poster

Příběh z Tokia

  • český

    Tokijský příběh

  • japonský

    Tōkyō monogatari

  • japonský

    東京物語

  • slovenský

    Príbeh z Tokia

  • anglický

    Tokyo Story

Drama

Japonsko, 1953, 136 min

Komentáře uživatelů k filmu (82)

  • RHK

    Jeden ze 100 největších filmů všech dob časopisu Entertainment Weekly. Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Jeden ze 125 nejlepších neanglicky mluvených filmů - 125 Greatest Foreign Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/.(10.11.2009)

  • Tetsuo
    *****

    Aby to nevypadalo snobsky, že hodnotím tak vysoko jenom proto, že je to klasika. Ne všechny Ozuovy filmy, které jsem viděl, se mi líbily. Tenhle mnou pohnul. A právě díky své uměřenosti a zdánlivé nenápadnosti.(25.4.2006)

  • Superpero
    ****

    Uvadající vztahy mezi rodiči a dětmi podané velmi civilní a dojemnou formou. Zde to navíc ještě kontrastuje se všudypřítomnou japonskou, až trochu pokryteckou, zdvořilostí. Hrozně se mi líbily postavy rodičů. Zvlášť stará babička byla taková hodná a potěšilo mě, že z nich Ozu neudělal svatoušky a dal tam dědouškovu ožraleckou epizodu a narážky na jeho alkoholickou minulost. :) Bohužel to na mě ke konci bylo už příliš rozvláčné.(10.2.2010)

  • Kulmon
    ***

    Jeden z nejlepších filmů všech dob? Vidím to jinak. Vidím sedavý film plný šablonovitých dialogů, statické kamery a zapomenutelných hereckých výkonů. Dvě hodiny nudy.(1.9.2011)

  • brit84
    ***

    Ať to beru z jakéhokoliv úhlu, nepřijde mně na tomhle rozebírání rodinných vztahů nic extra zajímavého. Nevím co ostatní tak silně uspokojilo při sledování monotónních zdlouhavých dialogů, které doprovází nepřirozený úsměv od ucha k uchu při jakémkoliv tématu. Kdybych před mámou s blaženým úsměvem na tváři řekl, že zase přibrala a k tomu přihodil příběh o tom, jak kdysi rozsedla židli, zastavil bych se až o futro. Skalní filmovej fanda se ale odradit stejně nedá a ostatní si můžou s klidem půjčit od úplně cizí rodiny domácí videa z jejich rodinných návštěv . Vyjde to zhruba nastejno:)(24.3.2012)

  • Zíza
    ***

    Velmi dobře a snad i věřně to vykresluje vztahy mezi rodiči a dětmi v 50. letech v Japonsku. Je to kvalitní sociální sonda do života postaršího manželského páru i do života mladých lidí kolem nich (jejich dětí a jejich snachy). Najdete si tu oblíbence i ty, které mít rádi nebudete. Jediné, co kazilo na dojmu z filmu, byla opravdu přepálená stopáž. Pokud si chcete udělat jakous takous představu o tehdejším životě odehrávajícího se kolem páru „z jiné doby“, tohle byste mohli zkusit. Dobré 3*.(15.4.2012)

  • ORIN
    *****

    Ač se to na první pohled nezdá, Ozu zcela nenaplňuje tradiční japonské hodnoty a představy o patriarchálním rodinném vzorci, jde spíše o nový, moderní, západní pohled na rodinu, přičemž Ozu částečně čerpá z hollywoodského předobrazu Lea McCareyho Make Way for Tomorrow. Ozua můžeme považovat i z japonské perspektivy za naprostého solitéra, jehož styl je natolik specifický a odlišitelný, že to nemá ani v rámci japonské (poválečné) kinematografie obdoby. Za typické rysy Ozuova stylu můžeme považovat např.: a) využití nízké kamerové výšky/nízkého úhlu (umělecká motivace); b) přechodné záběry krajiny/interiérů (zátiší) v blízkosti odehrávání další scény, které ale pro pochopení příběhu nejsou nikterak důležité; c) statická kamera; d) snímání postavy, která mluví, zepředu s protizáběry na další postavy apod. Ozuův styl se také vyhýbá prezentování flashbacků či flashforwardů a některým dalším prostředkům standardně používaných a přitom pro ně nehledá žádné vhodné ekvivalenty.(16.6.2011)

  • xxmartinxx
    ***

    "Krásný" film, jako kdyby měl každý záběr jít do kalendáře, ale necítil jsem zájem, jen výrazný odstup - což u filmu, který má oslavoval malé všední věci, je docela problém.(16.6.2011)

