Banšun
Obsahy(1)
Mladá Noriko se příkladně stará o svého starého otce. Příbuznými je ale přemlouvána k tomu, aby se řádně vdala a měla již vlastní rodinu. Noriko svatbu ale odmítá s poukazem na nutnost péče o otce. ke svatbě nakonec dojde pod laskavou otcovou domluvou, který se po svatbě vrátí do opuštěného domu... Tento snímek je v Ozuově filmografii asi nejvíce zaměřen na konfrontaci tradičních japonských hodnot s moderní společností a liberálním pojetím rodiny. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (31)
Z historického kontextu je možné film považovat za celkem progresivní a stylisticky inovativní (Ozu se ve svých poválečných filmech zaměřoval zejména na vztah otec-dcera). Pozdní jaro lze použít jako jeden z ideálních příkladů Ozuova přístupu, využívá zde nejvíce stylistických prvků typických pro jeho dílo (příklady uvádím v komentáři u Příběhu z Tokia). Ozuův moderní pohled je především o prezentování japonské rodiny a jejích hodnot, kdy podle Ozua rodina není jednotný, neměnný patriarchální celek, ale její obraz se radikálně změnil pod vlivem Západu. Podle našich měřítek by postava otce měla být klasickým vyobrazením tradičních japonských hodnot, ve skutečnosti ale reprezentuje nové představy o manželství a rodině. Západní kritici film mnohokrát mylně posuzovali jako konzervativní, k této domněnce je mohlo vést několik aspektů – např. časté vyobrazení čajového obřadu a jeho odkazů k zenové filozofii, nicméně čajový obřad byl postupem doby zpopularizován a už u něj nešlo o samotnou kontemplaci či nějakou estetickou zkušenost. Ozuův tvůrčí záměr (typický pro celou jeho kariéru) nebyl takový, aby záběry podporovaly divákovu narativní aktivitu, ale aby upoutávaly pozornost samy na sebe, jinými slovy stávaly se parametry. Zejména v poválečných Ozuových filmech přitom divák musí pro pochopení celé formy vnímat nejen jeho příběh, ale i styl (pomalý způsob vyprávění, temporytmus jednotlivých scén, jiné plynutí času, jeho zjevná přítomnost - teď a tady). ()
Film začal skoro jako nevinná veselohra, ne nijak zvlášť odlišná od našich předválečných žánrovek, ale později se začal měnit v příjemné drama (společně s tím i obličejová mimika hlavní hrdinky; překvapivě mě docela fascinovalo, jak se dokáže někdo tak dlouho zvláštně usmívat a pak být najednou skoro až do konce filmu vážný). A líbil se mi i vývoj děje, kdy se počáteční zdánlivá předvídatelnost vytratila a snímek skončil jinak, než by si divák po pár minutách mohl myslet (a vlastně i hezky). A přestože jde v podstatě o docela obyčejný příběh, dokáže velmi dobře vtáhnout a nabídnout několik zajímavých postav a vztahy mezi nimi. Slabší 4* a nebýt faktu, že mě asijská kinematografie nijak zvlášť nepřitahuje, zajímal bych se o tohoto pana režiséra více. ()
český název: Pozdní jaro, ze série "ročních období". Pokaždé jiná a přesto pokaždé tolik stejná rodina se objevuje v Ozuových filmech. V po sobě následujícíh třech filmech (Pozdní jaro, Sklizeň obilí, Příběh z Tokia) vystupuje stejný ansámbl herců a vládnou tu podobně idylické poměry. Ve stejném nenápadném stylu se tu odehrávají velké události (sňatek, stáří, smrt). A zároveň staré Japonsko se proměňuje v nové. (V tomto filmu se dozvídáme dokonce o dvou rozvodech!) - Noriko, opět se tu hlavní hrdinka takto jmenuje, stojí na konci svého mladého věku (pozdní jaro). Její spolužákyně ze střední školy se už všechny provdaly a i na ni přišla řada . Rodina (zde jen otec a teta) na ni uplatňuje nenápadný tlak, aby tak učininila. A protože si nenašla partnera sama, učiní tak za ni. Noriko