Ohayō
Good Morning
Obsahy(1)
Dva bratři Monoru a Isamu touží po vlastním televizoru, který mohou sledovat jen při návštěvách u sousedů. Protože jejich rodiče ale tuto novotu odmítají, oba bratři přestanou komunikovat nejen s nimi, ale i s okolím. Ozuův snímek je položen do polohy jemné ironie, v níž zaznívá autorova obava nejen z rozmáhajícícho se konzumního stylu života, ale i z generačního neporozumění, v němž je proklamovaná morálka dospělých jednou z příčin jejich špatné komunikace s dětmi. Umístění děje do venkovské komunity na okraji velkoměsta čerpá ze snímku Narodil jsem se, ale ... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (14)
Nejlepší a nejrozkošnější film o prdění v historii kinematografie. Tradiční debilní vyzdvihování domněle vysokého oproti odsuzovanému nízkému vedlo mimo jiné k tomu, že dlouhé roky byly v rámci Ozuovy filmografie přehlíženy komedie. Nejen že "Dobré ráno" plně náleží mezi režisérova nejlepší díla po bok univerzálně vyzdvihovaných melancholických klasik jako "Příběh z Tokia" a "Pozdní jaro", ale navíc nám zásadním způsobem doplňuje obraz glorifikovaného velmistra. Ozu nebyl tvůrce, který by se jen pořád dokola chtěl zalykat dojetím nad krásou pomíjivosti a pasivní tragikou života. Respektive to byla pouze jedna z jeho stránek. Proti ní stojí právě Ozu coby hravě rozverný tvůrce, který nachází krásu v obyčejné každodennosti i přízemnosti. "Dobré ráno" nebylo žádným nerozumným návratem Ozua k jeho začátkům v odlehčených žánrech (vedle komedií točil ostatně také gangsterky), nýbrž jedním z jeho nejlepších děl, které natočil na absolutním vrcholu. Mistrův vycizelovaný styl strohých statických záběrů a čelních kompozic se zde ukazuje ne jako asketický rukopis se striktními, až svazujícími pravidly. Naopak se vyjevuje jeho univerzálnost a možnost jeho skvělého využití pro potřeby vizuální a pečlivě budované komiky. Mimo jiné si Ozu utahuje z uniformity poválečných předměstí a sešněrovanosti tamní povrchní morálky. Současně ale pořád ohledává krásu i úsměvnou tragičnost v kontrastu dětské nespoutanosti a jejím střetu s dospěláckými domnělými autoritami, pravidly i samotnými principy komunikace, které tvoří absurdní pojivo společnosti a základ vazeb mezi lidmi. Jednotlivé etudy a linie vyprávění, vázané na rozličné figurky středostavovského předměstí, navíc s úžasným mixem satiry i melancholie vykreslují proměny v poválečné japonské společnosti a dobovou rozšiřující se propast mezi životním stylem a hodnotami staré, střední a dospívající generace. ()
Od začiatku bolo jasné, že pôjde o milý až poetický príbeh, silne prorodinne a sociálne založený. Táto sonda do japonských rodín je natočená s prirodzenou ľahkosťou a uvoľnenosťou. ()
Pletky starých a unudených slečien o susedoch... chlapci túžiaci vidieť sumo zápasy.. kríza, ktorá sa podpísala na tom, že starý ľudia odchádzajú do predčasného dôchodku, ktorý je veľmi mizerný a akákoľvek snaha vymaniť sa z tejto situácie je zmarená novým a moderným. Príbeh dvojice bratov.. ich mlčania... prdiacich návykov, ale aj krásneho vykreslenia malej komunity ľudí so silnými scénami ako vystrihnutými z bežného života robia z toho filmu nie dokonalý, ale určite veľmi príjemný film. Kopec krát to môže skĺznuť do niečoho bezútešného, ale vždy sa to vráti do pozitívnej roviny. Ozuov svet je ako keby stále rovnaký a predsa iný. Dotýka sa problémov, aké sa dajú hravo aplikovať aj dnes pričom je v nich prímes časov "ako sa kedysi žilo". Príjemné a úsmevné. ()