  • Lavran
    *****

    Tokyo monogatari, to je milionář střídmosti. Na omak je filmem, který je zbavený vší rušivé stylistické ornamentalistiky, který je opracovaný do geometrické úhlednosti toho nejprostšího modu vyprávění, ale pod hakamou této ukázněnosti a zdánlivé prostoty majetnicky ukrývá ty nejmagičtější poklady všedního života; zejména pak pravdy, které se nám v moderním věku neustále oddalují. Metronomem je mu délka jednotlivých statických kompozicí a jejich duchovní přesah (obzvláště v zátiších, která Ozu zároveň aplikuje i jako formu interpunkce spojující dvě nesourodá místa), prodlužující trvání zbytnělého času (nostalgie, tikot hodin, projíždějící vlaky...) a také obraz stařecké (ne)rozvážnosti, který je stejnou měrou smutný a pokorný jako úsměvný a klukovsky vzpurný. V obou polohách je však podávaný s rovnou mírou porozumění a neuvěřitelné citlivosti, aniž by kdy, byť na sekundu, došlo ke snížení do sentimentálního útlaku. Nelze se tak divit tomu, že mnozí interpretátoři hledali v Ozuových dílech pověstný dotek zenu. Je to neobyčejně svůdný obraz obyčejnosti. Dávkovaný s rozvahou a neuspěchaně, neboť se již nemusí obávat o svůj přidělený čas.(28.5.2009)

  • PinokKio
    ****

    Zajímavé nahlédnutí do soukromí jedné generace obyčejných Japonců pár let po druhé světové válce. Vztah rodičů a dětí se asi vytrácí i v dnešní době stejně jako kdysi a přítele na sklonku života můžeme poznat v někom, o koho jsme předtím sotva zavadili pohledem ..(14.2.2009)

  • Radko
    *****

    Postavy, dialógy a veci v súlade jemného prelievania energií. Výsledok sa má šancu dotknúť sa srdca. Vzťahy v rodine, všeplatné ľudské hodnoty, bez ohľadu na náboženstvo, či politiku, a ich nahlodávanie tempom života a nedoriešenou minulosťou sa totiž každého z nás viac, či menej dotýkajú. Záleží len na vnímaní, ustrojení a ochote prejsť cez pozlátka doby, k jemne podanému, ale dôraznému vykresleniu systému vzťahov so všetkými odtienkami, ktorý v súhrne nepodáva príliš pochvalné svedectvo o ľudskom pokolení. Jednoduchý príbeh plynie v pokojnom rytme vyrovnania sa so životom. Rodičia, žijúci na vidieku, sa rozhodnú na sklonku svojho života navštíviť deti žijúce v Osake a Tokiu. Film začína rozosmiato - široké úsmevy tešiacich sa starčekov, susedy, vítajúcich potomkov. Postupne prechádza do ladenia, kedy úsmev nie je znakom radosti, ale často len zdvorilostným roztiahnutím pier, či pomôckou na vyrovnanie krutosti života. Svet je totiž rýchly, deti v strednom veku sú výkonnostne na vrchole a popri práci a rodine sú pre nich sprítomnelí rodičia nežiadúcim bremenom; pre vnukov sú dedko s babkou neznámymi cudzincami. Návšteva sa stáva záťažou a tak ich po pár dňoch odlifrujú do vzdialených kúpeľov. Rodičia pochopia, že deti majú svoj svet a vracajú sa domov. Zamyslenie sa nad dôsledkami vzťahov k blížnym prinesie až smrť. Jeden zo synov neustále hovorí o nutnosti pomôcť rodičom kým sú nažive, sám ale nič pre to, okrem konštatovania samého neurobí. Práca, zábava a vychutnanie si seba samého sú prednejšie. História sa ale opakuje a z dnešných zaneprázdnených potomkov tiež raz budú bezzubí nevládni, so žvatlajúcimi ďasnami sa dožadujúcimi synovského pohladenia.(7.4.2006)

  • Vitex
    *****

    Velmi vzdálený film.(27.9.2009)

  • Jhershaw
    ***

    Velmi zajímavý námět a film, ale bohužel zpracování je (na dnešní dobu) příliš zdlouhavé a pomalé. 7/10.(16.10.2003)

  • Bigrambo
    ****

    Mám rád filmy o vztazích rodičů s dětmi a námět tohoto snímku, i přesto, že je starý více než padesát let, je stále aktuální! Výborný dojem z filmu kazí pouze velmi pozvolné tempo, kterým se děj snímku ubírá - nebýt toho, tak neváhám dát plný počet. Naštěstí mi zpříjemnila některé zdlouhavé pasáže svými půvaby Setsuko Hara.(26.7.2011)

  • Rominator
    ****

    Starší manželský pár se vydává navštívit do Tokia dceru a syna, ale dětí rodičům něvěnují mnoho svého času, který by si zasloužili. Příběh je vyprávěn velmi pomalu a zachycuje nadčasově mezigenerační vztahy.(8.5.2012)

  • Aidan
    *****

    Zahanbující memento mori. Noriko jako ta, která má čas, aby ho z lásky pro druhé ztrácela. Dává svou přítomnost a nesoudí ty, kdo ji nedávají. Aniž by chtěla, stává se živou obžalobou slepnutí vůči podstatnému, které zachvacuje mnohé zaneprázdněné ve středních letech. Náročný, dlouho ne úplně nejzáživnější film, který se však vryje do duše a přímo nutí člověka být lepším. Jsou v něm doteky svatosti. Zábavychtivé já by zůstalo u tří hvězd, ale to já, který hledá v kinematografii průvodkyni duchovním růstem, nemůže dát než pět. [Japonská uměřenost, distingovanost a etiketa je kouzelná, ale zároveň činí film pro diváka ze Západu náročným na sledování. Ze jemnýmm úsměvem se tu skrývá celá paleta emocí, kterou našinec uvyklý hrubší expresivnosti, neumí číst. Nenajdeme tu žádné jižanské řvaní, grimasy a pohazování rukama. Na takto introvertní kulturu nejsme zvyklí. A tak dobrá půlka sdělení zůstá pro nás, kdo nejsme Japonci ani japanology, "ztracena v překladu".](29.6.2014)

  • Legas
    ***

    Na můj vkus příliš jednoduché. Již v polovině filmu jsem věděl, o čem všem bude film nadále vyprávět a díky tomu jsem se při dlouhé stopáži místy nudil. Na druhou stranu je Příběh z Tokia pěkně zarámován do vkusně komponovaných statických záběrů (až na jednu vyjímku, pokud jsem si dobře všimnul).(28.5.2007)

  • Rudovous
    *****

    Jeden z nejvyse hodnocenych snimku svetove kinematografie.Nekdy malo je nejvic.U Tokyo monogatari to plati beze zbytku.Film filmu a pravda pravdouci.Nejuzasneji je tempo filmu...velmi pomale a v tom je jeho kouzlo. Je to nej!(18.2.2007)

  • lamps
    ****

    Nenápadný příběh, avšak podávaný z natolik uvěřitelné lidské perspektivy, že se právem pyšní titulem filmové klasiky. Dospělému člověku, který má vlastní děti a nade vše miluje svého partnera, sice Ozu nic nového nesdělí, ale zároveň ho pohladí po duši a všechny vžité rodinné hodnoty do něj ještě pevněji vtiskne. Unikátní obrazová i pocitová melancholie, kde se nemusí skoro nic dít, a stejně z ní nelze spustit oči..... Až mi bude šedesát, půjde bezpochyby o jeden z nejdůležitějších filmů vůbec, nyní bohužel nejsem schopen spravedlivého docenění. :) 80%(28.9.2015)

  • Sobis87
    ****

    Musím přiznat, že mě ta až přehnaná zdvořilost, která panovala mezi všemi zúčastněnými, poměrně iritovala. Ta zdvořilá neupřímnost, od které se postavy mohly oprostit až tehdy, když byly o samotě, mi byla velmi nepříjemná, ale nepochybuji, že to byl právě tvůrčí záměr. Příběh z Tokia přeci vypráví o chřadnoucích vztazích mezi generacemi a jako takový má co říci i po téměř šedesáti letech od svého vzniku. Samotný příběh je poměrně strohý, to samé platí i o stylu (statická kamera, frontální záběry během dialogů, atd.), ale celkově se jedná o působivou podívanou, která má na téma rodiny rozhodně co říci.(20.6.2011)

  • Pacco
    ****

    Ozua byl (ač se to nezdá) poměrně ovlivněný západní groteskou 20.let. Jeho námět na Tokijský příběh jakoby lehce osciloval mezi sociální kritikou a ironickým výsměchem malostem a nesouladu. Ještě více než příběh dvou starých lidí, ocitajících se v situacích pravých generation gaps, je však v díle zarážející jeho forma. S hloubkou ostrosti by si mohl zavdat s Občanem Kanem, ale nejnápadnější je rozvinutí detailů prostředí, střihu a kamery. Oč více se inspiroval v němém filmu, o to více ho pak následně zdokonalil ve střihu a dal mu kabátec mluveného - v nečekaných chvílích prokládá film záběry krajiny, města v mlčenlivé samotě věčného ruchu, vyhýbá se pohybům kamery a staví herce ve střed. Herci v jeho rukou pronášejí všední dialogy bez větších emocí, jak kážou staré japonské zvyky. O to se stává pro diváka těžší, aby rozeznal za usměvavou tváří skrytý smutek, za běžnou větou nenávist atd.. Ozua je opačným protipólem dnešních filmařů, co se snaží vydolovat z diváků city krokodýlími slzami. On postupoval jemně, pouhými náznaky buduje silný prožitek. Samotný příběh o neporozumění generací a odcizení příbuzných sice neobsahuje žádné překvapivé telenovelské odhalování, ale jeho naléhavost vyplývá z jednoduchosti a zmíněné formy. Jenže, to všechno má malililinkatou chybu – délku. Dokážu si představit diváka, co zhlédnul film až do konce a prohlásil: „Kdyby to nebylo tak dlouhý, tak by to bylo i zajímavější.“ (citace mého otce). Na něho jako na diváka Colomba to bylo příliš a kupodivu i na mne, a to jsem zvládla oba díly Ivana Hrozného po sobě..snad za to mohla i ta částečná monotónnost. Ač patřil na západě Tokijský příběh k nejpopulárnějším dílům Ozuy, ta popularita byla taková, že ho jeho současník Kurosawa se svými legendárními Sedmi samuraji předčil..(18.9.2006)

<< předchozí 1 2 3 4 5
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace