poster

Příběh z Tokia

  • český

    Tokijský příběh

  • japonský

    Tōkyō monogatari

  • japonský

    東京物語

  • slovenský

    Príbeh z Tokia

  • anglický

    Tokyo Story

Drama

Japonsko, 1953, 136 min

Komentáře uživatelů k filmu (82)

  • Tetsuo
    *****

    Aby to nevypadalo snobsky, že hodnotím tak vysoko jenom proto, že je to klasika. Ne všechny Ozuovy filmy, které jsem viděl, se mi líbily. Tenhle mnou pohnul. A právě díky své uměřenosti a zdánlivé nenápadnosti.(25.4.2006)

  • Superpero
    ****

    Uvadající vztahy mezi rodiči a dětmi podané velmi civilní a dojemnou formou. Zde to navíc ještě kontrastuje se všudypřítomnou japonskou, až trochu pokryteckou, zdvořilostí. Hrozně se mi líbily postavy rodičů. Zvlášť stará babička byla taková hodná a potěšilo mě, že z nich Ozu neudělal svatoušky a dal tam dědouškovu ožraleckou epizodu a narážky na jeho alkoholickou minulost. :) Bohužel to na mě ke konci bylo už příliš rozvláčné.(10.2.2010)

  • RHK

    Jeden ze 100 největších filmů všech dob časopisu Entertainment Weekly. Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Jeden ze 125 nejlepších neanglicky mluvených filmů - 125 Greatest Foreign Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/.(10.11.2009)

  • Kulmon
    ***

    Jeden z nejlepších filmů všech dob? Vidím to jinak. Vidím sedavý film plný šablonovitých dialogů, statické kamery a zapomenutelných hereckých výkonů. Dvě hodiny nudy.(1.9.2011)

  • brit84
    ***

    Ať to beru z jakéhokoliv úhlu, nepřijde mně na tomhle rozebírání rodinných vztahů nic extra zajímavého. Nevím co ostatní tak silně uspokojilo při sledování monotónních zdlouhavých dialogů, které doprovází nepřirozený úsměv od ucha k uchu při jakémkoliv tématu. Kdybych před mámou s blaženým úsměvem na tváři řekl, že zase přibrala a k tomu přihodil příběh o tom, jak kdysi rozsedla židli, zastavil bych se až o futro. Skalní filmovej fanda se ale odradit stejně nedá a ostatní si můžou s klidem půjčit od úplně cizí rodiny domácí videa z jejich rodinných návštěv . Vyjde to zhruba nastejno:)(24.3.2012)

  • Zíza
    ***

    Velmi dobře a snad i věřně to vykresluje vztahy mezi rodiči a dětmi v 50. letech v Japonsku. Je to kvalitní sociální sonda do života postaršího manželského páru i do života mladých lidí kolem nich (jejich dětí a jejich snachy). Najdete si tu oblíbence i ty, které mít rádi nebudete. Jediné, co kazilo na dojmu z filmu, byla opravdu přepálená stopáž. Pokud si chcete udělat jakous takous představu o tehdejším životě odehrávajícího se kolem páru „z jiné doby“, tohle byste mohli zkusit. Dobré 3*.(15.4.2012)

  • ORIN
    *****

    Ač se to na první pohled nezdá, Ozu zcela nenaplňuje tradiční japonské hodnoty a představy o patriarchálním rodinném vzorci, jde spíše o nový, moderní, západní pohled na rodinu, přičemž Ozu částečně čerpá z hollywoodského předobrazu Lea McCareyho Make Way for Tomorrow. Ozua můžeme považovat i z japonské perspektivy za naprostého solitéra, jehož styl je natolik specifický a odlišitelný, že to nemá ani v rámci japonské (poválečné) kinematografie obdoby. Za typické rysy Ozuova stylu můžeme považovat např.: a) využití nízké kamerové výšky/nízkého úhlu (umělecká motivace); b) přechodné záběry krajiny/interiérů (zátiší) v blízkosti odehrávání další scény, které ale pro pochopení příběhu nejsou nikterak důležité; c) statická kamera; d) snímání postavy, která mluví, zepředu s protizáběry na další postavy apod. Ozuův styl se také vyhýbá prezentování flashbacků či flashforwardů a některým dalším prostředkům standardně používaných a přitom pro ně nehledá žádné vhodné ekvivalenty.(16.6.2011)

  • xxmartinxx
    ***

    "Krásný" film, jako kdyby měl každý záběr jít do kalendáře, ale necítil jsem zájem, jen výrazný odstup - což u filmu, který má oslavoval malé všední věci, je docela problém.(16.6.2011)

  • Lavran
    *****

    Tokyo monogatari, to je milionář střídmosti. Na omak je filmem, který je zbavený vší rušivé stylistické ornamentalistiky, který je opracovaný do geometrické úhlednosti toho nejprostšího modu vyprávění, ale pod hakamou této ukázněnosti a zdánlivé prostoty majetnicky ukrývá ty nejmagičtější poklady všedního života; zejména pak pravdy, které se nám v moderním věku neustále oddalují. Metronomem je mu délka jednotlivých statických kompozicí a jejich duchovní přesah (obzvláště v zátiších, která Ozu zároveň aplikuje i jako formu interpunkce spojující dvě nesourodá místa), prodlužující trvání zbytnělého času (nostalgie, tikot hodin, projíždějící vlaky...) a také obraz stařecké (ne)rozvážnosti, který je stejnou měrou smutný a pokorný jako úsměvný a klukovsky vzpurný. V obou polohách je však podávaný s rovnou mírou porozumění a neuvěřitelné citlivosti, aniž by kdy, byť na sekundu, došlo ke snížení do sentimentálního útlaku. Nelze se tak divit tomu, že mnozí interpretátoři hledali v Ozuových dílech pověstný dotek zenu. Je to neobyčejně svůdný obraz obyčejnosti. Dávkovaný s rozvahou a neuspěchaně, neboť se již nemusí obávat o svůj přidělený čas.(28.5.2009)

  • PinokKio
    ****

    Zajímavé nahlédnutí do soukromí jedné generace obyčejných Japonců pár let po druhé světové válce. Vztah rodičů a dětí se asi vytrácí i v dnešní době stejně jako kdysi a přítele na sklonku života můžeme poznat v někom, o koho jsme předtím sotva zavadili pohledem ..(14.2.2009)

  • Radko
    *****

    Postavy, dialógy a veci v súlade jemného prelievania energií. Výsledok sa má šancu dotknúť sa srdca. Vzťahy v rodine, všeplatné ľudské hodnoty, bez ohľadu na náboženstvo, či politiku, a ich nahlodávanie tempom života a nedoriešenou minulosťou sa totiž každého z nás viac, či menej dotýkajú. Záleží len na vnímaní, ustrojení a ochote prejsť cez pozlátka doby, k jemne podanému, ale dôraznému vykresleniu systému vzťahov so všetkými odtienkami, ktorý v súhrne nepodáva príliš pochvalné svedectvo o ľudskom pokolení. Jednoduchý príbeh plynie v pokojnom rytme vyrovnania sa so životom. Rodičia, žijúci na vidieku, sa rozhodnú na sklonku svojho života navštíviť deti žijúce v Osake a Tokiu. Film začína rozosmiato - široké úsmevy tešiacich sa starčekov, susedy, vítajúcich potomkov. Postupne prechádza do ladenia, kedy úsmev nie je znakom radosti, ale často len zdvorilostným roztiahnutím pier, či pomôckou na vyrovnanie krutosti života. Svet je totiž rýchly, deti v strednom veku sú výkonnostne na vrchole a popri práci a rodine sú pre nich sprítomnelí rodičia nežiadúcim bremenom; pre vnukov sú dedko s babkou neznámymi cudzincami. Návšteva sa stáva záťažou a tak ich po pár dňoch odlifrujú do vzdialených kúpeľov. Rodičia pochopia, že deti majú svoj svet a vracajú sa domov. Zamyslenie sa nad dôsledkami vzťahov k blížnym prinesie až smrť. Jeden zo synov neustále hovorí o nutnosti pomôcť rodičom kým sú nažive, sám ale nič pre to, okrem konštatovania samého neurobí. Práca, zábava a vychutnanie si seba samého sú prednejšie. História sa ale opakuje a z dnešných zaneprázdnených potomkov tiež raz budú bezzubí nevládni, so žvatlajúcimi ďasnami sa dožadujúcimi synovského pohladenia.(7.4.2006)