Všední život střední vrstvy na japonském předměstí padesátých let. Kluci rošťáci vedou své boje s dospělými, mámy drbou koho můžou a tátové s oblibou zahřívají barovou stoličku. Ozu přidal porci roztomilosti a přívětivého humoru do této sociální satiry a vznikl opravdu sympatický filmeček. A malý Isamu je stejně sladký ďáblík jako Gibusík z Knoflíkové války. ()
Ohayou ("'brý ráno") něčím hrozně připomíná Svěrákovy filmy. Možná trochu dětským pohledem, nebeskou laskavostí, nevím. Ukazuje svět, kde se kluci cpou pemzou, aby pak dokázali na povel prdět, na čemž vystaví celou svou hierarchii. Jejich matky, znuděné ženy v domácnosti, spolu uzavírají několikahodinové aliance, jejichž posláním je pomluvit minulé nebo budoucí spojenkyně, a přemýšlí jak ušetřit na další elektrický spotřebič, jímž by vzbudily závist sousedek. Otcové, jako správní živitelé v japonské společnosti nosí (často namol) domů výplatu a o víc se nestarají. V drbech, žertících a malinkých příbězích malých životů se budete cítit jako doma, přestože kamera bloudila před půlstoletím po domovech na druhém konci světa. A hlášky jako "Ai rabu yuu" se popsat nedají. ()
Inteligentne napísaná hračka, ktorej humorné pletky-popletky zainteresovaných spôsobuje labyrint celospoločenského sociálneho stavu, čiže ide rovnako o drámu ako aj komédiu. Ale tá príjemná atmosféra predsa len prevažuje. Skrátka poctivá jednodňová prechádzka po japonskej štvrti z ktorej si odnesiete nejednu múdrosť. ()
Ohayôôôô. Japonska verze pana Hulota. Neskutecne prijemna komedie, ktera diky japonske kulture funguje naprosto uzasne, je skvele natocena a ti detsti herci si to cele davaji naprosto s prehledem k obedu. 8/10 ()
Nějak nevím čím to je, ale zatím mě Ozuova poetika krapet míjí. Chápu ji, vnímám ji, ale jaksi ji nedokážu procítit. Ono krapet rozvleklé by mi to přišlo tak jako tak, ale takhle se mi to táhlo ještě o něco víc. I když je to skvěle natočené, i když se mi nejedna scéna líbila (jako vlastně celý příběh), i když v tom jsou zajímavě zobrazené japonské reálie a jako celek to skutečně bylo příjemné, i tak mě to do určité míry prostě minulo a nudilo. Ale kdoví, třeba to celé víc docením někdy v budoucnu, při případném druhém zhlédnutí. Zatím to tedy mám jenom na čisté tři, ale s Ozuovou tvorbu chci ještě určitě v budoucnu pokračovat. Přeci jenom, Chuť zeleného čaje v misce rýže se mi celkem líbila (i když jsem jí taky nedal kdovíjak vysoké hodnocení) a hlavně je na ní vidět, že ten režisér v sobě nějaký talent určitě má. Tak asi teď sáhnu po tom jeho nejslavnějším filmu, Příběh z Tokia... 3* ()
Ve chvíli, kdy už jsme dávno dospělí, můžeme na dětství už jen vzpomínat. Což je právě případ tohoto v kontextu Ozuovy tvorby nezvykle odlehčeného snímku. Právě ona odlehčenost a pohodová atmosféra na poli jednoho sousedství jsou bezpochyby silným článkem natočeného, nikoli však jediným... Pocitově pro mě snímek znamenal vlastní návrat do dětských let, k tehdejším "životně důležitým" problémům, menší míře starostí, ale taky tomu, když jsem sám dostával nějaké ty odměny. Někdo by mohl vytknout jednoduchost zápletky, ovšem kolik z nás si vzpomíná na to, jak pro nás byl vším zisk nějakého materiálního daru... a je jedno, jestli to byla televize nebo něco jiného. To vše pozvedává i chování všech postav, které příliš nevybočuje z našich vzdálených představ o typicky japonské slušnosti. Docela nezvyk v porovnání s tím, na co jsme obecně zvyklí u nás ve střední Evropě, ať už jsme malí nebo velcí. Ale právě tato decentnost zajišťuje onen z pohledu