poster

Příběh z Tokia

  • český

    Tokijský příběh

  • japonský

    Tōkyō monogatari

  • japonský

    東京物語

  • slovenský

    Príbeh z Tokia

  • anglický

    Tokyo Story

Drama

Japonsko, 1953, 136 min

Komentáře uživatelů k filmu (82)

  • Sobis87
    ****

    Musím přiznat, že mě ta až přehnaná zdvořilost, která panovala mezi všemi zúčastněnými, poměrně iritovala. Ta zdvořilá neupřímnost, od které se postavy mohly oprostit až tehdy, když byly o samotě, mi byla velmi nepříjemná, ale nepochybuji, že to byl právě tvůrčí záměr. Příběh z Tokia přeci vypráví o chřadnoucích vztazích mezi generacemi a jako takový má co říci i po téměř šedesáti letech od svého vzniku. Samotný příběh je poměrně strohý, to samé platí i o stylu (statická kamera, frontální záběry během dialogů, atd.), ale celkově se jedná o působivou podívanou, která má na téma rodiny rozhodně co říci.(20.6.2011)

  • nascendi
    ***

    Nevyhľadávam, ani neodmietam japonské filmy. Vedel som, že ma čaká dvojhodinový film nakrútený v povojnových rokoch a teda tam budú ľudia žiť v papundeklových domoch, budú sa donekonečna ukláňať a rozprávať s dramatickým akcentom, aj keď to nevyplýva zo situácie. Vedel som, že dej bude plynúť pozvoľna a nebol som sklamaný. Čakal som, že ak dej sa dá vyrozprávať troma vetami, tak aspoň dialógy budú zaujímavé. Neboli. Boli obyčajné, a vzdialene mi pripomínali reality show. Ale nebol som sklamaný, i keď nepopieram, že som od tak dobre hodnoteného filmu očakával viac.(28.4.2018)

  • raroh
    *****

    Film je mi blízký civilním pojetím a jemným rozkrýváním rodinné historie (a díky ní i velké historie Japonska 30. až 50. let), prodchnuté i evropským lyrismem (blízkost Sikově neorealismu a ruské kinematografii konce 50. let). Podstatná je pro mě i životní filozofie snímku - pokora a smířenost stáří (v porovnání s idealismem mládí a pragmatismem středního věku).(2.2.2011)

  • iamek
    ***

    Obyčejný příběh o rodinně a jejích problémech natočený zatraceně pomalým stylem a přepálenou stopáži = NUDA !(16.12.2011)

  • Slarque
    ****

    Ze začátku mi celkem trvalo než jsem se dokázal naladit na pomalé tempo filmu. Na druhou stranu, takhle obyčejný příběh opravdu nepotřebuje žádnou zbytečnou okázalost a velká gesta. Oč je banálnější, tím je univerzálnější. Přes všechnu japonskou exotičnost je dobře pochopitelný i u nás a v současnosti. A ve své druhé polovině mi dokázal, že v jednoduchosti je opravdu síla.(22.1.2004)

  • lena60
    *****

    Mistrovsky nastavené zrcadlo. Spatřila jsem v něm vlastní uspěchanost, sobectví, pohodlnost, přízemnost a malost. Posmutnělý, nehezký obraz. - Po skončení prohlídky provinilé klopení očí, zamyšlení a odhodlání aspoň na chvíli se zastavit a být pozornější a vlídnější ke svým nejbližším. Dokud je ještě čas...(2.5.2009)

  • jonyyy
    ***

    Takový dost obyčejný rodinný příběh o vztazích mezi rodiči a dětmi, natočený poměrně obyčejným, standardním, japonským způsobem. Na filmu bylo rozhodně něco milého, prarodiče byli nesmírně sympatičtí, u opilecké scény jsem se opravdu zasmál, ale celkově to pro mě rozhodně není klasika vystupující z řady. Hodná IMDB TOPky určitě ne. Na to jsou o dost lepší a citlivější asijské filmy. Dost mi to připomínalo Kurosawovo "ŽÍT". 65%(3.11.2011)