musí pochopit, že štěstí není výsledkem náhodného výběru, ale je to meta, které lze dosáhnout až dlouhodobou prací. (PS: Je to asi jediný film o mladé dívce, která se na konci filmu vdá a v němž při tom neuvidíte jejího nastávajícího! Prostě to není důležité.) Dlouhé záběry na postavy sedící na rohoži, zatímco někde na kraji stoupá pára z konvice, jízda na kole či tramvají a záběry ubíhající krajiny - to vše + pomalý příběh dělá z tohoto filmu typického Ozua. Pokud si to jednou oblíbíte, tak vás Ozu asi nikdy nezklame. ()
Rodinné drama o otci a jeho dospělé dceři Noriko, které jsou myšlenky na vdavky cizí, je opět jednou z mnoha variací Ozuova oblíbeného tématu o střetu japonských tradic a současné společnosti. Západní působ života reprezentuje hlavně otcova neteř, která narozdíl od Norïko a jejího otce nežije v tradičním japonském dom. Celkovému dojmu z filmu dopomáhá téměř nehybná kamera (ta se nečekaně rozpohybuje jen při projížďce na kolech) a ozuovské záběry zátiší. ()
Takhle nějak si představuju pohlazení na duši. ()
Chishu Ryu a Setsuko Hara podavajii v tomto skvelem snimku, jak by rekla Saskia Buresova nebo Alexander Hemala "herecky koncert ". Um s jakym Ozu dokaze zobrazit kazdodenost a "obycejne" lidske vztahy me nikdy neprestane fascinovat. "Preji vam hluboky umelecky zazitek" ()
Banšun pro mě byl branou do světa Ozuových filmů a vlastně i filmů zabývajících se tématem soudobé japonské rodiny. Zrcadlí se v nich ovšem role člověka ve společnosti a životě jako takovém, jehož je rodina neodmyslitelnou součástí. Život člověka má své neměnné rituály a stejně jako se stále opakují roční období a vůbec proměny přírody, lidé se rodí, vstupují do manželství, přivádějí na svět potomky a umírají, jen aby totéž čekalo další generaci. Neděje se tak ale lehce; Noriko má krásný vztah se svým otcem a vystačí si navzájem, přesto je okolnosti nutí ke změně; dcera musí otce opustit, aby si našla manžela a pokusila se o „nové štěstí“. V mnoha scénách - ať už v interiérech či ulicích města – visí hodiny, neustále připomínající nezadržitelnost běhu času a nutnost vypořádat se s ním. A štěstí skutečně je k nalezení; ono smíření či podřízení se přirozenému řádu neústí v beznaděj - otec zůstává na konci filmu v domě sám, ale nelze prostě říct, že je nešťastný - a dokonce lze Ozuovy filmy považovat za hřejivé a příjemné. Pro mne jde ale o výrazně hořko-sladké vyznění, vespod se ozývají tóny doprovázející tuto životní filosofii, jež i tento film převažují na stranu „skličující“. Zajímavé je v tomto ohledu promyslet, že jak Jasudžiro Ozu, tak Secuko Hara nikdy do manželství nevstoupili. Ona a Čišu Rju se pro věci vyřčené i nevyřčené, jež jsou v Banšunu přítomny, pro mne od této chvíle stali ideálem dvojice dcera-otec a např. při četbě Jama no oto (skvělou filmovou adaptaci vytvořil Mikio Naruse) jsem si z míst hlavních aktérů nedovedl odmyslit právě je dva. Secuko zde oproti jiným Ozuovým filmům hraje živěji, více projevuje emoce – stále však v mezích vkusného minimalismu - a její „protest“ spojený s návštěvou divadla je skvostný. Oproti závěrečnému dílu trilogie (Tókjó Monogatari), jenž je v mých očích zatím režisérovým vrcholem, je Banšun „jednodušší“, nepracuje s tolika motivy (i když je proto, jak správně podotýká FrankieCZ, emočně hlubší) a kvalitativně je asi o malinko níž, přesto ho mám raději (možná i proto, že byl první). ()
Jeden z mála japonských filmov, ktorý som videl, a ktorý nebol od Kurosawu. Film, ktorý ma príliš nezaujal, pretože bol obvykle japonsky pridlhý, bez deja a pripomínal mi nejaký variant reality show. Veľa klaňania, veľa náznakov, veľa domácich i spoločenských rituálov. Neprekážalo mi to, ale fanúšika tejto podoby japonských filmov to zo mňa neurobí. V podstate som obdivoval iba ich sed na pätách, ktorý je vďaka operovaným kolenám pre mňa nedostižný. ()
Měl jsem chuť na nějakou kanonickou klasiku a volba padla na mého druhého Ozua. Upřímně jsem nečekal, že mě Pozdní jaro tak dostane, jelikož jsem si zatím nebyl jistý, zda mi režisérův styl zcela vyhovuje, ale je to právě jeden z těch filmů, do kterého se zavrtáváte sice velmi pomalu, ale zato jistě. A na konci se dostaví neodbytný pocit, že tak lidskému a čistému filmu, hořkosladkému jako život sám, se snad ani nedá nic vytknout - je to vlastně posmutnělá meditace o nemožnosti úniku a nutnosti se neustále podřizovat nepsaným společenským pravidlům, přestože to hlava i srdce cítí jinak. Fantastické herecké výkony hlavní dvojice, zejména Čišú Rjúa jsem doslova hltal v každé scéně. Jinak mě docela překvapilo, do jaké míry bylo už v roce 1949 Japonsko ovlivněné západem - baseball, Coca Cola, Gary Cooper, koncert klasické hudby, smokingy na svatbě. A ještě jedna poznámka - Ozu je borec už jenom kvůli tomu, jak film oprostil od jakéhokoliv balastu - například neukáže seznámení, svatbu a dokonce ani samotného ženicha, protože by to prostě nesloužilo příběhu a nijak by jej to neobohatilo. Z tohoto by si mělo vzít příklad mnoho dnešních filmařů. ()
V Pozdním jaru (žel již nikoliv v tom mém) se mi otevřel poprvé Ozuův svět a nadchl mne především tím, jak se do zvolna stkávaných obrazů, zdánlivě nekonečných a statických záběrů na kompozice živé i neživé přírody, vtělující existenci smyslového světa, otevřeného všem, zapouštějí lidské emoce, jako skvrny do sukna. Příběh sám, čistý a silný (může být ostatně čistota bez síly?), zde slouží jako koncept pro rozvíjení pocitů, pro vnitřní zrání. Je to vlastně jen prostý výsek z „reality“, přesněji z její neuralgické fáze, v níž se bortí iluze a člověku se nakládá o nejedno břemeno navíc, ale jeho dramatičnost dokáže diváka pohltit. Psychologické dokonalosti film dosahuje také skvělými hereckými výkony, z nichž musím vyzdvihnout Setsuko Hara, která hrdinčin vnitřní otřes, palčivou explozi tmy vrhající mysl do závrati, zformovala naprosto jedinečně – v jeho celé, ze všech sil krocené expresi. ()
Ozu bol mág. Jeho príbehy sa javia ako strašne všedné. Nič sa tam výrazne nedeje. Je to len konverzačka v určitej atmosfére ako keby odrezaná od sveta aký je teraz. Tradície a skutočné hodnoty sa tam miešajú s trendami novej modernej spoločnosti, čo ako vieme už sami dnes nedopadlo práve najlepšie. Secuko Haru moc nemusím, hoci jej Noriko má presne tú správnu mieru dievčenskej nevinnosti a smutného výrazu dospelej ženy. Čišú Rjú je ako obvykle fantastický. Late Spring je príbehom o vzťahu medzi dcérou a otcom. O manželstve a o bezpečí rodiny. Jemný humor je náznakový. Rovnako aj dôležité emócie. Scéna v divadle Kabuki je svojou umiernenosťou veľmi silná. Jej zakončenie kedy sa Noriko odpojí od otca je krásnou definíciou generačnej priepasti, ktorá je na konci kompletne zotretá. Túžby ustúpia povinnosti a nikto nie je tak šťastný ako na začiatku. Veci sa zmenili a my sami nevieme ako. Pritom sa jedná o veľmi všednú , ale pútavú obrazovú meditáciu. Dom v ktorej býva Noriko s otcom.. totiž na konci príbehu dôverne poznáme. ()