  • Vitex
    *****

    Velmi vzdálený film.(27.9.2009)

  • Jhershaw
    ***

    Velmi zajímavý námět a film, ale bohužel zpracování je (na dnešní dobu) příliš zdlouhavé a pomalé. 7/10.(16.10.2003)

  • Bigrambo
    ****

    Mám rád filmy o vztazích rodičů s dětmi a námět tohoto snímku, i přesto, že je starý více než padesát let, je stále aktuální! Výborný dojem z filmu kazí pouze velmi pozvolné tempo, kterým se děj snímku ubírá - nebýt toho, tak neváhám dát plný počet. Naštěstí mi zpříjemnila některé zdlouhavé pasáže svými půvaby Setsuko Hara.(26.7.2011)

  • Rominator
    ****

    Starší manželský pár se vydává navštívit do Tokia dceru a syna, ale dětí rodičům něvěnují mnoho svého času, který by si zasloužili. Příběh je vyprávěn velmi pomalu a zachycuje nadčasově mezigenerační vztahy.(8.5.2012)

  • Aidan
    *****

    Zahanbující memento mori. Noriko jako ta, která má čas, aby ho z lásky pro druhé ztrácela. Dává svou přítomnost a nesoudí ty, kdo ji nedávají. Aniž by chtěla, stává se živou obžalobou slepnutí vůči podstatnému, které zachvacuje mnohé zaneprázdněné ve středních letech. Náročný, dlouho ne úplně nejzáživnější film, který se však vryje do duše a přímo nutí člověka být lepším. Jsou v něm doteky svatosti. Zábavychtivé já by zůstalo u tří hvězd, ale to já, který hledá v kinematografii průvodkyni duchovním růstem, nemůže dát než pět. [Japonská uměřenost, distingovanost a etiketa je kouzelná, ale zároveň činí film pro diváka ze Západu náročným na sledování. Ze jemnýmm úsměvem se tu skrývá celá paleta emocí, kterou našinec uvyklý hrubší expresivnosti, neumí číst. Nenajdeme tu žádné jižanské řvaní, grimasy a pohazování rukama. Na takto introvertní kulturu nejsme zvyklí. A tak dobrá půlka sdělení zůstá pro nás, kdo nejsme Japonci ani japanology, "ztracena v překladu".](29.6.2014)

  • Legas
    ***

    Na můj vkus příliš jednoduché. Již v polovině filmu jsem věděl, o čem všem bude film nadále vyprávět a díky tomu jsem se při dlouhé stopáži místy nudil. Na druhou stranu je Příběh z Tokia pěkně zarámován do vkusně komponovaných statických záběrů (až na jednu vyjímku, pokud jsem si dobře všimnul).(28.5.2007)

  • Rudovous
    *****

    Jeden z nejvyse hodnocenych snimku svetove kinematografie.Nekdy malo je nejvic.U Tokyo monogatari to plati beze zbytku.Film filmu a pravda pravdouci.Nejuzasneji je tempo filmu...velmi pomale a v tom je jeho kouzlo. Je to nej!(18.2.2007)

  • lamps
    ****

    Nenápadný příběh, avšak podávaný z natolik uvěřitelné lidské perspektivy, že se právem pyšní titulem filmové klasiky. Dospělému člověku, který má vlastní děti a nade vše miluje svého partnera, sice Ozu nic nového nesdělí, ale zároveň ho pohladí po duši a všechny vžité rodinné hodnoty do něj ještě pevněji vtiskne. Unikátní obrazová i pocitová melancholie, kde se nemusí skoro nic dít, a stejně z ní nelze spustit oči..... Až mi bude šedesát, půjde bezpochyby o jeden z nejdůležitějších filmů vůbec, nyní bohužel nejsem schopen spravedlivého docenění. :) 80%(28.9.2015)

  • Sobis87
    ****

    Musím přiznat, že mě ta až přehnaná zdvořilost, která panovala mezi všemi zúčastněnými, poměrně iritovala. Ta zdvořilá neupřímnost, od které se postavy mohly oprostit až tehdy, když byly o samotě, mi byla velmi nepříjemná, ale nepochybuji, že to byl právě tvůrčí záměr. Příběh z Tokia přeci vypráví o chřadnoucích vztazích mezi generacemi a jako takový má co říci i po téměř šedesáti letech od svého vzniku. Samotný příběh je poměrně strohý, to samé platí i o stylu (statická kamera, frontální záběry během dialogů, atd.), ale celkově se jedná o působivou podívanou, která má na téma rodiny rozhodně co říci.(20.6.2011)

  • nascendi
    ***

    Nevyhľadávam, ani neodmietam japonské filmy. Vedel som, že ma čaká dvojhodinový film nakrútený v povojnových rokoch a teda tam budú ľudia žiť v papundeklových domoch, budú sa donekonečna ukláňať a rozprávať s dramatickým akcentom, aj keď to nevyplýva zo situácie. Vedel som, že dej bude plynúť pozvoľna a nebol som sklamaný. Čakal som, že ak dej sa dá vyrozprávať troma vetami, tak aspoň dialógy budú zaujímavé. Neboli. Boli obyčajné, a vzdialene mi pripomínali reality show. Ale nebol som sklamaný, i keď nepopieram, že som od tak dobre hodnoteného filmu očakával viac.(28.4.2018)

  • Pacco
    ****

    Ozua byl (ač se to nezdá) poměrně ovlivněný západní groteskou 20.let. Jeho námět na Tokijský příběh jakoby lehce osciloval mezi sociální kritikou a ironickým výsměchem malostem a nesouladu. Ještě více než příběh dvou starých lidí, ocitajících se v situacích pravých generation gaps, je však v díle zarážející jeho forma. S hloubkou ostrosti by si mohl zavdat s Občanem Kanem, ale nejnápadnější je rozvinutí detailů prostředí, střihu a kamery. Oč více se inspiroval v němém filmu, o to více ho pak následně zdokonalil ve střihu a dal mu kabátec mluveného - v nečekaných chvílích prokládá film záběry krajiny, města v mlčenlivé samotě věčného ruchu, vyhýbá se pohybům kamery a staví herce ve střed. Herci v jeho rukou pronášejí všední dialogy bez větších emocí, jak kážou staré japonské zvyky. O to se stává pro diváka těžší, aby rozeznal za usměvavou tváří skrytý smutek, za běžnou větou nenávist atd.. Ozua je opačným protipólem dnešních filmařů, co se snaží vydolovat z diváků city krokodýlími slzami. On postupoval jemně, pouhými náznaky buduje silný prožitek. Samotný příběh o neporozumění generací a odcizení příbuzných sice neobsahuje žádné překvapivé telenovelské odhalování, ale jeho naléhavost vyplývá z jednoduchosti a zmíněné formy. Jenže, to všechno má malililinkatou chybu – délku. Dokážu si představit diváka, co zhlédnul film až do konce a prohlásil: „Kdyby to nebylo tak dlouhý, tak by to bylo i zajímavější.“ (citace mého otce). Na něho jako na diváka Colomba to bylo příliš a kupodivu i na mne, a to jsem zvládla oba díly Ivana Hrozného po sobě..snad za to mohla i ta částečná monotónnost. Ač patřil na západě Tokijský příběh k nejpopulárnějším dílům Ozuy, ta popularita byla taková, že ho jeho současník Kurosawa se svými legendárními Sedmi samuraji předčil..(18.9.2006)

  • raroh
    *****

    Film je mi blízký civilním pojetím a jemným rozkrýváním rodinné historie (a díky ní i velké historie Japonska 30. až 50. let), prodchnuté i evropským lyrismem (blízkost Sikově neorealismu a ruské kinematografii konce 50. let). Podstatná je pro mě i životní filozofie snímku - pokora a smířenost stáří (v porovnání s idealismem mládí a pragmatismem středního věku).(2.2.2011)

  • iamek
    ***

    Obyčejný příběh o rodinně a jejích problémech natočený zatraceně pomalým stylem a přepálenou stopáži = NUDA !(16.12.2011)

  • Slarque
    ****

    Ze začátku mi celkem trvalo než jsem se dokázal naladit na pomalé tempo filmu. Na druhou stranu, takhle obyčejný příběh opravdu nepotřebuje žádnou zbytečnou okázalost a velká gesta. Oč je banálnější, tím je univerzálnější. Přes všechnu japonskou exotičnost je dobře pochopitelný i u nás a v současnosti. A ve své druhé polovině mi dokázal, že v jednoduchosti je opravdu síla.(22.1.2004)

  • lena60
    *****

    Mistrovsky nastavené zrcadlo. Spatřila jsem v něm vlastní uspěchanost, sobectví, pohodlnost, přízemnost a malost. Posmutnělý, nehezký obraz. - Po skončení prohlídky provinilé klopení očí, zamyšlení a odhodlání aspoň na chvíli se zastavit a být pozornější a vlídnější ke svým nejbližším. Dokud je ještě čas...(2.5.2009)

  • jonyyy
    ***

    Takový dost obyčejný rodinný příběh o vztazích mezi rodiči a dětmi, natočený poměrně obyčejným, standardním, japonským způsobem. Na filmu bylo rozhodně něco milého, prarodiče byli nesmírně sympatičtí, u opilecké scény jsem se opravdu zasmál, ale celkově to pro mě rozhodně není klasika vystupující z řady. Hodná IMDB TOPky určitě ne. Na to jsou o dost lepší a citlivější asijské filmy. Dost mi to připomínalo Kurosawovo "ŽÍT". 65%(3.11.2011)

  • poz3n
    ****

    Dlouho, předlouho jsem Tokyo Story odsouval a furt si říkal, že někdy na něj řada prostě přijde. Ačkoliv se Ozu(ův) nejslavnější film pravidelně umisťuje na vrcholcích žebříčků všemožných top filmů historie, jeho poněkud děsivá délka v kombinaci s představou nekonečných konverzací všech přítomných postav mě strašila natolik, že jsem se prostě nemohl odhodlat a pustit si ho. Zpětně se teď na své minulé já samozřejmě koukám s úšklebkem a výsměchem. Sice se tam totiž opravdu skoro jen sedí a mluví, ale je to dobrý film. Dokonce moc dobrý film. Po dlouhé době můžu říct, že jsem viděl snímek s originálním námětem, který navíc vypráví o těch nejobyčejnějších věcech, ale daří se mu to s neobyčejnou silou. Ozu dokázal film zabalit do příjemné a nenápadné atmosféry, která mu slouží jako skvělý lep na diváka. Ten tak postupně vnímá příběh hlavních představitelů a zcela přirozeně se do něj noří a stává se jeho součástí. Nebude to patrně film pro každého. Vyprávění je pomalé, postavy téměř výhradně jen "pouze" někde jsou a tam spolu mluví. Ta síla však tkví především v tématu, v jeho lidskosti a nadčasovosti. 8/10(16.10.2018)

  • Anderton
    ****

    Príbeh z Tokia by sa mohol nazývať Všeobecný ľudský príbeh z akéhokoľvek veľkomesta na svete v akomkoľvek čase. Ozu asi chcel vyjadriť svojim filmom určitý posun v medziľudských medzigeneračných vzťahoch moderného povojnového Japonska a toho predtým, lenže podarilo sa mu skôr dokázať, že ľudia sú a boli všade a vždy rovnakí. Priepasť medzi deťmi a rodičmi sa vekom neustále zväčšuje a vďaka niektorým dialógom Príbehu z Tokia sa budete možno pozerať inak aj na niektorých členov vašej širšej rodiny, ktorí vám sú vďaka ich chladnejšiemu a pragmatickému prístupu nesympatickí. Niežeby sa Ozu neprikláňal na stranu rodičov, súdom by som však jeho prístup nenazval. Život natoľko čiernobiely nie je. Technické hľadisko však odlišné od našich konvencií je, akoby náhodou pokladaná kamera na rôzne miesta bytov snímala voyeristicky náhodné rozhovory bežných ľudí. Film tak získava napriek miernemu zostarnutiu autenticitu. Život starých pripomína pomalé kľudné hompálanie sa lodiek na vlnách rieky, život mladej generácie rýchliky pendlujúce medzi prudko sa rozvíjajúcimi japonskými megapolismi.(20.2.2014)

  • stub
    *****

    Patrně jde o Ozuův tvůrčí vrchol. Opět se dočkáme snad nejcivilnějšího pojetí filmu na světě, statických, nízko položených kamer (reflektujících typickou japonskou polohu vsedě) a natolik osobní atmosféry, že se divák ocitá téměř v roli jakéhosi voyeura. Tentokráte však v delším, obsáhlejším a plastičtějším balení. Téma je dnes platnější, než když jej Ozu zpracoval, jeho značná část je navíc plně univerzální. Potěší citlivá hudba a fenomenální herecké obsazení. Naprosto však nelze doporučit jako vstupní bránu do režisérova světa - jeho pojetí je vhodné si osvojit u snazších a kratších děl.(8.1.2011)

  • vypravěč
    *****

    Výchozím bodem Tokijského příběhu není odcizení generované strojovou existencí velkoměsta, ale smutek usazený na dně každého člověka, který by neodplavilo všechno saké světa ani všechny slzy na něm prolité. Ve vzdalování se těm nejbližším je znát jakousi předurčenost, vyvolanou snad nevědomou potřebou zapomenout, ale ani ti, kteří šli před námi, nebyli světci. A přeci onen klopýtavý pohyb nezadržitelně se roztékajícím a znovu tuhnoucím světem, v němž se krajina proměňuje v periferii, tolik dojímá. Snad se životy nás všech spínají jen našimi vinami.(7.3.2011)

