Tanin no kao
The Face of Another
Obsahy(1)
Pan Okuyama je uznávaný vědec, jehož tvář je jednoho dne při nehodě v práci zdeformována. Ačkoli jej jeho manželka stále respektuje a zaměstnavatel nevidí důvod, proč by měl opouštět své místo, Okuyama se nemůže ubránit pocitu, že se kvůli jeho znetvořené tváři skryté v obvazech jeho okolí přetvařuje. Chybí mu doby, kdy se mohl vydat do společnosti a nebyl středem nechtěné pozornosti. Proto se na doporučení psychiatra podrobuje experimentu. Je mu vytvořena maska, která je po nasazení neroznatelná od lidského obličeje. S maskou se může procházet po ulici nebo posedět v baru bez toho, aby si na něj lidé ukazovali prstem, ale Okuyamu trápí, proč tomu tak nemůže být i bez masky. Nakonec se nechává zlákat možnostmi, které mu maska skýtá a uchyluje se k morálně nepřijatelným činům. (Sesshoumaru)
(více)Recenze (27)
Proč, proč jens Tešigaharo nevyužil více hudby... Jak zamrzí, že ji nebylo využito více, některým scénám ticho nesvědčí, leč vynahrazuje to geniální, obzvláště scény v doktorově ordinaci/pracovně jsou pro oko jednoduše dechberoucí. Pochválit je třeba i herce hlavní role, který dokázal hrát výborně i tehdy, měl li k dispozici jen svůj hlas. Škoda, že postava doktora měla někdy až moc jednotvárné dialogy (jestli uslyším ještě jednou větu ve smyslu "je to maska, nebo ty??", tak dostanu psotník), stejně tak byla trošku zbytečná dějová linka (i když pro ni nevidím místo a důležitost, netvrdím, že by byla špatná!). Mnoho by se toho dalo ještě napsat, ale místo toho jdu raděj shánět knižní předlohu ()
Trochu mě mrzí, že očekávání stejné pecky, jakou byla Písečná žena, u mě nebyla tak úplně naplněna. Pravda, dvakrát do stejně úžasných filmových vod se těžko vstupuje, ovšem tentokrát to měl u mě Hiroši Tešigahara ještě ztíženo faktem, že jsem si před zhlédnutím filmu přečetl stejnojmennou (perfektní!) knižní předlohu od Kóbó Abeho. Nedokážu s úplnou jistotou říct, zda mi přečtení knihy před zhlédnutím filmu ovlivnilo názor k filmu pozitivně, nebo negativně, každopádně každému, komu se film líbil, bych doporučil mrknout se v antikvariátu či nejbližší knihovně po knižní předloze. Tato filmová adaptace je oproti ní poněkud volná a obsahuje navíc jednu paralelní dějovou linku, ovšem myšlenka ztráty vlastní identity a změny přístupu okolního světa k jedinci, který "ztratil tvář", je ve filmu naštěstí podána velmi dobře. Je dobře, že film není otrockým přepisem knižní předlohy (ono by to v podstatě ani nešlo doslovně přepsat vzhledem k tomu, že drtivou většinu knihy představuje popis myšlenek hlavní postavy, uvažování o své identitě a okolním světě), avšak právě ona přidaná dějová linka o ženě, která je hibakuša a zažívá podobnou situaci jako hlavní postava, by sice sama o sobě nemusela být špatná, ale ve srovnání s hloubkou příběhu prostě není tak zajímavá, není tak… typicky abeovská. Inu, asi bych to nakonec ohodnotil přeci jen lépe, kdybych nečetl knižní předlohu, ale co už. Film je to hodně dobrý, ale oproti Písečně ženě mi tam chybělo více napětí, nějaká větší katarze v závěru. Horší 4*. ()
Musim rict, ze tento film, natoceny podle literarni predlohy, je jeden z tech nemnoha kdy mne prave film zaujal vice nez puvodni kniha. Tim nechci nijak snizovat Abeho az genialni originaltu, ale Teshigaharuv film se skvelim Nakadaiem je pro me preci jen kompaktnejsi podivana. Film , jako kniha, obe skvele reflektuji otazku osobnosti cloveka. ()
Tanin no kao je filmovou adaptací stejnojmenného románu Kóbó Abeho (u nás pod názvem Tvář toho druhého) a ujal se jí opět Hiroši Tešigahara, který s Abem spolupracoval např. i na adaptaci jeho starší knihy Písečná žena. Předlohou je psychologický román o muži, jenž po ztrátě tváře (nikoli obrazně) nachází nové útočiště pod maskou, která je od skutečného obličeje k nerozeznání. Forma vyprávění je pro účely filmu změněna a příběh sám poněkud modifikován, jeho vyznění ovšem zůstalo zachováno a otázky lidské identity, orientace ve společnosti a morálky, která se za maskou ztrácí stejně jako původní tvář, v něm působí s nezměněnou silou a mrazí z nich v zádech. Tešigahara opět parádně pracuje s obrazem, hrané části prokládá fotografiemi a úryvky z filmu, který hlavní hrdina viděl před pár dny v kině, nabízí nesčetně symbolů či si působivě "hraje" s prolínáním předmětů – vrcholem jsou scény v ordinaci –, závěr filmu je pak opravdu hororový. Málokdy se stane, aby byla dokonalá kniha adaptována jinak než otrockým přepsáním, a přesto byl výsledek taktéž dokonalý. Toto je ten výjimečný případ. ()
Japonská filozoficko psychologická sonda do vnútra nielen človeka, ale aj domácej spoločnosti, tak nekompromisne zasiahnutej dôsledkami druhej svetovej vojny. Nakoniec ale viac filozofická, ako psychologická, čo vyplýva napríklad z dialógov lekára a nositeľa masky, ktorím sa po dvoch pivách natoľko rozbehne mozog, že si to filozofovanie neodpustia. Asi sa látka dala uchopiť ešte trefnejšie (knižná predloha, ktorú nepoznám), ale takýchto ťaživých scifíčok predsa len nie je také množstvo, aby sme si naplno Tvár toho druhého nevychutnali. Aké by to bolo, ak by sme si priznali, že každý deň si nasadzujeme stále iné masky podľa potreby a nemuseli by sme tak namáhavo predstierať napríklad úprimnosť? Že nás niektoré z nich možno v odcudzenom svete, patriacom veľkomestskému prostrediu, ovládli, je už fakt. Vieme ešte vôbec, kto sme? Podobný film zo 60tych rokov: Seconds. Omnoho viac, ako napríklad Face off. ()
Veľmi zaujímavá dráma nielen o tom, aký význam má tvár v spoločenskom živote. Pre políciu sú často postačujúce odtlačky prstov, ale tvár vyjadruje veľa zo života jej nositeľa. Nie nadarmo sa vraví, že po štyridsiatke je už každý zodpovedný za svoju tvár. Nečudo, že rozsiahle poškodenie tváre spôsobuje psychické problémy postihnutého, ktoré sa neobmedzujú iba na problémy s opätovným začlenením do spoločnosti. Tešigaharov film som chcel vidieť nielen preto, že Abého knihu mám vo svojej knižnici, ale aj preto, že jeho Piesočnú ženu považujem za výborné dielo. Som spokojný a jediné, čo mi mierne prekážalo bolo priveľa filozofovania. ()
„Nebudou zločiny, protože nebudou zločinci. Nikdo nebude chtít svobodu, protože všichni budou svobodní. Nikdo nikam neuteče, protože nebude odkud utéct... Mezi lidmi nebude zapotřebí žádné důvěry.“ Zajímavé sci-fi věnující se převažně osudu jednoho člověka se speciální lidskou maskou, nasazenou na tvář po vážné nehodě, přechází plynule do filosofování s celospolečenským přesahem. Ideální představa „dokonalé“ budoucnosti se už jen v pouhých myšlenkách záhy rozpadává stejně jako spočátku zdánlivě bezstarostný život nového člověka, jehož maska mu přes jisté výhody přináší mnohem víc psychických trablů. Atmosféra tohoto pomaly plynoucího snímku s nevšedním (a v druhé polovině určitě i dost napínavým) příběhem je pohltivá, chvílemi na mě působila až hypnoticky, a doprovází jí spousta úžasně invenčních záběrů černobílé kamery. Kdybych měl hádat dobu vzniku, asi bych hádal mnohem starší období, než 60. léta, přeci jen v evropských či amerických filmech této éry působí technická stránka už jen na první pohled vyspěleji. Ale jelikož Tešigahara vyladil svoje sci-fi v mnoha scénách po obrazové i zvukové stránce (velmi povedená je i titulní hudební skladba) do velmi pozoruhodných detailů, vůbec to nevadí, z tohoto filmu jsem měl opravdu fascinující prožitek. 95% ()
