poster

Pozdní jaro

  • japonský

    Banšun

  • japonský

    晩春

  • japonský

    Banshun

  • anglický

    Late Spring

Drama

Japonsko, 1949, 108 min

Režie:

Jasudžiró Ozu

Scénář:

Kógo Noda

Kamera:

Júharu Acuta

Hudba:

Sendži Itó

Producenti:

Takeši Jamamoto

Kostýmy:

Bunjiro Suzuki
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Flakotaso
    *****

    Měl jsem chuť na nějakou kanonickou klasiku a volba padla na mého druhého Ozua. Upřímně jsem nečekal, že mě Pozdní jaro tak dostane, jelikož jsem si zatím nebyl jistý, zda mi režisérův styl zcela vyhovuje, ale je to právě jeden z těch filmů, do kterého se zavrtáváte sice velmi pomalu, ale zato jistě. A na konci se dostaví neodbytný pocit, že tak lidskému a čistému filmu, hořkosladkému jako život sám, se snad ani nedá nic vytknout - je to vlastně posmutnělá meditace o nemožnosti úniku a nutnosti se neustále podřizovat nepsaným společenským pravidlům, přestože to hlava i srdce cítí jinak. Fantastické herecké výkony hlavní dvojice, zejména Čišú Rjúa jsem doslova hltal v každé scéně. Jinak mě docela překvapilo, do jaké míry bylo už v roce 1949 Japonsko ovlivněné západem - baseball, Coca Cola, Gary Cooper, koncert klasické hudby, smokingy na svatbě. A ještě jedna poznámka - Ozu je borec už jenom kvůli tomu, jak film oprostil od jakéhokoliv balastu - například neukáže seznámení, svatbu a dokonce ani samotného ženicha, protože by to prostě nesloužilo příběhu a nijak by jej to neobohatilo. Z tohoto by si mělo vzít příklad mnoho dnešních filmařů.(20.7.2013)

  • Fabienne
    ****

    Rodinné drama o otci a jeho dospělé dceři Noriko, které jsou myšlenky na vdavky cizí, je opět jednou z mnoha variací Ozuova oblíbeného tématu o střetu japonských tradic a současné společnosti. Západní působ života reprezentuje hlavně otcova neteř, která narozdíl od Norïko a jejího otce nežije v tradičním japonském dom. Celkovému dojmu z filmu dopomáhá téměř nehybná kamera (ta se nečekaně rozpohybuje jen při projížďce na kolech) a ozuovské záběry zátiší.(12.5.2006)

  • Sarkastic
    ****

    Film začal skoro jako nevinná veselohra, ne nijak zvlášť odlišná od našich předválečných žánrovek, ale později se začal měnit v příjemné drama (společně s tím i obličejová mimika hlavní hrdinky; překvapivě mě docela fascinovalo, jak se dokáže někdo tak dlouho zvláštně usmívat a pak být najednou skoro až do konce filmu vážný). A líbil se mi i vývoj děje, kdy se počáteční zdánlivá předvídatelnost vytratila a snímek skončil jinak, než by si divák po pár minutách mohl myslet (a vlastně i hezky). A přestože jde v podstatě o docela obyčejný příběh, dokáže velmi dobře vtáhnout a nabídnout několik zajímavých postav a vztahy mezi nimi. Slabší 4* a nebýt faktu, že mě asijská kinematografie nijak zvlášť nepřitahuje, zajímal bych se o tohoto pana režiséra více.(30.11.2012)

  • vypravěč
    *****

    V Pozdním jaru (žel již nikoliv v tom mém) se mi otevřel poprvé Ozuův svět a nadchl mne především tím, jak se do zvolna stkávaných obrazů, zdánlivě nekonečných a statických záběrů na kompozice živé i neživé přírody, vtělující existenci smyslového světa, otevřeného všem, zapouštějí lidské emoce, jako skvrny do sukna. Příběh sám, čistý a silný (může být ostatně čistota bez síly?), zde slouží jako koncept pro rozvíjení pocitů, pro vnitřní zrání. Je to vlastně jen prostý výsek z „reality“, přesněji z její neuralgické fáze, v níž se bortí iluze a člověku se nakládá o nejedno břemeno navíc, ale jeho dramatičnost dokáže diváka pohltit. Psychologické dokonalosti film dosahuje také skvělými hereckými výkony, z nichž musím vyzdvihnout Setsuko Hara, která hrdinčin vnitřní otřes, palčivou explozi tmy vrhající mysl do závrati, zformovala naprosto jedinečně – v jeho celé, ze všech sil krocené expresi.(28.1.2011)

  • belldandy
    *****

    český název: Pozdní jaro, ze série "ročních období". Pokaždé jiná a přesto pokaždé tolik stejná rodina se objevuje v Ozuových filmech. V po sobě následujícíh třech filmech (Pozdní jaro, Sklizeň obilí, Příběh z Tokia) vystupuje stejný ansámbl herců a vládnou tu podobně idylické poměry. Ve stejném nenápadném stylu se tu odehrávají velké události (sňatek, stáří, smrt). A zároveň staré Japonsko se proměňuje v nové. (V tomto filmu se dozvídáme dokonce o dvou rozvodech!) - Noriko, opět se tu hlavní hrdinka takto jmenuje, stojí na konci svého mladého věku (pozdní jaro). Její spolužákyně ze střední školy se už všechny provdaly a i na ni přišla řada . Rodina (zde jen otec a teta) na ni uplatňuje nenápadný tlak, aby tak učininila. A protože si nenašla partnera sama, učiní tak za ni. Noriko musí pochopit, že štěstí není výsledkem náhodného výběru, ale je to meta, které lze dosáhnout až dlouhodobou prací. (PS: Je to asi jediný film o mladé dívce, která se na konci filmu vdá a v němž při tom neuvidíte jejího nastávajícího! Prostě to není důležité.) Dlouhé záběry na postavy sedící na rohoži, zatímco někde na kraji stoupá pára z konvice, jízda na kole či tramvají a záběry ubíhající krajiny - to vše + pomalý příběh dělá z tohoto filmu typického Ozua. Pokud si to jednou oblíbíte, tak vás Ozu asi nikdy nezklame.(22.7.2006)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace