Velké nic

Nejlepší Klusák od dob, kdy to ještě táhl s Remundou. Čistý, autentický, výstižný, vtipný i hořký zároveň. Ta pachuť na patře z celé té pandemické taškařice je zde zachycena se vší parádou. Palec nahoru za užitou techniku, ten film totiž opravdu vypadá jak ze žurnálu. A díky panu režisérovi za zajímavou předpremiérovou besedu v ostravském Minikině, byl to moc fajn večer. Naštěstí bez respirátorů. (06.03.2023)

No toto, Klusák tvářící se nestranně! V dokumentu, mapujícím největší a nejbezskrupuloznější test lidské masy vychcanými globálními kokotporáty toho, co vše jim v již zcela okupovaném masmediálním prostoru ovčané sežvýkají a jak moc jim zcela impotentní, bezpáteřní, koryt se sveřepě držící a řádně přizdisráčské politické garnitury půjdou při masovém šíření paniky na ruku, nechává prostě plynout černobílé obrázky vrcholné pandemence, přičemž sice zdravý rozum vcelku přehlíží, možná i správně, aby se neangažoval, nicméně dává tu stejný prostor oběma extrémním protipólům voxu debili, snaživě okamžitě parazitujícím ve světle reflektorů. Vymatlaná pozornostní kurva a neoddiskutovatelná velepiča Peterková by dávno měla být někde ve svěrací kazajce pajcována thorazinem a enormními dávkami IQ stimulantů, retardovaný škrkavkolog, prvotřídní pandement a obludný pačurák Flégr by dávno měl sedět za šíření poplašných zpráv a prokazatelných lží. Avšak jinak je to vcelku velké nic přinášející dokumentární nuda, jejíž jediným oživením je prudce jedlá operátorka Monika, zřetelně trpící tím spiknutím manipulativních světohovad. Pokud budeš strádat i při příští pandementní vlně, a že určitě bude, protože kokotporáty touží pást a dobrotivý Pfizerfaust a jeho tolik altruističtí zmrdkcionáři Maďar s Prymulou stále děsně chtějí léčit, ať chceme, nebo ne, neváhej mi napsat. Jsem děsný dobrák a budu si tě s chutí vydržovat klidně jen za pár funivých kantát, aby ses nemusela ponižovat zcela pod svou zářnou a talentovanou úroveň v sockomarketu a markovat tam Peterkovým a Flégrům prošlé paštiky ve slevě! (21.09.2023)

Film, na který jsem čekal od Nošovic napadení. Soustředěná, bystrá observační dokumentaristika, kde se režiséři nederou před kameru, zbytečně nemanipulují, uměle neinscenují problémy a naopak hledají zvláštní logiku doby, v níž přestaly platit tradiční řetězce příčin a následků. Je v tom empatie a pochopení, jemná ironie i snaha pojmenovat, v čem Covid změnil vše a v čem naopak nezměnil nic. Měl bych drobné výhrady k dramaturgii, možná to mohlo být o pár minut kratší a v závěru méně sázet na operu / masky (což je krok předem odhadnutelný), ale drželo mě to ve střehu celou dobu a silně to evokovalo ten pocit bezčasí a vykloubenosti existence. Navíc cením, že Peterková není další Daliborek. Kandidát na český film roku bez debat. Všechnu moc Vachkovi! (13.03.2023)

Vít Klusák společně s Marikou Pecháčkovou natočil zdařilou pandemickou reflexi. Není tak vtipná, jak se snaží tvářit propagační materiály, a na rozdíl od některých předchozích Klusákových snímků neobsahuje ani jednoznačné poselství – právě díky tomu nám ale umožňuje takové zamyšlení, jakého jsme s nevelkým odstupem času schopni. Více zde. (24.03.2023)

Název to vystihuje zcela přesně. Většinu času spíše nuda. Zábavné to začne být až s příchodem tý šílený ženský, co pořádá demonstrace. Stádo srnek na sídláku taky fajn. (19.11.2023)

Hezky to Klusákovi Vachek dotočil. (3,5*) (20.09.2023)

Krásná řemeslná práce, která s dalšími roky bude zrát jako víno. (04.03.2023)

Vůbec jsem se na tenhle dokument nechtěl koukat, protože kdykoliv slyšim slova jako covid, očkování, testování, opatření, rouška, respirátor, konspirátor a podobně, tak se ve mně vaří krev. Vůbec nemám chuť si tu dobu, kdy se Babiš pasoval do role diktátora a společně s blbečkem v červený mikině nám zavedli skoro na 2 roky koronavirní džihád, připomínat. Ale z nějakýho masochismu jsem se nakonec na dokument podíval. Dneska už se člověk tomu i zasměje, když třeba sleduje záběr na nudisty v rouškách. Nebo jsem se musel smát, když tam nějaký krávy smrtelně vážně prohlašujou, že zachraňujou svět tim, že šijou roušky. Teď to je k smíchu, ale tenkrát vás přesně tenhle typ lidí napomínal někde v obchodě, že nenosíte roušku. Jinak ze strany opačnýho tábora si museli vybrat zrovna Peterkovou, aby to jako vypadalo, že odpůrci opatření jsou úplný magoři a dezoláti. Ale další roky nakonec ukázaly, že tzv. dezoláti měli v hodně věcech pravdu. Jinak já jsem opatření nedodržoval, účastnil jsem se i několika dezolátských protestů a očkovat jsem se samozřejmě nenechal. Zajímavý je, že v letech 2020 a 2021 mi za to lidi nadávali a přáli mi, abych chcípnul na covid. V roce 2023 mi každej tvrdí, že se choval úplně stejně. Jinak nevim, za co tady dávat hvězdy. Snad hvězdu za toho vožralýho bezďáka, co se někde na ulici válel po zemi, ale problém byl v tom, že mu během toho válení v hovnech spadla z xichtu rouška. (22.09.2023)

Výborný dokument, který ještě s příbývajícími roky bude nabírat na významu, až budeme postupně zapomínat, jak šílená to byla doba. Spousta jemného humoru. Jediná výtka je, že některé méně zajímavé osoby jsou tam zbytečně dlouho (hlavně tedy Vachek, 20 let se úspěšně vyhýbám jeho filmům a pak mi ho Klusák propašuje sem :( ) (26.03.2023)

Klusák natočil dokument pro příští generace a možná nějaké masochisty, kterým dva roky v pandemii nestačily, ale jinak je to skutečně velké nic. Samé známé obrázky obsahující smutek, zmatek a neschopnost. Na většinu diváků to ale bude brzo. Jedna hvězda navíc za kolegyni, kterou kamerovali na náměstí s dezoláty. (27.11.2023)

Nedostatečný odstup. (20.09.2023)

Paródia na ľudskú rasu. Ono by to bolo aj celkom vtipné, keby to nebola skôr tragédia, ktorá krásne s nadhľadom celej verejnosti nastaví zrkadlo, aby sme všetci krásne videli, akí sme neuveriteľní dementi. Inak mimochodom, hm-hm .. aby som teda nezabudol .. neviem či viete, aleeee - Covid už "(NE)existuje" (zrkadlo). (11.08.2023)

Pěkné ohlédnutí za covidovou pandemií a meditace na téma, jak naše společnost umí zvládat krize. Neumí... Klusák s Pecháčkovou (K+P) to neříkají slovem, ale zato velmi výmluvně obrazem.___ To schéma: "počáteční afekt (euforie/dysforie) společnost sjednocující --> postupná frustrace a vzdor společnost rozdělující" se s námi táhne už od sametové revoluce až do dnešní ruské agrese vůči Ukrajině a stojí za tím, že z krizí (víceméně krátkodobých) se neučíme, ale vyrábíme krize další (avšak dlouhodobé a hlubší). A jak velmi trefně ve filmu zazní: "Nebojím se tohodle. Bojím se nás."___ Tahle meditace se K+P povedla a myslím, že jde o Klusákův nejpřístupnější, nejméně konfliktní a vizuálně nejhezčí film. Černobílý obraz ještě zesiluje ten odstup, který už teď od covidu máme, a zvýrazňuje tu meditativní náladu, která nám umožňuje zamyslet se nad tím přechodem z krize do krize (z covidu do všeobecné rozhádanosti).___ Film není bez názoru, není to "absolutně objektivní" nestranná analýza. K+P názor dávají jasně najevo střihem a řazením scén, střídáním promluv o chřipkách a konspiracích jakýchsi skrytých všemocných hybatelů světového dění s pohledy do nemocničních karantén na umírající připojené k ventilátorům. Není to ani faktografický dokument, který by každou scénu doprovázel vysvětlivkami a čísly; kontext dodává jakoby mimochodem někde v pozadí puštěná televize. Nevystupují mluvící hlavy; politici a hlavní tváře covidové doby jsou zde takřka neviditelní. Nálady zprostředkovávají tzv. obyčejní lidé (a nad tím vším ční moudrost svatého Vachka). Přes všechno, čím ten film není (ačkoli bohužel mnozí právě to od dokumentu mylně očekávají), je toto vlastně téměř ideální forma reflexe covidové doby a skvělý dokument o ní. (26.09.2023)