dospělého nostalgický nádech, kdy si občas i říkáme, jak dříve bylo (metaforicky řečeno) "nebe blankytnější" a "tráva zelenější". Nelze si nevšimnout i velmi přirozených dětských herců, což bývá záležitost nelehká (například v naší kinematografii), zde však trávíme čas se sympatickou partičkou kluků, která může dělat sebevětší výstřelky, ale pořád jsem tak nějak na jejich na straně, že, pane policisto... A možná jsem až moc nasáklý veškerou moderní popkulturou, ale nejmladší Isamu mi připomínal Ika ze South Parku. Pardon :-) Všechno to hlazení po duši nenaruší ani fakt, že humorná složka je zčásti založena na prdících momentech... vlastně je to snad jediné umělecké dílo v historii lidstva, kdy tyto momenty jsou opravdu vtipné a dokonce i docela vkusné, narozdíl od nejrůznějších televizních estrád nejen naší produkce. A nevím, jestli se dá mluvit o náhodě, ale - zase platí, že maximální filmový zážitek je podtržen nadšením z hudebního doprovodu (s titulní melodií v čele), nikterak nevybočujícího z naladění celého díla. První celovečerní setkání s Ozuem tedy nastavilo celkovou laťku vnímání jeho tvorby značně vysoko. 100% ()
Takový Jacques Tati po orientálsku. Nejen náladou, ale i vizuálně. ()
[3,5*] "Je dobrý." "Iste. Pracuje pre plynárenskú spoločnosť." Ako tak pozerám, Jasudžiró Ozu nakrúcal aj komédie a za seba môžem povedať, že mu išli lepšie, ako vážne drámy. Táto satirická komédia vychádza z jeho staršieho, ešte nemého filmu Narodil som sa, ale... (1932)., ktorý ja osobne považujem za jeho najlepší (z tej zhruba desiatky filmov, ktoré som od neho videl). Hlavným zdrojom humoru, mimo nedorozumení spôsobených hlúpymi klebetnými ženami, sú dvaja chlapci, bratia, ktorí si zaumienili, že musia mať doma televízor, a to za každú cenu. Obaja sú veľmi podarení (silne pripomínajú bratov zo spomínaného nemého filmu), ale ten mladší nemá chybu (to ako opakuje všetko po svojom staršom bratovi). Sprievodná hudba, tak nejako evokujúca Stredomorie, dodáva filmu podobnú atmosféru, ako vo filmoch Jacquesa Tatiho. Táto komédia Jasudžira Ozua je ako taký svieži závan v jeho tvorbe - konečne je to niečo iné, ale hlavne zábavnejšie. "Niekto povedal, že televízia vyprodukuje 100 miliónov idiotov." ()
Ozu je Bůh. A malý Isamu je jedna z nejlepších dětských postav, co jsem kdy ve filmu viděl. ()
,,I love you.“ Ohayo je kouzelný snímek plný vřelého humoru, japonského klidu a největšího týpka všech dob, malého Isamua. Ukazuje život na předměstí, kde klidné tempo přebývání rozviřují jen klepy místních žen, které, jak se šíří, matou všechny okolo a dvou klučíků, kteří si vysnili televizi. Ozu opět nabízí nádherné vyvážené scény s perfektní kamerou, která ještě umocňuje klid a pomalost gest a mluvy postav. Pro mě je navíc tento snímek jakýmsi cestovatelským dokumentem, takže si vychutnávám drobnosti z japonských domácností, které mě baví svou jednoduchostí. ()
Samotný děj filmu mě nijak nenadchl, ale přesto bych ho doporučil ke shlédnutí. A to ani ne tak dětem, jako spíše dospělým. Líbí se mi na něm to, že tím, že jde o japonský film pro japonského diváka, a tak zobrazuje víceméně reálný život. S jeho problémy, neúspěchy, nedostatky. Není to takovéto oficiální propagační japonské povídání pro cizince, kde jsou všichni úspěšní a šťastní, ani tupé šíření stereotypů o poťapaných exotech, běžné dodnes v USA i Evropě, nebo jiných demagogií. Uvidíte prostě celkem běžně chudé pracující lidi......takový socialistický realismus s hrdiny všedního dne ....jen po japonsku. ()