  • poz3n
    ****

    Dlouho, předlouho jsem Tokyo Story odsouval a furt si říkal, že někdy na něj řada prostě přijde. Ačkoliv se Ozu(ův) nejslavnější film pravidelně umisťuje na vrcholcích žebříčků všemožných top filmů historie, jeho poněkud děsivá délka v kombinaci s představou nekonečných konverzací všech přítomných postav mě strašila natolik, že jsem se prostě nemohl odhodlat a pustit si ho. Zpětně se teď na své minulé já samozřejmě koukám s úšklebkem a výsměchem. Sice se tam totiž opravdu skoro jen sedí a mluví, ale je to dobrý film. Dokonce moc dobrý film. Po dlouhé době můžu říct, že jsem viděl snímek s originálním námětem, který navíc vypráví o těch nejobyčejnějších věcech, ale daří se mu to s neobyčejnou silou. Ozu dokázal film zabalit do příjemné a nenápadné atmosféry, která mu slouží jako skvělý lep na diváka. Ten tak postupně vnímá příběh hlavních představitelů a zcela přirozeně se do něj noří a stává se jeho součástí. Nebude to patrně film pro každého. Vyprávění je pomalé, postavy téměř výhradně jen "pouze" někde jsou a tam spolu mluví. Ta síla však tkví především v tématu, v jeho lidskosti a nadčasovosti. 8/10(16.10.2018)

  • Anderton
    ****

    Príbeh z Tokia by sa mohol nazývať Všeobecný ľudský príbeh z akéhokoľvek veľkomesta na svete v akomkoľvek čase. Ozu asi chcel vyjadriť svojim filmom určitý posun v medziľudských medzigeneračných vzťahoch moderného povojnového Japonska a toho predtým, lenže podarilo sa mu skôr dokázať, že ľudia sú a boli všade a vždy rovnakí. Priepasť medzi deťmi a rodičmi sa vekom neustále zväčšuje a vďaka niektorým dialógom Príbehu z Tokia sa budete možno pozerať inak aj na niektorých členov vašej širšej rodiny, ktorí vám sú vďaka ich chladnejšiemu a pragmatickému prístupu nesympatickí. Niežeby sa Ozu neprikláňal na stranu rodičov, súdom by som však jeho prístup nenazval. Život natoľko čiernobiely nie je. Technické hľadisko však odlišné od našich konvencií je, akoby náhodou pokladaná kamera na rôzne miesta bytov snímala voyeristicky náhodné rozhovory bežných ľudí. Film tak získava napriek miernemu zostarnutiu autenticitu. Život starých pripomína pomalé kľudné hompálanie sa lodiek na vlnách rieky, život mladej generácie rýchliky pendlujúce medzi prudko sa rozvíjajúcimi japonskými megapolismi.(20.2.2014)

  • stub
    *****

    Patrně jde o Ozuův tvůrčí vrchol. Opět se dočkáme snad nejcivilnějšího pojetí filmu na světě, statických, nízko položených kamer (reflektujících typickou japonskou polohu vsedě) a natolik osobní atmosféry, že se divák ocitá téměř v roli jakéhosi voyeura. Tentokráte však v delším, obsáhlejším a plastičtějším balení. Téma je dnes platnější, než když jej Ozu zpracoval, jeho značná část je navíc plně univerzální. Potěší citlivá hudba a fenomenální herecké obsazení. Naprosto však nelze doporučit jako vstupní bránu do režisérova světa - jeho pojetí je vhodné si osvojit u snazších a kratších děl.(8.1.2011)

  • vypravěč
    *****

    Výchozím bodem Tokijského příběhu není odcizení generované strojovou existencí velkoměsta, ale smutek usazený na dně každého člověka, který by neodplavilo všechno saké světa ani všechny slzy na něm prolité. Ve vzdalování se těm nejbližším je znát jakousi předurčenost, vyvolanou snad nevědomou potřebou zapomenout, ale ani ti, kteří šli před námi, nebyli světci. A přeci onen klopýtavý pohyb nezadržitelně se roztékajícím a znovu tuhnoucím světem, v němž se krajina proměňuje v periferii, tolik dojímá. Snad se životy nás všech spínají jen našimi vinami.(7.3.2011)

  • Skrk
    ***

    Scénáristicky špatná a herecky zapomenutelná cesta do Tokia za poznáním rodičovských vztahů. Příběhově slaboučké a celé se to tvářilo falešným dojmem, díky uměle nahozeným úsmevův. I když se mi několik scén líbilo a natočené to bylo pěkně, po zhlédnutí mi nijak nezůstal v hlavě a zeptal jsem se sám sebe, jestli je to ten slavný Příběh z Tokia, 3. nejlepší film všech dob?(24.8.2012)

  • Tatatranka
    *****

    Vyseděli život do svého konce. Trpělivě, s láskou a napevno v čase. Kamera usazená u jejich stolu sledovala bez mrknutí laskavé příchody a odchody jejich blízkých vzdálených. Tam v dáli, zde blízko, tam za mořem, zde na nádraží. Pnutí, napínající pláč k prasknutí...(9.3.2009)

  • Bubble74
    *****

    Trpké uvědomění jak pomíjivé jsou drahocenné okamžiky s našimi blízkými a jak jsou nenahraditelné, když je promrháme. Vrcholný kinematografický skvost mistra Ozua.(27.6.2011)

  • Revanx

    Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete.(24.1.2009)

  • ScarPoul
    ****

    Príbeh s Tokia sa nesie v rovnako pomalom duchu ako väčšina Ozuových diel. Čo sa týka formálneho spracovania aj myšlienky je film veľmi podobný Kurosawovmu Ikiru. Typické pre Ozua je využitie statickej kamery a mierne podhľady. V celom filme sa nevyskytuje ani jeden záber, ktorý by mal inú kompozíciu. Rovnako sa kamera ani raz nepohne. Celý film je zasadený prevažne do interiéru a stojí na hereckých výkonoch dvojice starých manželov a ich detí. Príbeh s Tokia je typickým príkladom veľmi populárneho japonského žánru Gondai- geku, ktorý sa zameriava na príbehy zo súčasnosti. Namiesto akcie film sprostredkúva udalosti skrze hovorené slovo. Dialógy sa vyznačujú uvoľnenosťou a keďže sa jedná o film z rodinného prostredia aj formálnosťou. Tento úctivý prejav je následne v priamom kontraste k udalostiam, alebo postojom, ktoré film prezentuje. Pohľady postáv odzrkadľujú ich myšlienky a my ako divák sa často krát dostávame do pozície, kedy nejaká postava na nás hovorí, čo je spôsobené častým využívaním subjektívnej kamery. Príbeh s Tokia je pomalým filmom o hodnotách a o neschopnosti poskytnúť nehu tam, kde treba, kým ešte nie je neskoro. Je to príbeh komorný, tichý, plný postáv pričom každá z postáv sleduje svoje vlastné ciele. Koniec je otvorený s príchuťou smútku a melanchólie, kedy dôležité veci odišli a ako keby nebolo nič na čo by sa mohla postava starého pána tešiť. Pripravuje sa na samotu, osamelosť a následne smrť. Príbeh s Tokia sa tým končí.(9.1.2013)

  • RasputincZ
    ****

    První Ozu, výborný Ozu. Mohl to být dokonalý Ozu, nebýt zdlouhavého ale krásně upřímného závěru. Civilní, pravdivé, parádně vykreslené charaktery. Krásný film.(28.11.2012)

