poster

Písečná žena

  • Japonsko

    Suna no onna

  • Japonsko

    砂の女

  • Slovensko

    Piesočná žena

  • USA

    Woman in the Dunes

Drama / Thriller

Japonsko, 1964, 123 min (Director's cut: 147 min)

Předloha:

Kóbó Abe (kniha)

Scénář:

Kóbó Abe
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • zette
    *****

    Pred pustenim tohoto filmu jsem vubec netusil o cem bude. Asi po triceti minutach mi spadla celist a vydrzela dole az do konce, asi i chvili po... Jeden z nejlepsich psychologickych thrilleru, jaky jsem kdy videl (na lepsi si ted nevzpomenu). Pisek se mi skrz monitor rval do vlasu, pod nehty a ja na 120% soucitil s hlavnim hrdinou a mrazive vnimal jeho beznadej. Naprosto neuveritelny film, at uz scenarem a hereckymi vykony, tak predevsim uzasnou kamerou, ktera je velmi dobre a citlive doplnena hudbou. Filmovy zazitek, ktery si clovek vezme do hrobu, uzasny film.(17.5.2014)

  • Adam Bernau
    *****

    Délka tohoto filmu je vražedná a to nikoli počtem (režisérských celkem únosných 147) minut. Vražedná nekonečností písečné masy, v níž se odehrává, vražedná navzdory překrásné estetice, s jakou je život na písku ztvárněn, navzdory nepolevující síle nálady (nálad), do níž nás vtahuje. Po celou dobu večeře nemluví obyvatelka jámy o ničem jiném, než o písku a hnilobě. Tvrdím, že horror ("hrůza") není určen smrtí a strachem, ale rozkladem, deformací a démoničnem. Film Písečná žena je zprvu příslibem horroru. V obyvatelce jámy tušíme písečného démona. (Sice mylně, jak se posléze ukáže, ale atmosféra tímto očekáváním vytvořená je integrální složkou tohoto filmu.) A neobáváme se přitom hrdinovy jakkoli hrůzné smrti, máme hrůzu z tušení jeho následného života. Dojem hrůzy neustupuje ani poté, co se objasní, že jde o prachobyčejné zajetí do otroctví, protože přeměna člověka v písečný hmyz je horror. Teprve po ujasnění poměrů v jámě a ohledání nové reality nám začíná být jasné, že nejde o horror a postupně začínáme vidět podobenství, aniž se změnilo téma: Proměna člověka v písečný hmyz. Jelikož jde ale o podobenství, nejde o proměnu, ale spíše o definici života člověka jakožto života písečného hmyzu. Spojníkem mezi horrorovým očekáváním a metaforickým vyústěním je právě písek, resp. tvořenost země pískem - není žádná pevná půda pod nohama, není kam stoupnout, život je uvězněn v sypké díře, vše je vždy nikoli v rozkladu, nýbrž vždy již dokonale rozloženo. Avšak i když podobenství patřičně dekódujeme, nelze hned tak (nebo aspoň není na místě) rozhodnout o adekvátním hodnocení. Některá možná se v přítomných komentářích objevují. Má být Písečná žena protestem proti totalitě? Proti vykořisťovatelskému kapitalismu? Má být příběhem odporu a degradace člověka? Nebo naopak obhajobou bezpečného zasazení do řádu věcí, nalezení omezeného, ale vlastního místa, nalezení intimní svobody v osvobození od svobody bezbřehé? Nebo zase naopak protestem proti takovémuto pojímání vlastního života? Schématem obecné soiální reality? Každý takový (či jiný podobný) výklad je možný, každý z nich sám o sobě ale působí nepatřičně. Jak rozhodnout, jestli měl muž v závěru filmu raději utéci nebo raději zůstat? A jestli zůstat, jak rozhodnout, jestli setrvání je pro něj dobrem, nebo zlem, jež se sluší kvůli něčemu, co je dobré, přijmout? Z nemožnosti zodpovědět tyto otázky, vnímáme-li film jako podobenství, nás nakonec obestírá hrůza. Přece jen tedy spatřujeme horror o člověku jako písečném hmyzu. Co zde říkám, chci podpořit jedním momentem z filmu: Když sledujeme hrdinův důmyslný pokus o útěk, považujeme tento akt za zcela správný, ba jediný možný správný. Jenže vzhledem ke všemu, k čemu už mezi ním a písečnou došlo a jak spolu nažívají, je tento akt náhle zpochybnitelný. Důležité ale je, že hrdina samozřejmě žádné takové dilema nepociťuje a není ani důvod to po něm chtít, že však toto dilema pociťuje divák (který jeho situaci řešit nemusí a nahlíží z hlediska sympatií k postavám a z hlediska toho, co už viděl). Už v této fázi totiž divák dávno nemůže písečnou ženu vnímat jinak než jako hrdinovu ženu, byť v totožném reálném příběhu by to bylo absurdní. Nejde o to, co je správné a co nesprávné, ale faktem zůstává, že muž útěkem už něco, někoho opouští. Únik už není pouze řešením problému a návratem, ale také zničením něčeho nově vznilého. Pro podobenství má tato skutečnost nesmírný význam jako ukazatel nemožnosti rozhodnout, co zde je tou žádoucí a co nežádoucí životní formou. Právě to je na filmu Písečná žena nejsilnější: Podobenství lidské životní situace předkládá ve velmi subtilní spletitosti, s nemožností určit, co je zde správné a co ne, vždy možnou krásu podkládá hrůzou života. A aby divák skutečně neměl úniku z písečné jámy, dozvídá se v závěru místo toho, zda se žena vrátí, pouze to, že mezi koncem filmu a závěrečnými titulky uběhne sedum let. Víme jen tolik, že ten, který chtěl zvěčnit své jméno nově objeveným druhem písečného hmyzu, přijímá posléze dobrovolně jeho život. Na divákově životním vkusu je ponecháno, zda je hodnotnější vědecky zdokumentovat nového brouka nebo oznámit nesmyslně existující vesnici objev vzlínání vody pískem do škopku.(10.9.2014)

  • Arbiter
    ****

    Hlavu mám díky snímku plnou písku a absurdity. Takhle silně a minimalisticky relativizovat pohled na svobodu člověka jsem ještě neměl možnost ve filmu zhlédnout. Jednou pro vždy si musím uvědomit, že hodnoty nejsou ultimátní, ale sociokulturně podmíněné. I v tak elementárních tématech jako je svoboda. Poušť hraje hlavní symbolickou roli. Ztělesňuje plíživou, ale nekonečně silnou moc. Přetváří, pohlcuje, vyprazdňuje a nutí k rezignaci. Pod povrchem plná života, ale pro obyvatele sisyfovským prokletím. Otázka, která mi teď vrtá hlavou taky není moc příjemná. Co je vůbec svoboda, kde jí hledat? Jsem já vůbec tak svobodný, jak jsem si představoval? Nebo jsem si tu hodnotu akorát upravil do podoby, která reflektuje mé pískoviště. Je svoboda vůbec důležitá? A nemůžeme jí až moc snadno chybně pojmenovat? Když je takhle nabouraná ta svoboda vnější, ani Stoikové s tou vnitřní nijak zvlášť nevyznívají jednoznačně. Tfuj.(25.3.2011)

  • Padme_Anakin
    *****

    Mimořádná filmová záležitost v mnoha ohledech, první, který mi přichází na mysl, jak na malém prostoru, v podstatě v boudě z prken, tvůrci rozehráli komorní psychologické drama uvězněného muže a dokola kolem jen písečné duny. Druhým jsou zcela pochopitelně výborní herci, beze zbytku jsem jim oběma uvěřila. Třetím je luxusní scénář, film, nad kterým lze následně dumat hodiny a stále objevovat nové podněty, myšlenky, skrytý význam. No a dále za zmínku stojí způsob uchopení tématu, vymazlená kamera, dech beroucí záběry, zajímavý hudební podmaz a v neposlední řadě tento snímek nezestárnul a nezestárne, poklona do Japonska a plný počet hvězdiček bez zaváhání.(20.12.2019)

  • stub
    *****

    Vrcholný Teshigahara, jenž i v kontextu celé své silné tvorby viditelně vyčnívá. Přímé, jednoduché a zároveň velmi komplexní metafory jsou nemilosrdně přesné, místy tragikomické, místy čistě mrazivé. Doporučuji přečíst si některé zvláště vypečené západní kritiky, nezřídka lze narazit na různá banalizující vysvětlení, podle nichž snímek de facto tvrdí, že je dobré vzdát se svobody apod. - chápu, že naše dualistická kultura chce jednoduchá, přímá a jasná vysvětlení, ale co je moc... Většina podstatného již byla o filmu napsána, já jen konstatuji, že podobně jako má např. Imamura svou Insect Woman, Kobayashi Human Condition, či Fukasaku Under the Flag of the Rising Sun, disponuje HT tímto klenotem, který patří na naprostou špičku světové kinematografie.(4.1.2011)

  • - Hiroši Tešigahara byl za tento snímek jako první japonský režisér nominován na Oscara. (Terva)

  • - Jeden z brouků, kterého představitel entomologa Eidži Okada sebere, je mravkolev. Chování mravkolva je pak velice podobné osudu hlavního hrdiny tohoto příběhu. (Terva)

  • - Představitelka ženské role Kjóko Kišida chtěla zahrát svou roli jako běžná universální žena kdekoliv na světe. Režisér si však přál, aby vypadala japonsky. Jeho verze nakonec vyhrála. (Terva)