  • Skrk
    ***

    Scénáristicky špatná a herecky zapomenutelná cesta do Tokia za poznáním rodičovských vztahů. Příběhově slaboučké a celé se to tvářilo falešným dojmem, díky uměle nahozeným úsmevův. I když se mi několik scén líbilo a natočené to bylo pěkně, po zhlédnutí mi nijak nezůstal v hlavě a zeptal jsem se sám sebe, jestli je to ten slavný Příběh z Tokia, 3. nejlepší film všech dob?(24.8.2012)

  • Bubble74
    *****

    Trpké uvědomění jak pomíjivé jsou drahocenné okamžiky s našimi blízkými a jak jsou nenahraditelné, když je promrháme. Vrcholný kinematografický skvost mistra Ozua.(27.6.2011)

  • Revanx

    Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete.(24.1.2009)

  • Tatatranka
    *****

    Vyseděli život do svého konce. Trpělivě, s láskou a napevno v čase. Kamera usazená u jejich stolu sledovala bez mrknutí laskavé příchody a odchody jejich blízkých vzdálených. Tam v dáli, zde blízko, tam za mořem, zde na nádraží. Pnutí, napínající pláč k prasknutí...(9.3.2009)

  • ScarPoul
    ****

    Príbeh s Tokia sa nesie v rovnako pomalom duchu ako väčšina Ozuových diel. Čo sa týka formálneho spracovania aj myšlienky je film veľmi podobný Kurosawovmu Ikiru. Typické pre Ozua je využitie statickej kamery a mierne podhľady. V celom filme sa nevyskytuje ani jeden záber, ktorý by mal inú kompozíciu. Rovnako sa kamera ani raz nepohne. Celý film je zasadený prevažne do interiéru a stojí na hereckých výkonoch dvojice starých manželov a ich detí. Príbeh s Tokia je typickým príkladom veľmi populárneho japonského žánru Gondai- geku, ktorý sa zameriava na príbehy zo súčasnosti. Namiesto akcie film sprostredkúva udalosti skrze hovorené slovo. Dialógy sa vyznačujú uvoľnenosťou a keďže sa jedná o film z rodinného prostredia aj formálnosťou. Tento úctivý prejav je následne v priamom kontraste k udalostiam, alebo postojom, ktoré film prezentuje. Pohľady postáv odzrkadľujú ich myšlienky a my ako divák sa často krát dostávame do pozície, kedy nejaká postava na nás hovorí, čo je spôsobené častým využívaním subjektívnej kamery. Príbeh s Tokia je pomalým filmom o hodnotách a o neschopnosti poskytnúť nehu tam, kde treba, kým ešte nie je neskoro. Je to príbeh komorný, tichý, plný postáv pričom každá z postáv sleduje svoje vlastné ciele. Koniec je otvorený s príchuťou smútku a melanchólie, kedy dôležité veci odišli a ako keby nebolo nič na čo by sa mohla postava starého pána tešiť. Pripravuje sa na samotu, osamelosť a následne smrť. Príbeh s Tokia sa tým končí.(9.1.2013)

  • RasputincZ
    ****

    První Ozu, výborný Ozu. Mohl to být dokonalý Ozu, nebýt zdlouhavého ale krásně upřímného závěru. Civilní, pravdivé, parádně vykreslené charaktery. Krásný film.(28.11.2012)

  • Ligter
    *****

    Citlivost Ozuova režijního stylu se projektuje nejen do chování postav, jímž je vlastní zejména laskavost, tak i do jednotlivých aspektů stylu samotného. Příběh z Tokia je vyprávěn velmi pomalu a stává se tak spíše analýzou rodinných vztahů, ne příkladem rozhádaného dramatu o lidech trpících různými druhy neuróz. Než dramatickou rekonstrukcí je poetickou etudou o odloučení, (dávném) konfliktu mezi starými a mladými, vitálními a zaneprázdněnými. Principem Příběhu z Tokia se stává rozpornost, ve vzájemné interakci vytanuvší rozdíly mezi oběma generacemi. Ačkoliv by se nemuselo zdát, že mezi postavami cokoliv nefunguje, rozpornost tkví už v premise. Generační rozdíly jsou způsobeny už prvotním odloučením: zatímco rodiče žijí kdesi na venkově, mladí žijí v centru Tokia. Nepřekonatelná propast se stvrzuje paradoxně jejich příjezdem, kdy se jejich starosvětskost střetává s životností mladých. Ozu jen nenápadně upomíná na potenciální přemostění, díky nimž by si mohly generace více rozumět, ale které bylo přerušeno válkou (ztráta členů rodiny). Není nám ovšem nabídnuta jakási nostalgie po „starých dobrých časech“ před válkou, spíše je jen bolestným povzdechnutím a smířením se. Ozu nikterak nevyhrocuje vztahy mezi členy rodiny, spíše jen pomrkává na ne úplně viditelnou, a zároveň nevyhnutelnou, nefunkčnost. Film s nádechem kritického realismu; Ozuem stroze poetizován a snažící se najít přijatelný kompromis pro obě strany.(13.9.2012)

  • Lacike
    **

    Môj prvý a pravdepodobne aj posledný film, ktorý som si od Ozu pustil. Síce mi štýlom pripadá ako taký predchodca Hirokazu Koreedu, ktorého filmy mi celkom sedia, ale tento film ma strašne sklamal. Zápletku tvorí taký civilný rozbor jednej rodiny. Čo je ok a tešil som sa na to, ale herecké výkony ma iritovali. Pôsobili veľmi neprirodzene. Takisto ma štvala kamera pri dialógoch. Najprv ich sníma z pozadia, čo pôsobí jak keby divák ich rozhovory šmíroval a to sa strieda so zábermi detailu, keď postavy hovoria skoro priamo do kamery. Čo zase pôsobí nepríjemne. Pritom takto nie sú snímane len vyhrotené situácie, čo by dávalo aspoň trochu zmysel ale aj kopa normálnych rozhovorov. Proste mi to celkovo nesadlo, jak vizuálne tak dramaticky. 4/10.(27.4.2019)

  • swed
    ****

    S minimalismem natočené japonské drama nepatří zrovna k jednoduché podívané, zvlášť dnes, kdy o úspěchu filmu mnohdy nerozhoduje jeho obsah, ale daleko důležitějším se stává dynamické tempo. Trvalo mi 30 minut, než jsem se podřídil režisérovu osobitému způsobu vedení příběhu (statická kamera, záběry z úrovně podlahy), který je kombinován se stylem klasickým (záběr/protizáběr, střih z celku na polodetail atd.) a splývá tak v promyšlený, poklidně se rozvíjející celek. Nevšední zážitek. 8/10(30.1.2010)

  • Sandiego
    ****

    Sice Ozuova pokora a úcta působí postupně až ubíjejícím dojmem, ale film se i přes svoji jednoduchost a nepřekvapivý děj dokáže dotýkat něčeho univerzálního, samotné podstaty lidskosti a životního údělu. Jen vyžaduje trochu úsilí, aby člověk mohl rozpoznat bohatství pod nesnadno propustnou slupkou "banality". Škoda jen poněkud melodramatického závěru, jemuž dominuje postava snachy, který pro mě přinesl poněkud rušivý závan umělosti.(27.6.2011)

  • Aleee89
    ***

    Moje vůbec první setkání s Ozuem. Ovšem ani tento japonský klasik mě nedokázal stoprocentně zaujmout. Příběh z Tokia je hezký film, jeho pomalost je záměrná, ale mi přece jen ona zdlouhavost nedovolila si tento film více užít. Snímek má důležité poselství, v podstatě je to hodně smutný film, a přece je spíše takový smířlivý než aby něco/někoho přímočaře kritizoval. Tento minimalistický počin má zajímavou formu, líbilo se mi například proložení rodinných dialogů nesouvisejícími záběry na města. Chápu, že někoho to může hluboce zasáhnout, ten film v sobě nese kus životní pravdy, ale u mě se to příliš nepovedlo.(13.7.2012)