  • Ligter
    *****

    Citlivost Ozuova režijního stylu se projektuje nejen do chování postav, jímž je vlastní zejména laskavost, tak i do jednotlivých aspektů stylu samotného. Příběh z Tokia je vyprávěn velmi pomalu a stává se tak spíše analýzou rodinných vztahů, ne příkladem rozhádaného dramatu o lidech trpících různými druhy neuróz. Než dramatickou rekonstrukcí je poetickou etudou o odloučení, (dávném) konfliktu mezi starými a mladými, vitálními a zaneprázdněnými. Principem Příběhu z Tokia se stává rozpornost, ve vzájemné interakci vytanuvší rozdíly mezi oběma generacemi. Ačkoliv by se nemuselo zdát, že mezi postavami cokoliv nefunguje, rozpornost tkví už v premise. Generační rozdíly jsou způsobeny už prvotním odloučením: zatímco rodiče žijí kdesi na venkově, mladí žijí v centru Tokia. Nepřekonatelná propast se stvrzuje paradoxně jejich příjezdem, kdy se jejich starosvětskost střetává s životností mladých. Ozu jen nenápadně upomíná na potenciální přemostění, díky nimž by si mohly generace více rozumět, ale které bylo přerušeno válkou (ztráta členů rodiny). Není nám ovšem nabídnuta jakási nostalgie po „starých dobrých časech“ před válkou, spíše je jen bolestným povzdechnutím a smířením se. Ozu nikterak nevyhrocuje vztahy mezi členy rodiny, spíše jen pomrkává na ne úplně viditelnou, a zároveň nevyhnutelnou, nefunkčnost. Film s nádechem kritického realismu; Ozuem stroze poetizován a snažící se najít přijatelný kompromis pro obě strany.(13.9.2012)

  • Lacike
    **

    Môj prvý a pravdepodobne aj posledný film, ktorý som si od Ozu pustil. Síce mi štýlom pripadá ako taký predchodca Hirokazu Koreedu, ktorého filmy mi celkom sedia, ale tento film ma strašne sklamal. Zápletku tvorí taký civilný rozbor jednej rodiny. Čo je ok a tešil som sa na to, ale herecké výkony ma iritovali. Pôsobili veľmi neprirodzene. Takisto ma štvala kamera pri dialógoch. Najprv ich sníma z pozadia, čo pôsobí jak keby divák ich rozhovory šmíroval a to sa strieda so zábermi detailu, keď postavy hovoria skoro priamo do kamery. Čo zase pôsobí nepríjemne. Pritom takto nie sú snímane len vyhrotené situácie, čo by dávalo aspoň trochu zmysel ale aj kopa normálnych rozhovorov. Proste mi to celkovo nesadlo, jak vizuálne tak dramaticky. 4/10.(27.4.2019)

  • swed
    ****

    S minimalismem natočené japonské drama nepatří zrovna k jednoduché podívané, zvlášť dnes, kdy o úspěchu filmu mnohdy nerozhoduje jeho obsah, ale daleko důležitějším se stává dynamické tempo. Trvalo mi 30 minut, než jsem se podřídil režisérovu osobitému způsobu vedení příběhu (statická kamera, záběry z úrovně podlahy), který je kombinován se stylem klasickým (záběr/protizáběr, střih z celku na polodetail atd.) a splývá tak v promyšlený, poklidně se rozvíjející celek. Nevšední zážitek. 8/10(30.1.2010)

  • Sandiego
    ****

    Sice Ozuova pokora a úcta působí postupně až ubíjejícím dojmem, ale film se i přes svoji jednoduchost a nepřekvapivý děj dokáže dotýkat něčeho univerzálního, samotné podstaty lidskosti a životního údělu. Jen vyžaduje trochu úsilí, aby člověk mohl rozpoznat bohatství pod nesnadno propustnou slupkou "banality". Škoda jen poněkud melodramatického závěru, jemuž dominuje postava snachy, který pro mě přinesl poněkud rušivý závan umělosti.(27.6.2011)

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace