poster

Krásný podzimní den

  • japonský

    Akibiyori

  • japonský

    秋日和

  • japonský

    Akibijori

  • anglický

    Late Autumn

Drama

Japonsko, 1960, 127 min

  • Artran
    ****

    Čím pozdnější Ozu, tím více abstraktnější. Obrazová kompozice je znatelně formální a chování postav se podřizuje jasným vzorcům. To se týká i jejich gest či mimiky. Pozice, které zaujímají, jsou záměrně strnulé a statické. Asi by zde už bylo možné mluvit o archetypech (vdova, dcera na vdávání, staří kamarádi). Přirozenost tak nahrazuje univerzálnost a odtud už vede cesta ke Shraderově či Blažejovského transcendenci, kterou tito teoretikové u Ozua nacházejí. Zvláště je to vidět ve srovnání s předchozími režisérovými filmy. Ozu svůj pohled na rodinné záležitosti pootočí vždy jen o malý úhel, ale udělá to tak precizně, že již několikrát zpracovaná témata získají novou a svěží perspektivu. V tomto spočívá Ozuova neskutečná a vlastně nesmírně odvážná minimalističnost, díky které není divu, že jej David Bordwell pokládal za avandgardního filmaře. Barevně je snímek uchopen mistrovsky (jak jinak), celý je laděný do hnědé podzimní nálady a na obě hlavní protagonistky Secuko Haru a Jóko Cukasu je radost pohledět. Nejkrásnější výstup má ovšem Mariko Okada, která v závěru filmu vyplísní tři staré pány, aby se s nimi pak nakonec opila v baru. (Ve svém článku na serveru Senses of Cinema se Adrian Danks mimochodem zmiňuje, že se mu při sledování tohoto filmu vybavily grotesky Jacquese Tatiho. Měl jsem stejný pocit.)(27.6.2009)

  • Godhaj
    ****

    ,,Maybe she was feeling shy.“ Krásný podzimní den je pro mě prvním shlédnutým Ozuovým filmem, a musím uznat, že vůbec není lehké o něm psát. Zcela nadšený jsem byl z technické stránky filmu, především z nádherných a precizních statických záběrů kamery. Z mnoha z nich by byly nádherné obrazy třeba na zeď. Velmi se mi líbila odměřenost a prostota a přitom značná propletenost vztahů mezi postavami. Nesympatičtější mi byla trochu ráznější postava mladé dívky hraná Mijuki Kuwano. Nejvíce pohlcen jsem však byl tou poklidnou, čistou a meditativní atmosférou, která prostupuje celým filmem, a kterou jsem v takové míře zažil pouze u tohoto snímku.(16.3.2017)

  • Ajantis
    ***

    Akibijori mě rozesmutnil, protože jsem si u něj uvědomil, že i Secuko Hara stárne a nebude vždy taková, jakou si ji pamatuji z jejích dřívějších filmů. Na druhou stranu je pravda, že ani v relativně pokročilém věku neztratila své charisma a stále rozjasňuje každou scénu, v níž se objeví. Námět je hodně podobný prvnímu dílu Noriko trilogie (Banšun), z dcery, která by měla odejít od svého otce k manželovi, se však stala vdova, jež zažívá obdobnou situaci se svou vlastní dcerou. Krásný podzimní den ale není tak emocionálně silný a větší roli v něm hraje humor; je docela roztomilé sledovat partu tří starých mládenců, jak od barového pultíku sjednávají sňatek ženě, která o tom nemá nejmenší potuchy. :-) Stále si též nemohu zvyknout na to, že jsou Ozuovy novější filmy barevné, myslím, že jim barva nesluší zdaleka tak jako černobílé zpracování.(1.8.2008)

  • belldandy

    český název: Krásný podzimní den, ze série "ročních období"(22.7.2006)

  • ScarPoul
    *****

    Moje prvé stretnutie s legendou japonského filmu Yasujirom Ozuom. Výsledok je viac ako uspokojivý. Ozu kladie dôraz na charaktery, čo som si vždy na filmoch - akéhokoľvek rázu veľmi cenil. Charaktery sú prepracované a dozvedáme sa o nich z rozhovorov, ktoré sa často krát konajú pri večeri, alebo nad pohárom saké. Tieto siahodlhé konverzačky sa dotýkajú jednak kultúrnych tradícií Japonska a rovnako sa dotýkajú ich zvykov a spôsobu života - myslím si že v tomto smere ukazuje Ozu Japoncov aspoň v určitej časti ich života - presne takých aký sú. Ozuovi k dobru slúži že často krát využíva subjektívnu kameru - čo značí že my sami máme pocit, že stojíme oproti protagonistovi filmu a vedieme s ním dialóg. Vďaka tomu sa ako keby dostávame do diania. Samozrejme len v tom prípade, že sme ochotný pristúpiť na Ozuovu hru. Zábery sú statické, bez švenkov, alebo jázd. Kamera sa nikdy nenachádza vyššie ako v úrovni očí a vďaka tomu pôsobia filmy jednoducho a pre mnohých by mohli byť aj nezáživné. U mňa ale víťazí Ozuova snaha vypovedať o Japonsku a Japoncoch skutočnosti, ktoré režisér vníma veľmi svojským spôsobom. Aj napriek dĺžke a absencií výraznej dramatickej zápletky sa jedná o film, ktorý rozhodne dokazuje či už kultúrnu, alebo sociálnu vyspelosť Japonského národa, aspoň v 60 rokoch, 20 storočia. Late Autumn ale patrí k neskorším Ozuovím snímkom, takže nechcem posudzovať na základe jedného filmu. Jediné čo môžem povedať je, že som bol s ním spokojný a chcem si od neho napozerať viac filmov.(27.3.2012)