. Ono to jde a ve stejně skvělé formě jako kniha. Ono není proč Písečnou ženu srovnávat s Onibabou, ale přece jen.... oba filmy jsou výrazně minimalistické (co je velké plus), černobílé, mají skvělou hudbu a samozřejmě se vyznačují oním uměním udělat horror prakticky z ničeho. Písečná žena skvěle pracuje s postavami a představitelé dvou hlavních postav podávají vynikající výkon. Ani mi nepřišlo, že to má dvě a půl hodiny. Skutečně zážitek.(6.11.2012)

  • ScarPoul
    ****

    Piesočná žena sa radí ku kafkovsky ladeným filmom. Čo značí príbeh človeka, ktorý sa dostane do bezvýchodiskovej situácie a v tejto neistote a stiesnenosti žije a prežíva. Piesočná žena je poeticky koncipovaný film v ktorom vynikajú detailné zábery na piesok, hmyz, vodu a ľudské telá dvoch hlavných protagonistov uväznených v jame a nútených odhrabávať piesok aby mohli prežiť. Potom tu máme ešte ďalší - hlbší aspekt príbehu. Čo je vlastne tá jama? Čo predstavuje a prečo tam žije žena, odsúdená robiť túto nekonečnú prácu? Film je existenciálnou výpoveďou o ľuďoch súdobej spoločnosti žijúcich v neustále zhone a posadnutý zháňaním určitého uznania - nech je akokoľvek drobné (hlavný hrdina chce objaviť nový hmyzí druh a tak sa dostať do encyklopédie). V jame sa nachádza pokoj, jednotvárnosť ale zároveň aj krása a impulzívna vášeň. Teshigahara vytvoril veľmi pôsobivé dielo hlavne po formálnej stránke. Tá roztiahla jednoduchý príbeh do skoro dva a pol hodinovej dĺžky a priblížila nám tak hľadanie samého seba na pozadí vymyslenej , surrealistickej situácie, v ktorej sa nachádza viacej realizmu ako sa môže na prvý pohľad zdať.(17.4.2012)

  • Adam Bernau
    *****

    Délka tohoto filmu je vražedná a to nikoli počtem (režisérských celkem únosných 147) minut. Vražedná nekonečností písečné masy, v níž se odehrává, vražedná navzdory překrásné estetice, s jakou je život na písku ztvárněn, navzdory nepolevující síle nálady (nálad), do níž nás vtahuje. Po celou dobu večeře nemluví obyvatelka jámy o ničem jiném, než o písku a hnilobě. Tvrdím, že horror ("hrůza") není určen smrtí a strachem, ale rozkladem, deformací a démoničnem. Film Písečná žena je zprvu příslibem horroru. V obyvatelce jámy tušíme písečného démona. (Sice mylně, jak se posléze ukáže, ale atmosféra tímto očekáváním vytvořená je integrální složkou tohoto filmu.) A neobáváme se přitom hrdinovy jakkoli hrůzné smrti, máme hrůzu z tušení jeho následného života. Dojem hrůzy neustupuje ani poté, co se objasní, že jde o prachobyčejné zajetí do otroctví, protože přeměna člověka v písečný hmyz je horror. Teprve po ujasnění poměrů v jámě a ohledání nové reality nám začíná být jasné, že nejde o horror a postupně začínáme vidět podobenství, aniž se změnilo téma: Proměna člověka v písečný hmyz. Jelikož jde ale o podobenství, nejde o proměnu, ale spíše o definici života člověka jakožto života písečného hmyzu. Spojníkem mezi horrorovým očekáváním a metaforickým vyústěním je právě písek, resp. tvořenost země pískem - není žádná pevná půda pod nohama, není kam stoupnout, život je uvězněn v sypké díře, vše je vždy nikoli v rozkladu, nýbrž vždy již dokonale rozloženo. Avšak i když podobenství patřičně dekódujeme, nelze hned tak (nebo aspoň není na místě) rozhodnout o adekvátním hodnocení. Některá možná se v přítomných komentářích objevují. Má být Písečná žena protestem proti totalitě? Proti vykořisťovatelskému kapitalismu? Má být příběhem odporu a degradace člověka? Nebo naopak obhajobou bezpečného zasazení do řádu věcí, nalezení omezeného, ale vlastního místa, nalezení intimní svobody v osvobození od svobody bezbřehé? Nebo zase naopak protestem proti takovémuto pojímání vlastního života? Schématem obecné soiální reality? Každý takový (či jiný podobný) výklad je možný, každý z nich sám o sobě ale působí nepatřičně. Jak rozhodnout, jestli měl muž v závěru filmu raději utéci nebo raději zůstat? A jestli zůstat, jak rozhodnout, jestli setrvání je pro něj dobrem, nebo zlem, jež se sluší kvůli něčemu, co je dobré, přijmout? Z nemožnosti zodpovědět tyto otázky, vnímáme-li film jako podobenství, nás nakonec obestírá hrůza. Přece jen tedy spatřujeme horror o člověku jako písečném hmyzu. Co zde říkám, chci podpořit jedním momentem z filmu: Když sledujeme hrdinův důmyslný pokus o útěk, považujeme tento akt za zcela správný, ba jediný možný správný. Jenže vzhledem ke všemu, k čemu už mezi ním a písečnou došlo a jak spolu nažívají, je tento akt náhle zpochybnitelný. Důležité ale je, že hrdina samozřejmě žádné takové dilema nepociťuje a není ani důvod to po něm chtít, že však toto dilema pociťuje divák (který jeho situaci řešit nemusí a nahlíží z hlediska sympatií k postavám a z hlediska toho, co už viděl). Už v této fázi totiž divák dávno nemůže písečnou ženu vnímat jinak než jako hrdinovu ženu, byť v totožném reálném příběhu by to bylo absurdní. Nejde o to, co je správné a co nesprávné, ale faktem zůstává, že muž útěkem už něco, někoho opouští. Únik už není pouze řešením problému a návratem, ale také zničením něčeho nově vznilého. Pro podobenství má tato skutečnost nesmírný význam jako ukazatel nemožnosti rozhodnout, co zde je tou žádoucí a co nežádoucí životní formou. Právě to je na filmu Písečná žena nejsilnější: Podobenství lidské životní situace předkládá ve velmi subtilní spletitosti, s nemožností určit, co je zde správné a co ne, vždy možnou krásu podkládá hrůzou života. A aby divák skutečně neměl úniku z písečné jámy, dozvídá se v závěru místo toho, zda se žena vrátí, pouze to, že mezi koncem filmu a závěrečnými titulky uběhne sedum let. Víme jen tolik, že ten, který chtěl zvěčnit své jméno nově objeveným druhem písečného hmyzu, přijímá posléze dobrovolně jeho život. Na divákově životním vkusu je ponecháno, zda je hodnotnější vědecky zdokumentovat nového brouka nebo oznámit nesmyslně existující vesnici objev vzlínání vody pískem do škopku.(10.9.2014)

  • - Film Piesočná žena získal zvláštnu cenu poroty v Cannes v roku 1964. Taktiež bol dva krát nominovaný na Oscara, ako najlepší zahraničný film a za najlepšiu réžiu. (Dr.Cilka)

  • - Film vznikol na motívy knihy "Suna no Onna" spisovateľa Kobo Abe. (Dr.Cilka)

  • - Film sa natáčal v japonskej prefektúre Tottori, ktorá je známa pobrežím s piesočnými dunami. Toto územie je v skutočnosti oveľa menšie, než sa zdá na plátne. Pre filmárov bolo totiž kľúčové navodiť dojem, že sa jedná o rozsiahly priestor. (Dr.Cilka)