Ozu našel v zuboženém Japonsku způsob, jak se vyrovnat s poválečnou krizí. V cyklu jemných rodinných příběhů, které ho posmrtně proslavily po celém světě, výrazně neguje jakoukoliv skepsi či cynismus a zaměřuje se na tradiční hodnoty. Příběh dívky Noriko, jež i v 28 letech odmítá opustit ovdovělého otce, je silnou paralelou s Ozuovým životem, jak je známo, nikdy se neoženil a s matkou zůstal po jejích posledních dnů (dva roky před vlastní smrtí). A Elektřin komplex, jaký ke své hrdince Ozu připojil, není jediným znakem jistého nepřiznaného evropského vlivu. V dialozích se objevuje rakouský skladatel Ferenc Liszt, Friedrich Nietzsche a několikrát i prototyp amerického chlapáka - Gary Cooper (ve spojitosti s nápadníkem!). Co se týče Ozuovy filmařské zručnosti, vše bylo mnohokrát řečeno. Přízemní tatami jako výchozí pozice pro kameru, absence švenku a jízdy a dialogy v přímém očním kontaktu s divákem. Tempu zase pomáhají občasné dějové elipsy - potvrzuji, že i takto prostinký příběh nenudí. Ohromující filmová zkušenost, která, bohužel, zůstane českému divákovi skryta. ()
Ozuův melancholický klenot vybroušený takřka k dokonalosti. Ač typický v obsahu i stylu zobrazení, přesto jedinečný ve své nejupřímnější přesvědčivosti. Nechyběly ani vtipné momenty. „He looks like Gary Cooper. Around the mouth, but not the top part.“ Mé srdce si Banshun získal s přehledem, a to i díky závěrečné scéně, která je jednou z nejvýstižnějších a nejdojemnějších, co jsem kdy viděla. ()
Krásná ukázka japonského filmového umění v černobílém provedení, ale také velmi povedená ukázka schopnosti vyprávět příběh. Tohle je film, který vás svou krásou dovede pohladit po duši, ale svou lidskou závažností vás zasáhne i dramaticky. Krása emocí tohoto filmu je v jejich nenásilnosti, s jakou jsou podávány. ()
Pro mě osobně zatím asi nejlepší Ozuův film, mně se sice líbí všechny, ale tenhle ve mně zůstal asi nejhlouběji zavrtán (i když se mi teď v hlavě pořád ozývají vzpomínky na Tokyo Story). Opuštěnost Čišu Rija na konci by se dala krájet a Setsuko je v tomto filmu taková nejsladší a nejkrásnější. Všechno je zde naprosto vyvážený, dokonalý, kamera, záběry, hudba, herectví, režie, vše s takouvou jemností podaný. Opravdu úžasný a pokud by na něco platil výraz "zen v umění", tak prosím na tento film určitě. ()
Je oběť, o kterou nikdo nestojí, ještě obětí? - Tento krátký komentář je poslední, který k Ozuovi píšu. Slova jsou zde nepatřičná a obrazy nemožné. Apaktykář Ozu pečlivě odvažuje ingredience svých filmů, ví, které jsou léčivé a které jedovaté, a jaké musí být jejich dávkování. Jeho filmy berme jako vizuální lék na duši a nestarejme se, z čeho se skládají, ani jak fungují... ()
Nevyznam sa do filmu a nechcem sa vyznat. Len viem ze Ozu mal rezisersky talent a ze ma to neskutocne fascinovalo. Pre mna tak na urovni Ozuho filmov Ochazuke no Aji a Tokyo Monogatari. 100 % ()
No hurá, konečně se to povedlo, našel jsem film od Ozua, který mě nadchl i subjektivně! Sice mi zase nějakou dobu trvalo, než jsem se do té dost pomalé poetiky plné obyčejných statických záběrů a (záměrně) neměnných výrazů tváří postav dostal, ale povedlo se mi to rychleji než kdy jindy a jsem za to rád, protože na mě čekal velmi zajímavý příběh, který navenek nepůsobí nijak zvlášť propracovaně, ale jak už to tak u japonských dramat bývá, uvnitř buduje mnohem víc než se zdá. S přihlédnutím k tomu, že japonská mentalita je prostě jiná než evropská (což není ani výtka, jen konstatování), tu jsou skvěle promyšlené postavy, u kterých se sice zdá, že vše berou až moc klidně a ke změnám u nich dochází nahodile, ale v pozadí, mezi řádky, je jasně vidět, že je vše komplikovanější. A vidět to podle mě je v nejedné scéně, především v těch rozhovorech mezi otcem a dcerou, kterých zde rozhodně není málo. Ani bych se to nebál označit jako psychologický film. Na plný počet to sice nevidím, zas tak silný zážitek to pro mě nebyl, ale i tak se mi Pozdní jaro zatím z Ozuovy tvorby líbilo nejvíc a zatím mi přišlo i ze všech jeho filmů nejpropracovanější. 4* ()
Nuda k posrání #150. Viz Osvícení. 10% ()
Je hriešne sexy, a k tomu je pomerne i dosť sympatickou a múdrou (a to ani nehovoriac o jej tvrdohlavosti, ako takej, to je zrejme asi kapitola sama o sebe) v jednom, čo sa mimochodom v súčasnosti už akosi príliš extra nenosí, a tak tu tým pádom máme s vysokou pravdepodobnosťou, naprosto fantastické zloženie : »Ozu 3in1 Classic« , na čom si môže každý divák fantastickým spôsobom mimoriadne pochutnať, samozrejme, ak je to jeho «šálkou kávy» , čo v mojom prípade znovu jednoznačne platí, a zároveň sa to oplatí v celej svojej nádhere si vychutnať, a to predovšetkým kvôli ústrednej protagonistke Noriko v podaní fenomenálnej japonskej herečky - Secuko Haraovej, ktorej nadštandardný herecký výkon je v priamom súlade s tým, čo sa teda týka toho okolo Čišúa Rjúa, ktorý stelesnil jej otca-profesora. A trojlístok ešte dopĺňa nikto iný, než práve Haruko Sugimurová, ktorá síce dostala trochu väčší priestor v predchádzajúcej, respektíve v nadchádzajúcej Ukikuse, ale i napriek tomu sa dá tiež podčiarknuť to, že je rovnako veľmi dôležitou postavou, ako aj jej hereckí kolegovia, a v podstate všetci traja predstavitelia, stvárňujú - dcéru, otca a tetu, čiže profákovu sestru. • V jednoduchosti sa (miestami) skrýva naozajstná krása, ak by som mal následne načrtnúť, čomu sa tentoraz venoval progresívny režisér, ktorého si pomaly začínam čoraz viac obľubovať. • Skrátka, na samý úvod som chcel najprv charakterizovať hlavnú postavu nielen podľa jej výzoru a daných vlastností, ale súčasne by som taktiež podtrhol najmä to, že sa vzorne stará o svojho milovaného otca, a pritom (nie) je i jeho zákonitou opatrovateľkou? • Áno, totižto už má 27 rokov, žije v spoločnej domácnosti so svojim otcom, a akosi vôbec neuvažuje nad tým, že by sa už mala konečne vydať, za čo ju jej okolie neustále bombarduje, buzeruje, a vari i celkovo zaťažuje (ne)konečnými otázkami, typu, kedy to vskutku hodlá napokon zmeniť? Čo viem, tak dnešné baby, povedzme, sa vydávajú, trebárs, až niekedy po tridsiatke, čo by bolo pred niekoľkými desiatkami rokov, absolútne nemysliteľným (z)javom, čiže "Nori" , by som vďaka tomu mohol najskôr považovať len za akúsi »starú dievku«. • Film sa bude chcieť snažiť túto zložitú situáciu vyriešiť, ako by ju mohol trafiť - Amorov šíp, pričom, strelcov by sa našlo snáď neúrekom, len im proste treba poskytnúť dostatočné množstvo príležitostí, ale podotýkam, že Ozuov dramatický snímok - nie je výhradne postavený iba na tom, ako sa jej dvoria samí fešáci, skôr je tomu presne naopak, keďže by som skoršie povedal, že sa tento film, zväčša zaoberal úplne inými okolnosťami, i keď sa popritom vehementne snažil o to, aby sa proste rozhodla, že buď ostane tatkovi na krku, alebo sa predsa pokúsi urobiť razantný krok vpred, na ktorý si nie a nie trúfnuť. • Dokonca by sa rysovala i tretia možnosť, že Ženy totiž stále tvrdia, že pôrod je bolestivejší, ako keď chlap dostane kopanec do vajec, a tak by som sa jej teoreticky ani nečudoval, prečo tak strašne dlho otáľala? • A na záver iba dodávam, že tak extrémne nízko umiestnená kamera, ma zakaždým sakramentsky fascinovala, kedy som sa stále zamýšľal, ako to ten Jasudžiró, sakra, robí...? () (méně) (více)