Dobrý den

Samotný děj filmu mě nijak nenadchl, ale přesto bych ho doporučil ke shlédnutí. A to ani ne tak dětem, jako spíše dospělým. Líbí se mi na něm to, že tím, že jde o japonský film pro japonského diváka, a tak zobrazuje víceméně reálný život. S jeho problémy, neúspěchy, nedostatky. Není to takovéto oficiální propagační japonské povídání pro cizince, kde jsou všichni úspěšní a šťastní, ani tupé šíření stereotypů o poťapaných exotech, běžné dodnes v USA i Evropě, nebo jiných demagogií. Uvidíte prostě celkem běžně chudé pracující lidi......takový socialistický realismus s hrdiny všedního dne ....jen po japonsku. (09.12.2019)

[3,5*]     "Je dobrý." "Iste. Pracuje pre plynárenskú spoločnosť."     Ako tak pozerám, Jasudžiró Ozu nakrúcal aj komédie a za seba môžem povedať, že mu išli lepšie, ako vážne drámy. Táto satirická komédia vychádza z jeho staršieho, ešte nemého filmu Narodil som sa, ale... (1932)., ktorý ja osobne považujem za jeho najlepší (z tej zhruba desiatky filmov, ktoré som od neho videl). Hlavným zdrojom humoru, mimo nedorozumení spôsobených hlúpymi klebetnými ženami, sú dvaja chlapci, bratia, ktorí si zaumienili, že musia mať doma televízor, a to za každú cenu. Obaja sú veľmi podarení (silne pripomínajú bratov zo spomínaného nemého filmu), ale ten mladší nemá chybu (to ako opakuje všetko po svojom staršom bratovi). Sprievodná hudba, tak nejako evokujúca Stredomorie, dodáva filmu podobnú atmosféru, ako vo filmoch Jacquesa Tatiho. Táto komédia Jasudžira Ozua je ako taký svieži závan v jeho tvorbe - konečne je to niečo iné, ale hlavne zábavnejšie.     "Niekto povedal, že televízia vyprodukuje 100 miliónov idiotov." (25.04.2023)

Ohayou ("'brý ráno") něčím hrozně připomíná Svěrákovy filmy. Možná trochu dětským pohledem, nebeskou laskavostí, nevím. Ukazuje svět, kde se kluci cpou pemzou, aby pak dokázali na povel prdět, na čemž vystaví celou svou hierarchii. Jejich matky, znuděné ženy v domácnosti, spolu uzavírají několikahodinové aliance, jejichž posláním je pomluvit minulé nebo budoucí spojenkyně, a přemýšlí jak ušetřit na další elektrický spotřebič, jímž by vzbudily závist sousedek. Otcové, jako správní živitelé v japonské společnosti nosí (často namol) domů výplatu a o víc se nestarají. V drbech, žertících a malinkých příbězích malých životů se budete cítit jako doma, přestože kamera bloudila před půlstoletím po domovech na druhém konci světa. A hlášky jako "Ai rabu yuu" se popsat nedají. (08.04.2006)

Nejlepší a nejrozkošnější film o prdění v historii kinematografie. Tradiční debilní vyzdvihování domněle vysokého oproti odsuzovanému nízkému vedlo mimo jiné k tomu, že dlouhé roky byly v rámci Ozuovy filmografie přehlíženy komedie. Nejen že "Dobré ráno" plně náleží mezi režisérova nejlepší díla po bok univerzálně vyzdvihovaných melancholických klasik jako "Příběh z Tokia" a "Pozdní jaro", ale navíc nám zásadním způsobem doplňuje obraz glorifikovaného velmistra. Ozu nebyl tvůrce, který by se jen pořád dokola chtěl zalykat dojetím nad krásou pomíjivosti a pasivní tragikou života. Respektive to byla pouze jedna z jeho stránek. Proti ní stojí právě Ozu coby hravě rozverný tvůrce, který nachází krásu v obyčejné každodennosti i přízemnosti. "Dobré ráno" nebylo žádným nerozumným návratem Ozua k jeho začátkům v odlehčených žánrech (vedle komedií točil ostatně také gangsterky), nýbrž jedním z jeho nejlepších děl, které natočil na absolutním vrcholu. Mistrův vycizelovaný styl strohých statických záběrů a čelních kompozic se zde ukazuje ne jako asketický rukopis se striktními, až svazujícími pravidly. Naopak se vyjevuje jeho univerzálnost a možnost jeho skvělého využití pro potřeby vizuální a pečlivě budované komiky. Mimo jiné si Ozu utahuje z uniformity poválečných předměstí a sešněrovanosti tamní povrchní morálky. Současně ale pořád ohledává krásu i úsměvnou tragičnost v kontrastu dětské nespoutanosti a jejím střetu s dospěláckými domnělými autoritami, pravidly i samotnými principy komunikace, které tvoří absurdní pojivo společnosti a základ vazeb mezi lidmi. Jednotlivé etudy a linie vyprávění, vázané na rozličné figurky středostavovského předměstí, navíc s úžasným mixem satiry i melancholie vykreslují proměny v poválečné japonské společnosti a dobovou rozšiřující se propast mezi životním stylem a hodnotami staré, střední a dospívající generace. (06.07.2022)

Všední život střední vrstvy na japonském předměstí padesátých let. Kluci rošťáci vedou své boje s dospělými, mámy drbou koho můžou a tátové s oblibou zahřívají barovou stoličku. Ozu přidal porci roztomilosti a přívětivého humoru do této sociální satiry a vznikl opravdu sympatický filmeček. A malý Isamu je stejně sladký ďáblík jako Gibusík z Knoflíkové války. (16.06.2011)