Silno psychologická sonda muža, ktorému pri havárii zostala znetvorená tvár. Lekársky experiment mu ukázal novú cestu a možnosti... Dobre rozohraný príbeh je hĺbavým myšlienkovým opusom a vďaka kvalitnej filmárčine, je na čo pozerať. ()
Ač jsem fanoušek jak Nových vln, tak asijské kinematografie, Tvář toho druhého byla pro mě jednoznačným utrpením. Nečetl jsem předlohu, hádám tedy, že i v tom bude chyba. Nicméně dvě hodiny nudy a nepříjemně nepříjemné atmosféry bych se asi ani tak nezbavil. 4/10 ()
Na tehdejší dobu skvělá práce se světlem a tmou, pozadím, průhledy, kamerou, rámováním, symbolikou obrazu... a také je zde stále cítit ta patrná neschopnost vyrovnat se s 2. sv. válkou (německý bar s německými písničkami a pivem oproti bratrovu ozáření "jadernou" bombou)... a samozřejmě všudypřítomná otázka, zda jsme sami sebou a zda znetvořená tvář znamená horšího člověka, než třeba vrah v "masce" elegána... Ale (už jsem se k němu dostal) přijde mi, že forma přebíjí obsah, že mnoho psů, zajícova smrt, a že to šlo podat stručněji, jasněji, přímočařeji a úderněji ve smyslu podaného vyznění a přesahu. Film není nijak příjemný na dívání, a ani nemá být, dobro se odměňuje zlem, to však patří k základní premise. (Jen tedy nevím, člověka netvoří pouze obličej, ale i způsob chůze, hlas, gesta, fráze, zvyky, tam žádná maska nepomůže.) Protože zde se nemyslí maska jako maska, ale spíše plakát, který někteří lidé, převážně politici (ale znám i různé vysokoškoláky) nosí, aby vypadali lepší, než jsou, a aby nebylo poznat, že ve skutečnosti jsou zkažení. Ale přece jen ta trocha naděje, ta možnost se z toho autorem načrtnutého kruhu dostat, ta zde zoufale chybí, a mně osobně to vadí. ()
Obě knihy Kóbó Abeho, které jsem četl, mě hluboce zasáhly. Z jejich filmových adaptací tahle trošičku méně. Chybí jí ona hluboká filosofičnost nad vizuální identitou člověka ve vztahu k jeho tváři. Náznaky zde jsou, je i pochopitelné, že jich film nestráví tolik, jako kniha, kde se do nich dá ponořit. Oceňuji zachování nesympatičnosti hlavního hrdiny. Považuji to za nejhlavnější atribut celého příběhu, z něhož mnohé vychází. Tanin no kao není špatný film, jsou tu skvělé scény (doktorova "ordinace" je úžasná), krásné Japonky, zajímavé hry s obrazem. Jen se mu prostě převedení Abeho knižní předlohy nepovedlo tak trefně a dobře jako v případě Písečné ženy. ()
Imaginativní výklad lidské mnohotvářnosti a neuchopitelnosti výmluvně rozebírá duši běžného člověka, ztrativšího se mezi svými dvojníky, nešťastnou náhodou (ale svojí vlastní chybou!, jak zdůrazňuje) se proměnivšího v živoucí připomínku pomíjivosti a vzbuzujícího již svou přítomností neklid a strach. Po nabytí nové tváře (masky) začnou promlouvat dosud mlčící ústa někde v něm ukrytá, spící či čekající. Nakonec se domnělá přímka jeho života mnohonásobně pokřiví a bezpočet tváří zmaří tu jedinou, s níž by mohl žít. ()
Teshigaharův klasický rukopis, příběh je typicky semknutý, bez zbytečných příloh. Hlavní téma lidské identity je intenzivně prostoupeno celým snímkem a s až nemilosrdnou důsledností na sebe nedává, byť třeba jen na okamžik, zapomenout. Nakadai je opět bravurní, jeho role navíc sama o sobě nabízí značné herecké vyžití (tedy, až když si sundá obinadla;). Přehledná, elegantní kamera v kombinaci s esteticky perfektně zvolenými/naaranžovanými interiéry zajišťuje působivý a přitom zcela přirozený vizuální vjem. Pro mě jedno ze stěžejních děl nejen japonské, ale i světové kinematografie. ()
Kdo z nás by někdy taky nechtěl nosit masku? ()
Ve filmu úzkých spolupracovníků a myslitelů, Abe - Tešigahara, se úspěšně prolínají dvě témata, doktora Jekylla a pana Hydea (Jekyllovu roli zde částečně přebírá psychiatr - Mikijirô Hira) a starověké funkce masky. Film se tak (spíš než filmem) stává další studií pojetí "persony" (masky, tedy něčeho, co identitu zakrývá a zároveň ji vytváří). Autoři pátrají po tom, jak může maska aktivovat pocit svobody, a tím tak trochu předcházejí dobu: gangsterovi, policajtovi či teroristovi či bojovníkovi proti terorismu stačí natáhnut přes hlavu punčochu, a už pro něj platí jiná pravidla společenské hry. Další významnou facetou je zde "make-up" jako ženská legální forma persony ("žena by se vůbec neměla ukazovat bez mejkapu"). Friedrich Nietzsche glosuje: "Vše, co je hluboké miluje masku..." (par. 40 knihy Jenseits von Gut und Böse). Ale i přesto, že při vší té hermeneutice, funkce samotného filmu ustupuje do pozadí, je ho třeba chápat a respektovat jako myšlenkově vysoce kreativní dílo (včetně skvělé výpravy). ()
Škoda, že si to tu skvělou atmosféru neudrželo po celý film, protože to sice na dvě hodiny vystačí, ale nemůžu říct, že bych se cítil uchvácen po celou dobu. To ale neznamená, že by mi to nesedlo. Ten film je totiž tak zvláštně natočený a má tak pozoruhodně budovanou atmosféru a filmařskou stránku, že mě to fascinovalo od první do poslední minuty. Něco takového jsem ani v rámci japonské tvorby pořádně neviděl, něco tak precizně natočeného, s každým záběrem pečlivě promyšleným a krásně umělecky natočeným, až jsem se divil, že v tom nebyla žádná koprodukce. A co mě samozřejmě těší nejvíc je to, že to rozhodně nestojí jen na formě, ale že to má i dost promyšlený námět a přesah ohledně toho, jestli by se člověk s jinou tváří nestal i jiným (možná i zlejším) člověkem, který to staré já nahradí a teoreticky i postupně vymaže. Dneska už tohle samozřejmě není sci-fi a lidé, co transplantací tváře prošli, nedopadli tak jak tady nebo jako v rok starším československém filmu Ztracená tvář, ale v rámci svojí doby to stále bylo možné jen teoreticky a tak se nad tím dalo rozsáhleji přemýšlet. A to, co všechno tady Tešigaharu napadne, je dost podnětné, hluboké a dobře vymyšlené. Škoda jen těch míst, která mi přišla zbytečně vleklá, protože bez nich by to bylo naprosto dokonalé a já už bych tady jásal nadšením. Ale kdoví, třeba to ještě přehodnotím, až se mi to pořádně rozleží v hlavě. Silné 4* ()
Kedže som nečítal predlohu, neviem povedať či je to dobré na tomto filme, viac zásluhou Abého, alebo Teshigaharu. Oproti Woman in the dunes, mi to však príde po režíjnej stránke slabšie. Nič to však nemení na tom, že ide o jeden z najlepších ak nie najlepší film skúmajúci ľudskú identitu aký som videl. Tá téma je tu rozobratá naozaj do hĺbky.4,5*. ()
Tvář toho druhého je existenciální poezií a není to ani tak o filozofování, jako o rozpolcenosti. Režisér Hiroši Tešigahara a spisovatel Kóbó Abe se pohroužili do nitra člověka v jeho strachu a úzkostech, a jejich hluboké ponoření uvolnilo tu poezii, kolem níž vystavěli sloky ve směrech štěpnosti kůže Langerových čar. Existencialismus se zaobírá odcizením lidí ve víru života moderní společnosti, do toho vstupují niterné šarvátky idu, ega i superega, pohrává si s etickou zodpovědností, též laškuje s traumaty válečného ponížení a z ní vycházející rozervaností národní i soukromou. Jednou z těch nejdůležitějších otázek je, zda se maska, tolik důležitá a potřebná v uspořádání společenské hierarchie, podřídí lidskému charakteru, nebo naopak získá převahu. Ve funkci experimentální poezie se zachází až ke krajním stavům bytí, neboť vzestupy moderního blahobytu zvýrazňují nejen překážky mezi lidmi, ale především uvnitř nich samotných. Vnitřní střety a stavy rozpolcenosti jsou důsledkem společenských nároků, nitro osciluje mezi svou přirozeností a potřebou úspěchu. Frustrace, ostrakizace je veřejná, ale i soukromá a dobrovolná ve vyhnanství ze zhrzenosti a utápění se ve vlastním strachu a předsudcích. Hlavní postavou existenciální básně rozervanosti je Okujama (vynikající Tacuja Nakadai), vědec, neschopný vymanit se ze svého traumatu. Trvalé znetvoření je společenským handicapem, niterná rozervanost roste společně se strachem a cesta zpátky do života dává jedinečnou možnost k oplatě za pocity ponížení. Vnějšek získává převahu nad vnitřkem. Hlavní ženskou, a do značné míry oponentní, postavou je dívka (velmi zajímavá Miki Irie) s keloidní jizvou v tváři, nesmazatelnou upomínkou na válečné trauma a niterný strach. Život je především úzkostí z osamělosti a sociálního vyobcování. Důležitou postavou filmu je Dr. Hira (pozoruhodný Mikidžiró Hira), psychiatr, ctižádostivý v pokusné terapii, která může mít naprosto nečekaný výsledek. Noční můry běsu ožívají. Významnou postavou je vědcova manželka (velmi zajímavá Mačiko Kjó), znechucená fyzickým zraněním muže. Přesto je intimní ublížení nebezpečnější a rozkladnější. Z dalších rolí: psychiatrova svědomitá a loajální zdravotní sestřička (Kjóko Kišida), soucitně trpělivý Okujamův nadřízený (Eidži Okada), jeho mladičká sekretářka v rozpacích z jízlivého Okujamy (Eiko Muramacu), pronajímatel bytových jednotek (Minoru Čiaki), jeho dcerka s vášní jo-jo (Ecuko Ičihara), starší bratr zjizvené dívky (Kakuja Saeki), vzor struktury masky (Hisaši Igawa), přepadená dívka (Šinobu Itomi), či psychiatrova hlídající žena (Juriko Abe). Film Tvář toho druhého je jedinečnou existenciální poezií rozpolcenosti duše moderního života. Nespokojenost, hněv, nutnost přetvářky, traumata, strachy, bolesti a úzkosti. Hledá se svoboda, a její formy a určení. Nic není jednoznačné, dostáváme se k dualitě i vlastní omezenosti ducha. Je to báseň a je úchvatná! ()
Pomalu budovaný příběh, který si 4* dozasloužil filosofujícím poselstvím závěru. Japonský bratranec Godardova Alphavillu, výtvarná práce, využití moderní architektury, yo-yo girl, hudba z japonské diaspory (inspirace pro zemanovského Lišku). ()
Japonská New Wave v plné síle. The Face of Another je obecně neprávem zastiňován o dva roky starší Woman in the Dunes. The Face of Another je na tom kvalitativně však úplně stejně (což platí i pro zbylé dvě kolaborace Abeho a Teshigaharay), ne-li i o chlup lépe. Divákům oproti (na první pohled) srozumitelnější existenciální náplni Písečné ženy asi příliš nesedlo na interpretování trochu náročnější filosofování Tváře toho druhého. Buď jak buď, ďábelsky dokonalý Nakadai v hlavní roli a ještě o stupeň úchvatnější záběrové kompozice, by měly vše s přehledem každému vynahradit. Už jen design (který měl na svědomí proslulý architekt Arata Isozaki) setu ordinace, ve kterém se výrazná část filmu odehrává, je sám o sobě uměleckým dílem. 100% ()