Příběh z Tokia

Nevyhľadávam, ani neodmietam japonské filmy. Vedel som, že ma čaká dvojhodinový film nakrútený v povojnových rokoch a teda tam budú ľudia žiť v papundeklových domoch, budú sa donekonečna ukláňať a rozprávať s dramatickým akcentom, aj keď to nevyplýva zo situácie. Vedel som, že dej bude plynúť pozvoľna a nebol som sklamaný. Čakal som, že ak dej sa dá vyrozprávať troma vetami, tak aspoň dialógy budú zaujímavé. Neboli. Boli obyčajné, a vzdialene mi pripomínali reality show. Ale nebol som sklamaný, i keď nepopieram, že som od tak dobre hodnoteného filmu očakával viac. (28.04.2018)

Tokyo monogatari, to je milionář střídmosti. Na omak je filmem, který je zbavený vší rušivé stylistické ornamentalistiky, který je opracovaný do geometrické úhlednosti toho nejprostšího modu vyprávění, ale pod hakamou této ukázněnosti a zdánlivé prostoty majetnicky ukrývá ty nejmagičtější poklady všedního života; zejména pak pravdy, které se nám v moderním věku neustále oddalují. Metronomem je mu délka jednotlivých statických kompozicí a jejich duchovní přesah (obzvláště v zátiších, která Ozu zároveň aplikuje i jako formu interpunkce spojující dvě nesourodá místa), prodlužující trvání zbytnělého času (nostalgie, tikot hodin, projíždějící vlaky...) a také obraz stařecké (ne)rozvážnosti, který je stejnou měrou smutný a pokorný jako úsměvný a klukovsky vzpurný. V obou polohách je však podávaný s rovnou mírou porozumění a neuvěřitelné citlivosti, aniž by kdy, byť na sekundu, došlo ke snížení do sentimentálního útlaku. Nelze se tak divit tomu, že mnozí interpretátoři hledali v Ozuových dílech pověstný dotek zenu. Je to neobyčejně svůdný obraz obyčejnosti. Dávkovaný s rozvahou a neuspěchaně, neboť se již nemusí obávat o svůj přidělený čas. (28.05.2009)

Musím přiznat, že mě ta až přehnaná zdvořilost, která panovala mezi všemi zúčastněnými, poměrně iritovala. Ta zdvořilá neupřímnost, od které se postavy mohly oprostit až tehdy, když byly o samotě, mi byla velmi nepříjemná, ale nepochybuji, že to byl právě tvůrčí záměr. Příběh z Tokia přeci vypráví o chřadnoucích vztazích mezi generacemi a jako takový má co říci i po téměř šedesáti letech od svého vzniku. Samotný příběh je poměrně strohý, to samé platí i o stylu (statická kamera, frontální záběry během dialogů, atd.), ale celkově se jedná o působivou podívanou, která má na téma rodiny rozhodně co říci. (20.06.2011)

Dlouho, předlouho jsem Tokyo Story odsouval a furt si říkal, že někdy na něj řada prostě přijde. Ačkoliv se Ozu(ův) nejslavnější film pravidelně umisťuje na vrcholcích žebříčků všemožných top filmů historie, jeho poněkud děsivá délka v kombinaci s představou nekonečných konverzací všech přítomných postav mě strašila natolik, že jsem se prostě nemohl odhodlat a pustit si ho. Zpětně se teď na své minulé já samozřejmě koukám s úšklebkem a výsměchem. Sice se tam totiž opravdu skoro jen sedí a mluví, ale je to dobrý film. Dokonce moc dobrý film. Po dlouhé době můžu říct, že jsem viděl snímek s originálním námětem, který navíc vypráví o těch nejobyčejnějších věcech, ale daří se mu to s neobyčejnou silou. Ozu dokázal film zabalit do příjemné a nenápadné atmosféry, která mu slouží jako skvělý lep na diváka. Ten tak postupně vnímá příběh hlavních představitelů a zcela přirozeně se do něj noří a stává se jeho součástí. Nebude to patrně film pro každého. Vyprávění je pomalé, postavy téměř výhradně jen "pouze" někde jsou a tam spolu mluví. Ta síla však tkví především v tématu, v jeho lidskosti a nadčasovosti. 8/10 (16.10.2018)

Scénáristicky špatná a herecky zapomenutelná cesta do Tokia za poznáním rodičovských vztahů. Příběhově slaboučké a celé se to tvářilo falešným dojmem, díky uměle nahozeným úsmevův. I když se mi několik scén líbilo a natočené to bylo pěkně, po zhlédnutí mi nijak nezůstal v hlavě a zeptal jsem se sám sebe, jestli je to ten slavný Příběh z Tokia, 3. nejlepší film všech dob? (24.08.2012)