  • Dont
    ***

    Námět snímku byl rozhodně dobrý a překvapivě je i po tolika letech od vzniku filmu pořád aktuální. Co mi na tom ale vadilo, byla zvolená forma. Spoiler: že ne všechno je tak, jak to vypadá a děti se dost změnily, bylo zřejmé celkem brzy, pointa filmu tak byla venku už před jeho polovinou, a ta druhá půlka vlastně jen potvrdila závěry z té první. Když k tomu připočtu stopáž přes dvě hodiny a fakt, že většina dialogů má spíše formální charakter, vyjde mi z toho nuda, nebo minimálně dlouhá chvíle. Oceňuji sdělení filmu, který má stále co říct, ale způsob zpracování je podle mě až příliš vzdálený dnešnímu divákovi. Možná se to líbí Japoncům, možná filmovým kritikům, já to nikomu neberu, ale mě to nijak extra dobré nepřišlo.(13.8.2012)

  • Freemind
    ****

    Klasika, která bohužel drasticky zestárla, lyrický příběh se zenově zklidněným tempem shazuje dřevěné herectví úplně všech zůčastněných. Když si ale odmyslím všechny ty ztuhlé takyherce, zůstane mi ještě dost materiálu na solidní čtyři hvězdičky - rozpohybované obrazy z mětského a venkovského života, krásně rozpracované rodinné vztahy, intimní náhled do života japonských domácností. Půvabná ospalost a lenost vyprávění může být ale dost unavující - než zmáčknete "play", doporučuju se vhodně nadopovat zeleným čajem.(26.6.2012)

  • Foma
    *****

    Jak se lze dopracovat k v podstatě dokonalýmu filmu. Fantastická kamera, dobře doplňující hudba, jemnej a dojemnej příběh z běžnýho života, vše podmalovávající japonská estetika pěkně cvrnknutá zenem, hereckej koncert, nejkrásnější herečka všech dob - Setsuko Hara a nad tím velký Mistr Ozu.(14.12.2006)

  • dr.Orlok
    *****

    Něžně nesentimentální nádhera(30.12.2012)

  • ledzepfan
    *****

    Nejsem si úplně jistý jestli mě to náhodou nezaujalo z naprosto odlišných (a vlastně nechtěných) důvodů než bylo zamýšleno, ale přesto, že mě to jakkoliv neodvařilo, musím naprosto chladně konstatovat, že to bylo svým způsobem fakt krutopřísné a těch objektivních 5 rudých hvězd si to zaslouží. Respekt.(26.11.2015)

  • Toj
    *****

    Po shlédnutí rozumím proč každý, kdo dnes točí dobré věci, obdivuje tohoto režiséra... Film obsahuje pravdu(29.11.2010)

  • classic
    ***

    “Najprv prídu rodičia navštíviť svoje deti, pričom zo dňa na deň sú čoraz viacej sklamanejší a sklamanejší, že ich majú na totálnej saláme, okrem vdovy-nevesty, aby zakrátko na to prišli taktiež deti pozrieť svojich rodičov, ale až keď je už takpovediac-neskoro” _ A orientálny režisér, JAPONEC-Ozu o tom nakrútil strašne náročný, dlhý a pomalý snímok, ktorý ma isto niečo do seba, aj keď ma pritom až tak veľmi neoslovil, ako som možno spočiatku, trochu, asi aj naivne očakával, nemôžem tvrdiť, že by som pociťoval sakramentskú stratu času, i keď... film síce trochu poznám, počul som o ňom samé chvály, ale musel som ho skrátka zhliadnúť osamote, aby som sa o tom následne presvedčil, že odkiaľ to vlastne vietor fúka... ? Nie je to záležitosť, ktorá by ma výraznejšie chytila za srdce, a tak už silno pochybujem, že by som komusi snímok odporučil, keď ja sám už nemám naň bohvieakú chuť_(28.9.2018)

  • kaylin
    *****

    Každý život je krásný. Anebo minimálně vzácný a stojí za to ho sledovat., tohle je krásné, a pravda, trochu naivní poselství, které se vás ale v tomhle podání rozhodně dotkne. Lidé na sebe nejsou hodní, ale mají v sobě něco, co stojí za to objevovat. Snímek je nesmírně pomalý, ale to mu vůbec nevadí, protože svým statickým pojetím vás stejně dokáže chytnout za srdce a vy s těmi staroušky budete podstupovat jednu z nejtěžších cest, na které se vydali. A to jen jeli za dětmi do Tokia. Poprvé a také naposled.(22.11.2014)

  • Lucjen
    ****

    Film má veľmi príjemnú, osobitú atmosféru. Postavy a vzťahy medzi nimi sú nenápadne vykreslené a aj keď priamo neútočí na city, vo výsledku na mňa veľmi zapôsobil a myslím, že naň len tak nezabudnem. Nádherný príklad, že v jednoduchosti je krása...(7.7.2015)

  • corpsy
    ***

    Japonci vedia, ako natočiť vzťahové filmy. Rôzne rozoberačky postáv, ich vzájomné prepletenia, problémy, strasti, dni šťastné a aj tie menej. PRÍBEH Z TOKIA je možno tým najvzorovejším príkladom tohto druhu filmu. Ale nie tým najlepším. Snímok sa vlečie a jeho minutáž 136 min to ešte viac znásobuje. Vzájomné vzťahy medzi rodinnými príslušníkmi niesu ani zaujímavé, ani zaujímavo podané. Len ďalšie preceňované dielo.(27.10.2015)

  • zette
    ****

    Vystizny a nadcasovy film o vztahu rodicu a deti. Vidim, ze tento problem si Japonci (kteri maji oproti nam urcite vetsi rodinne citeni a vazby) uvedomovali uz pred 60-ti lety. Od te doby se zivot nejen v Tokiu vyrazne zrychlil... Komorni pribeh vede k zamysleni a zaujal me rozhovor na konci filmu dvou nejpozitivnejsich postav, kdy Noriko (Setsuko Hara me uz zaujala ve filmu Idiot, nadherna a vyborna herecka...) rika Kjoko, ze zivot je velike zklamani... Kdyz si clovek uvedomi s jakym elanem a idealy vstupuje jedinec do dospeleho zivota, pak co se cloveku nezdari v zivote, ocekava od vlastnich deti, aby zivot mnohdy koncil pomalou smrti v ustranni, bolesti a samote. Trochu depresivni myslenka, jako cely tento film...(3.11.2012)

  • senor
    *****

    #5 všech dob dle kritické obce. Jeden z nejlepších filmů všech dob. Neptejte se mě proč, ale já jsem to tak skoro také cítil. Ano je to pomalé, skoro někdy nuda (to je ale Bergman taky), ale příběh je nadčasový a pravdivý.(2.11.2005)

