一人息子
Only Son, The
Režie:
Jasudžiró OzuHudba:
Sendži ItóObsahy(1)
Komorný príbeh matky a syna v ťažkých finančných podmienkach sleduje dve časové roviny. Začína chlapcovým detstvom a matkinou neistotou v zabezpečení slušného vzdelania pre svojho jediného syna. Neskôr sa posúva o dvanásť rokov dopredu, do chvíle, keď príde matka navštíviť svojho už dospelého potomka do vytúženého Tokia, v ktorom žije so svojou novou rodinou. Je to však život, ktorý očakávali? Je príliš skromný alebo naopak postačujúci? Autor kladie tieto existenčné otázky v krehkom, ale jedinečnom filme o obyčajnej rodine v neľahkej dobe. (MontyBrogan)
(více)Recenze (4)
Jasudziro Ozu a jeho film o navsteve matky u syna v Tokiu. Ozu mal svoj styl filmovania, a treba sa pri pozerani filmov naladit na japonsky styl, potom to uz ide : 94 % ()
První Ozuův zvukový film začíná odbíjením hodin. Pak následuje rachot tkalcovských stavů, pípaní kuřat a hrčení mlýnku na mouku. Poté promluví chlapec Rjosuke a po něm jeho matka. Téma hovoru je vzdělání. Ale tím už také synovo odloučení a matčina oběť, její osamění. Rjosukův učitel totiž navrhuje, aby se jeho žák zapsal do školy v Tokiu. Peníze na synovo studium musí matka vydřít sama - manžela nemá, je vdova. Uběhne dvanáct let. Rjosuke vyroste, ožení se, stane se otcem. Rjosukova matka přijede za ním na návštěvu. Bude konfrontována - s čím? Se synovým nízkým platem, bytem v hlučném slumu a jeho malomyslností. Jak už říká motto filmu: "Tragédie v životě začíná již poutem rodiče a dítěte". A nebyl by to Ozu, aby se tím zároveň neuzavřel jeden existenční kruh. Matka syna přese všechno pochválí a vrátí se zpátky domů. Rjosukeho sice vyburcuje její laskavost k novému cíli, ale divákovi nezbude než se dívat na její upracované ruce od rejžáku, ztěžklou tvář a stářím sehnuté tělo - opuštěnou bránu, která se zavřela. ()
Nevim, kde a jak jsem k tomuhle filmu přišel, ale: To byla ale blbost. Really. Matka přijede za synem, kterej holt neprorazil, a my sledujeme, jak si ti japončíci spolu neuměj normálně promluvit a místo toho se klaní, brečí, mlčí a všechno jim hrozně trvá. Prostě asi typická japonská kultura. Z nějakýho uměleckýho pohledu je to určitě pro někoho zajímavé, ale tohle nebylo nic pro mě. Já se nudil jak kdybych vyhlížel zpožděnej vlak, kterej furt nejede. Nechtěl jsem být svině a hledal jsem aspoň jeden klad, abych nemusel dát odpad, ale hledá se těžko. Jediné plus je to, že znám mnohem horší filmy... což není žádné plus, takže z mé strany bohužel... PS: podle aktuálního hodnocení 81% tipuju, že zatím to tady hodnotili asi jen studenti filmovejch škol, kteří to dostali za domácí úkol... Normální člověk se totiž tomuhle s největší pravděpodobností vyhne. ()
Vztah mezi matkou a jejím synem je živej a emocionální (rozuměj v japonských a Ozuových "možnostech"), sledujeme jeho vývoj a klademe si otázky. Je synův život skutečně neúspěch? Vidí to tak i matka? Je to Ozuova kritika sociální situace, kdy taková spousta lidí skončí daleko před svými sny? A je v matčině obětování i kus sobectví, kdy čeká, že syn bude úspěšnej a zabezpečí ji? Stejně tak - "Kup za tyto peníze něco mému vnukovi." - je to vlastně takový to rodinný sobectví, kdy snacha je tak trochu vetřelcem, ale vnouček už ne, ten je "náš"? A chtěl tohle Ozu říct nebo si tady jen tak plácám? ()
Galerie (2)
Photo © Shochiku
Reklama