Co dodat? Je to vtipné, protože je to pravda. Jana Peterková v peaku... 8,5 vysokých veselých číňanů z 10 (09.03.2023)

Těžko se bude příštím generacím vysvětlovat, že se něco takového skutečně dělo. Klusákův existenciální černobílý dokument ve mně při vzpomínce na události ne až zase tak nedávné vyvolal kombinaci úzkosti a odlehčujícího smíchu. Velký dík patří Klusákovi za vybudování pomníku Karlu Vachkovi. Takhle vzácní lidé by neměli odcházet příliš brzy. (19.09.2023)

Strašně jsem se na to těšil - abych byl o to víc zklamaný. Tu černobílou kameru, která mě veskrze jen otravovala a přišla zbytečná, bych ještě přešel, ale nedokážu prostě pochopit, proč je to celé tak nesnesitelně nudné a banální. Až na pár lepších momentů (jako např. telefonát lékaře s pozůstalým po mrtvém na Covid-19) ten dokument nepřišel absolutně s ničím, co by člověk sám nezažil nebo ještě neměl v živé paměti (nelze se ubránit dojmu, že od těch událostí uplynulo zatím málo času, abychom od nich měli dostatečný odstup), a tak mě všechny ty dlouhé záběry na prázdný Staromák nebo Karlův most v čase lockdownu jen k smrti nudily, protože tímhle jsme přece žili před 3 lety, a to tak dlouho a intenzivně, že připomínat si to mě dnes vlastně už jen obtěžuje. Celkem zábavné je sledovat tu bláznivou Peterkovou nebo poslouchat názory Vachka, který už měl smrt na jazyku, ale jinak jsem zde skutečně postrádal nějakou přidanou informační hodnotu, abych si z toho odnesl něco víc, co jsem dosud neznal nebo co by mi nějak otevřelo oči. Naopak jsem se spíš utvrdil v tom, že v r. 2023 mi téma covidu přijde jaké strašné passé a nikoho to podle mě už nezajímá. (24.07.2023)

Zajímavá sonda / náhled do covidového období z pohledu různých odvětví a různých typů lidí. Od čipovacích konspirátorů, až po zdravotníky v první linii. Nezvykle na Klusákovu tvorbu, nenese Velké nic žádné poselství. Divák si v tom najde své, což je na jednu stranu brilantní dokumentární tah, protože každého z nás Covid zasáhl jinak. Mě osobně byla nejsympatičnější a lidsky nejbližší operní pěvkyně ala Peňačka. Působilo to na mě trošičku vlekle a ten černobílý formát mi tolik nesedl. Věřím, že až si tenhle covidový dokument pustím za pár let, půjdu možná s hodnocením nahoru. Teď je to na mě dost možná "ještě moc čerstvé." __ (Bio Central, Hradec Králové) (27.03.2023)

Covid z jiného úhlu. Dokumentem bych to nicméně úplně nenazvala, žádná fakta se tam nedozvíte. (10.04.2023)

Kronika dvou covidových let, aneb kdo nezažil, neuvěří. Možná mi (hlavně v závěru) některé střihové montáže připadaly zbytečně na sílu, ale jinak je to výstižný portrét společnosti, která se nakrátko spojila, aby se vzápětí rozhádala jako vždycky. (23.09.2023)

Jediný dojem, který jsem si z toho odnesl, byl ten, že jsem rád, že už je ta šílená doba za námi. Jinak velké nic. Tak možná časem. (17.04.2023)