  • neoBlast
    ****

    Počátkem 50. let, kdy se československá kinematografie zmohla pouze na výlety páně Anděla si Japonci téměř podmanili filmový svět. Akira Kurosawa přivezl na japonské ostrovy prvního oscara za zahraniční film (Rošomon) a vytasil se se svými vrcholnými díly Ikiru a Sedm samurajů ... A přitom hned za kopcem druhá největší režisérská legenda šikmookých filmů Yasujirô Ozu přináší do kin Příběh z Tokia. V jednadvacátém století technicky zastaralý film (člověk musí i těm nevýrazným 70. létům přece jen poděkovat za ten progres), který má předlouhou stopáž a podivně "statické" herce. Ale to téma střetu různých generací je zpracováno tak nadčasově a aktuálně, že musí shovívavého diváka fascinovat i v letopočtech začínajících dvojkou. 80 %(25.8.2011)

  • Steffa.
    *****

    Příběh ubíhá pomalým tempem, běžnému divákovi by se snad mohlo zdát, že se v něm mnoho neděje, čemuž napomáhá i použití statické kamery, avšak film nám s velkou citlivostí prezentuje téma, které je aktuální v každé době a to vztah mezi rodiči a dětmi a onu propast, která se mezi nimi tvoří, když opustí domov. Film je překrásný svou jednoduchostí, jak v narativní, tak ve stylové rovině a herecké výkony jsou velice realistické a přesvědčivé.(22.5.2015)

  • Martin741
    *****

    Super. Teda na rozdiel od tunajsich filmovych ynteleguanov si nemyslim, ze Jasudziro Ozu tocil v 30. rokoch az take super filmy, a tvrdim, ze hodne ich je silne nadhodnotenych. Najlepsie filmy natocil v 40. a 50. rokoch. Tuna uz vsak ide o majstrovske dielo, a mnohi filmari - napriklad Aki Kaurismaki - povazuju tento film Tokyo Monogatari za jeden z najlepsich filmov tejto planety. Suhlasim, a dodavam, ze aj Wellesov Obcan Kane je sakramentsky vysoko a je slusnou konkurenciou tomuto filmu. Pribeh je jednoduchy - rodicia idu z miesta A do B /Tokio/ navstivit ich potomkov. Ti uz ale maju svoje veci zabehane a tak navsteva casto posobi rusivo. A ono je to tak nielen vo filme, ale aj v realnom zivote, ze jo. Ozu tu ukazal rezisersky talent, kazda scena ja nasnimana s laskou a dialogy su naprosto perfektne. Raz darmo, dalsi klenot svetovej kinematografie, Ozu bol vskutku velikan : 100 %(14.1.2017)

  • Ceres
    ****

    Téma, které je platné v každé době. Vztah rodičů a jejich dětí není ideální a postupem času se mění. Nakonec platí to, co říká často moje matka - po přízní řízni. Tak jako v životě, tak i ve filmu je nádherně vyobrazeno, jak kolikrát někdo cizí je mnohem lepší než rodinný příslušník. Film má krásné tempo a jde o kvalitní snímek, přesto nemůžu říct, že jde o něco vyjímečného, na co bych nikdy nezapomněl.(7.2.2014)

  • Courtemanche
    ****

    První třetinu jsem vydržel jen proto, protože jsem častěji musel smát. Dialogy jako když mluví lidi kteří už nemají sílu ani mluvit. Jedí na tom na čem předtím chodili, atd. Smál jsem se, protože půl hodinu v jednom kuse se usmívat ať se děje cokoli, není normální. Protože vidět své dítě po tolika letech, všichni se radují a nikdo nikoho neobejme, ani se nedotkne, je pro mě nepochopitelné. Jiná kultura. Je to příběh napsaný tak aby ukazoval to odcizení mezigenerační. Tento režisér dokázal bez toho aby zvýšil hlas a tempo, dát tomuto filmu hloubku. ...Soundtrack, ta první skladba je brilantní. Ten později použil i Nino Rota do filmu Sladký Život. 4/5(10.11.2014)

  • vitekpe
    ****

    Krasna Setsuko Hara dostava tu ctvrtou hvezdu... Film je to jinak peknej, ale opravdu spis pro priznivce komorniho, pomaleho tempa.(9.10.2012)

  • CSSML
    ****

    Postavy byly stejně strnulé jako kamera a nepřístupné. Na rozdíl od Jamadova zpracování se do nich divák nevcítí. Morální ponaučení je chudší než u Jamady a je omezeno na generační vztah rodičů a dětí. Některé scény mi naopak přišly více vtipné, např. opíjení v hostinci. Neřekl bych, že za nižší hodnocení může stáří filmu, spíše mi nesedne Ozův styl – Kurosawovy filmy ze stejné doby se mi hodně líbili. Poselství je jasné: pomíjivost života a láska k rodičům. 3,5/5(25.7.2014)

  • Euky27
    *****

    Mistrovské dílo režiséra Jasudžiró Ozu, které je v různých žebříčcích filmových kritiků řazeno vždy na přední příčky. Statická kamera v úrovni podlahy zachycuje vztahy mezi rodiči a jejich dětmi, které už ale vyrostly a mají vlastní život, starosti. I přes absenci výraznější akce si postupem času všímáme, že děti se rodičům nevěnují, jak by se slušelo a patřilo. Zajímavé je, že film nám tuto skutečnost nesděluje přímo v určitém rozhovoru, situaci, ale na naši mysl nám vyplyne sama o sobě a je potvrzena v úplném závěru filmu, kde ovdovělý otec děkuje své taktéž ovdovělé snaše za to, jak se o něj a hlavně jeho zesnulou manželku v Tokiu starala, víc než jejich vlastní děti. Co z toho plyne? I když každá nová generace má už své vlastní životy, neměli bychom se ke svým rodičům otáčet úplně zády, po jejich smrti jim projevená úcta už k užitku a radosti nebude.(16.4.2013)

  • Mikino00
    ***

    Zase tak skvělé mi to nepřipadalo, téma je sice silné, jenomže je to hrozně roztažené, celé dějově předvídatelné a nic překvapivého nepřináší.(16.10.2011)

  • Dlubal David
    *****

    ■ ■ ∞ KOMENTÁŘ: Upřímně mohu říci, že film Tôkyô Monogatari je pro mě to nejlepší, co režisér Ozu za svou dlouhou kariéru natočil. Motivy, které se v mnoha jeho filmech vyskytují: rodina a odcizení jejích členů, mezigenerační problémy, odlišný pohled na svět předválečný a poválečný a odlišné hodnoty generace poválečné, které jsou v očích rodičů a prarodičů uvolněné a pokleslé, rozdílné postavení ženy a muže v japonské společnosti a její hierarchii, sourozenecké rozkoly, ale i vztahy sousedské, to vše a mnohem víc, mi připadá, že právě v tomto filmu je zpracováno nejniterněji a uchopeno neobvykle citlivě. ■ Příběh z Tôkya je svým způsobem velmi jednoduchý film, opravdu velmi velmi jednoduchý, ale o to více je zajímavější, že dokáže člověka přimět zabořit se do sedadla a s němým výrazem ve tváři jej nechá unášet se na vlnách pozitivních emocí a příběhu, který je tak lidský a opravdový, že při stopáži čítající více jak dvě hodiny, se člověk ponoří do děje tak, že s hlavními postavami: vesnickou babičkou a dědečkem, kteří přicestují za svými dětmi a vnoučaty do hlavního města Japonska, do Tôkya, se sžije natolik, že zde pozná část své vlastní rozvětvené rodiny a část svého příbuzenstva. ■ Film je natočen způsobem typicky japonským, avšak, a to je na tomto díle tak zajímavé, zároveň způsobem srozumitelným i západnímu publiku a jiné kultuře a odlišné mentalitě. ■ Tôkyô Monogatari mám ze všech OZUových filmů nejraději, je mi nejbližší, nejsrozumitelnější a nejvíce vypovídající o OZUovi. ■ Líbil se mi velmi netradiční způsob natáčení scén, kdy kameraman a režisér snímají scénu jakoby z pohledu od kolen a pohled na herce je vskutku velmi zvláštní a prostor je pojat zásadně jinak a divák, pakliže přistoupí po pár minutách na tento způsob prezentace, dostává vydatné porce umělecky ztvárněného představení. ■ Film může na mladší diváky působit nudně a pamětnicky, však Tôkyô Monogatari se již označuje jako film pamětnický; i když právě toto označení nemám rád, protože dostalo mírně pejorativní nádech a leckdy nálepku červené knihovny a afektovaných projevů, tak právě v tomto případě mi mluvit o Příběhu z Tôkya, jako o filmu pro pamětníky nijak nevadí a své diváky si jistě najde. Ovšem je pravda, že po těch šedesáti letech, kdy se celá japonská společnost, ale i ta středoevropská, dosti proměnila, zůstává v několika momentech malé, maličké, hluché místo, které plynutím času vyjevilo své čelo. ■ Pro člověka, který se zajímá o Japonsko, jeho historii, jazyk a mentalitu, toto dílo vřele doporučuji, neboť je zde několik věcí, které pomohou utříbit si některé myšlenky a třebas donutí se i zamyslet nad tím, kam jsme se za ta léta posunuli a vyvinuli a zda ještě nyní dokážeme vůbec chápat život, jaký prožívali obyčejní lidé v období, které lze dnes již obtížně chápat a pochopit. Lze to brát jako malou sondu do běžného života, kdy každodennost a normální plynutí času bylo bráno lidmi, kteří zažili hrůzy druhé světové války a nikterak netoužili po žádném krveprolití na žádné straně, jako neskutečný luxus a prostotu toho, že můžu v míru pít, jíst a bydlet se svými blízkými. ■ Film jsem zatím viděl jedinkrát před osmi lety a nenašel jsem odvahu si jej pustit podruhé, abych si nepokazil dojem, který jsem před těmi roky měl. ■ Příběh z Tôkya bych označil za film rodinný, respektive rodinné drama, kde ale drama netkví v tom, že by zde docházelo k dynamickým scénám a rozpoutávání rozporů a neshod či intrikám, naopak, film je velmi statický a drama se nese neviditelnou nitkou od němého počátku přes rozhovory rodinných členů a odlišné názory na výchovu vnoučat, rozčarování na tím, jak vaše děti jsou jaksi jinými osobnostmi než za jaké jste je dlouho měli, k poznání, že dospělé potomky žijící úplně jiný život, který vy vlastně ani nechápete, až ke smutnému konci, kdy poznáte, že Příběh z Tôkya je daleko obsáhlejší a mnohem více vypovídající než se zpočátku zdálo. ■ Filmem se nese pár komických scén, které na vás z posuvných dveří nečekaně vyjuknou jak Yamamba, aby následně odezněly a neničily nádhernou atmosféru. ■ Příběh z Tôkya řadím po právu do svých pět seti nejzajímavějších japonských filmů. ■ ⁞ NÁMĚT / SCÉNÁŘ / PRODUKCE / REŽIE: NODA a OZU zde předveli, že jsou opravdovými mistry. [100/100] ■ ‖ KAMERA / STŘIH / VISUÁLNÍ & MECHANICKÉ & SPECIÁLNÍ EFEKTY + kostýmy / dekorace / make-up: Jak jsem již naznačil v omáčce výše, tak práce, kterou předvedl ATSUTA, mě velmi nadchla a tento rank musím hodnotit opět pozitivně. [100/100] ■ ↨ DRAMATURGIE / CHOREOGRAFIE / BOJOVÉ & AKČNÍ SCÉNY: [80/100] ■ ― HERECKÉ OBSAZENÍ & HERECKÉ VÝKONY: Nejvíce ze všech herců mě zaujala Setsuko HARA [90/100]. Dále Chishû RYÛ [89/100], Chieko HIGASHIYAMA [87/100], Eijirô TÔNO [85/100] a dále: Kuniko MIYAKE [83/100], Kyôko KAGAWA [83/100]. ■ ¨ HUDBA (OST + hudba, která byla ve filmu použita): Jemný hudební doprovod byl vytvořen dobře, aby nijak divák-posluchač nebyl rozptylován a mohl se v klidu soustředit na dialogy, které jsou pro tento film stěžejní. Takanobu SAITO [78/100]. ■ ∩ FILMOVÉ EMOCE: It's a Wonderful Life, Hotaru no haka, Philadelphia Story, Zuo you (In Love We Trust), Guess Who's Coming to Dinner, Okuribito. ■ № KOLIKRÁT JSEM FILM VIDĚL: 1x; ⌂ [J; 1x [PZ-CZ]; R2005]. ■ ↔ CELKOVÉ HODNOCENÍ: ① POPRVÉ: [100/100]; ↔ [100/100]. ■ ↘ POZNÁMKA / ZAJÍMAVOST: Díky komentáři od dezorze, jsem zaevidoval jeden neznámý německý film: Kirschblüten - Hanami, a ikdyž současnou německou tvorbu zrovna moc nemusím a po pravdě ji ani nevyhledávám, tak tento počin mi udělal radost, respektive jeho druhá půle... Hanami - čas kvetoucích třešní jsem viděl v roce 2010 a samozřejmě se mi nemohl nevybavit Příběh z Tôkya. Takže když budete mít čas, tak se na níže uvedený film můžete podívat a porovnávat, samozřejmě je to neporovnatelné, ale stejně jsem porovnával... ■ ■(29.12.2013)

  • IvoB
    *****

    Jasně, film už je to starý, zdlouhavý, a vlastně úplně obyčejný. Proto dosti lidem asi nic moc neřekne. Ve skutečnosti se však tyto na první pohled záporné vlastnosti stávají jeho největším kladem. Ozu dokázal opravdu s citem vystihnout právě ty pomíjivé a všední události jedné rodiny, bez zbytečných příkras (kamera je statická) či jakéhokoliv emocionálního tlačení na pilu. Postavy tak (alespoň dle mě) působí velmi přirozeně a uvěřitelně. Až mě v závěru překvapuje, jak snadno byl pro mě tento film „koukatelný“, i když se v něm skoro nic neděje. Možná byste u pětihvězdičkové záležitosti hledali i něco víc, ale tento film je prostě výborný takový, jaký je.(14.3.2015)

  • poet

    Projekt 100 (2004)(17.1.2007)

  • Radek.SCH
    **

    Ééé... děte se bodnout filmoví kritici a fanoušci. To tu nikdo nemá koule říct, že je to nudná a nezáživná člověčina plná japonské laskavosti, podřízenosti a odevzdanosti?(15.9.2012)

  • fNdEsIECLE
    *****

    Představte si klidné místo na konci světa. Na tom místě vlastní rádiovou stanici a kino. V krbu praská oheň, nechávám se unášet meditativním proudem, vybavuji si tvář. Prolamuji se, v třetí třetině se mi klíží únavou oči. Přesednu si blíže k ohni a nechávám teplo pronikat do zad. Upadám do hlubokého mikrospánku. Probouzím se na konci, nemohu odlepit od sebe oči, cítím se, jak bych vypil galon piv. Jsme sami.(14.6.2013)

  • troxor
    *****

    Jeden z nejlepších filmů všech dob. Děj a poselství filmu je univerzální, stejné jak pro Japonce, tak pro Čechy, tak pro zbytek světa.(21.6.2008)

  • mi-ib
    *

    Já těm japonským filmům zkrátka nikdy na chuť nepříjdu. Tenhle je navíc neuvěřitelně ukecaný. Sice poskytuje jakési morální poučení, ale velmi nudným způsobem.(19.12.2011)

  • Narciska
    ****

    Příjemný film, z něhož vyzařuje upřímná zdvořilost a vřelost starých rodičů a Noriko. Jejich moudrost a odevzdaný klid vás dojme, její milost přiměje zamyslet se nad vlastním přístupem... Proti nim nenuceně skví se, jak na lidi dopadá všednost a práce... Film je ovšem starý - černobílý, plyne pomalým tempem, nic se v něm neděje a přece říká mnohé ... o lidech, rodině a životním nadhledu (bylo teprve 8 let po válce). V roce 1953 neuměli točit filmy jaké se točí dnes, ovšem dnes by nikdo nezvládl natočil film podobný tokijskému příběhu. Žít v roce 1953, dala bych jistě filmu plný počet hvězd, dnes jsme ale rozmazlení a hledíme více na formu a ta přeci jen trošku nudí...(20.11.2012)

  • Dimo
    ***

    Staré, Japonské a dlouhé. Je to dost výstižné?(6.7.2006)

  • Dr.Cilka
    *****

    Po kazdej stranke krasa. Je neuveritlne ako niekto dokazal taky prozaicky pribeh povysit na vrcholne filmove umenie. Filmu je vycitana castokrat dlha stopaz, no z mojho pohladu mala kazda jedna sekunda svoje opodstatnenie. Malebna sonda do medziludskych a medzigeneracnych vztahov povojnoveho Japonska. Napriek smutnej druhej polovici, som nedokazal pozerat na Tokyo story inak ako s usmevom na tvari.(6.1.2013)

  • FrankieCZ
    *****

    Pět hvězdiček i přesto, že z Ozuových filmů mám mnohem raději Banšun, který mi připadá i emocionálně daleko hlubší a silnější.(26.5.2007)

  • Barak
    **

    Takže todleto je klasika japonské kinematografie.. v tom případě se musím předem omluvit, protože to byla blbost - záměrně se vyhýbám horším slovům. Ale pěkně od začátku.... Starší japonský pár "z venkova", se rozhodně navštívit své děti a vnoučata v hlavním městě Tokiu - a o tom to je. Celou dobu se jenom hovoří. Kdyby to byly dialogy jako od Tarantina (musel jsem použít tohle přirovnání), tak klidně, ale tady tyhle jsou naprosto nezáživné, o ničem, postrádající jakoukoliv známku zajímavosti. Všichni se pořád usmívají (nic proti tomu) a mluví, a mluví.. a je to nudné. Navíc se "děj" souká příšerně pomalu kupředu, což akorát přidává na uspávající atmosféře - a nechachrání to ani pár vtipných momentů. A co ještě víc dorazí je skutečnost, že už zhruba v polovině zjistíte, jak to skončí, takže zbývající hodinu už nemůže vás nemůže naprosto nic překvapit. Drtivá většina filmu se odehrává v interiérech a všechno je to nasnímáno brutálně statickou kamerou - tam prostě není žádný pohyb, kromě hýbajících se postav. Ta je umístěna hodně dole, takže všechno je snímáno z podhledu - jsem si říkal, že to bude taky třeba tím, že Japonci jsou menšího vzrůstu, takže to udělal tímto způsobem, aby je nějak zvětšil :) -, přičemž jednotlivé záběry jsou výborně "naaranžováný", aby vůbec nebylo potřeba použít švenkování. Tento "střet generací" mě vůbec nevzal, nijak moc nezaujal a zkrátka jsem se u něho příšerně nudil.... 3/10(3.11.2007)

  • JohnyTrava
    ***

    Skutočnosť, že som film musel dopozerať na trikrát jasne svedčí o ďalších riadkoch. Tento film je dôkazom toho, že z japonských čiernobielych vôd sa nie vždy podarí vytiahnuť trblietajúcu sa perlu. Nechápem vyzdvihovanie toho filmu, resp. chápem ale nesúhlasím s ním. Ak si odmyslím prehnanú dĺžku, tak myšlienka, ktorú film podáva nie je ničím nová a to azda už ani na tú dobu, a jej samotné prevedenie tiež nie je nejak bravúrne. Možno je to tou prílišnou obyčajnosťou alebo z časti až moc afektovaným hraním ale tento film ma vôbec neoslnil. Ale aspoň sa tam štyridsaťpäť minúť nevláčila voda.(14.7.2013)

  • Godhaj
    ****

    ,,Užila jste si trápení, stejně jako já.“ ,,Ano.“ Tokijský příběh je krásným i smutným zamyšlením nad stářím, rodinnými vazbami a hodnotě obyčejného času stráveného se svými blízkými. Ozu opět nikam nespěchá, nechává postavy velmi pomalu a s klidem odříkávat jejich na první pohled strnulé dialogy, pod nimiž však vždy cítím obrovskou moudrost a sílu, jedinečnost a nenahraditelnost těch nejobyčejnějších okamžiků. V tomto příběhu je patrné, že tyto okamžiky některé postavy nedokáží docenit, ohlížejí se jen na peníze a hlavně na svůj čas. A nutno dodat, že děj se skvěle doplňuje s Ozuovým formálním přístupem statické kamery ve výšce sedícího člověka a členěním prostoru. Nic nerozptyluje divákovu pozornost od promluv postav, což činí nesmírně zvláštní divácký zážitek.(18.7.2018)

  • Auvajs
    ****

    Velmi jednoduchý příběh. Ozův (ne úplně běžný) filmařský styl. (Výhradně statická kamera, mnoho záběrů okolního prostředí, různých detailů. Atd.) Celkově: spousta zajímavých jednotlivostí a jemných nuancí. Ve svém součtu však nejsou natolik silné, aby přebily poměrnou nezáživnost (a - tu onu - statičnost). Prostě záběry. Nic víc. (Ale možná přesně toto byl účel :D) ~~~ 73%(10.8.2013)

  • T081
    *****

    Smutný a velmi dojemný film, který nemá potřebu dělat ze sebe laciné hollywoodské dojáky, ale možná je dojemný právě svou odměřeností. Statická kamera, zvláštní herecké výkony a celá ta atmosféra vrhá na obyčejná sociální rodinná dramata nový stín. A i přes zabijáckou délku jsem ani jednou z děje nevypadl. Občas jsem měl skoro až slzy na krajíčku. Tenhle filmový zážitek mnou hluboce pohnul.(15.9.2015)

  • RoB23
    ***

    #217 The Criterion Collection - http://www.criterion.com/films/284-tokyo-story(7.2.2014)

  • rbr
    *****

    Závěrem jen, konverzace mezi Kyokou a Norikou, nejdelší a nejhlubší dvě sekundy ticha v historii filmu. Life is disappointing. But that's ok.(6.12.2015)

  • zucchini
    *****

    Na filmu mě nejvíce okouzlila jinakost japonské kultury. Gesta jsou zvláštním způsobem střídmá a nenápadná, emoce se dávají najevo úplně jinak, než je tomu běžné v naší kultuře. Problém, co si počít se stárnoucími rodiči, je ale asi určitým způsobem vlastní všem kulturám. A společné je asi také to, že oporu je často možné najít tam, kde by se to zase tolik nečekalo.(4.4.2016)

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace