Příběh z Tokia

Vyseděli život do svého konce. Trpělivě, s láskou a napevno v čase. Kamera usazená u jejich stolu sledovala bez mrknutí laskavé příchody a odchody jejich blízkých vzdálených. Tam v dáli, zde blízko, tam za mořem, zde na nádraží. Pnutí, napínající pláč k prasknutí... (09.03.2009)

Nejsem si úplně jistý jestli mě to náhodou nezaujalo z naprosto odlišných (a vlastně nechtěných) důvodů než bylo zamýšleno, ale přesto, že mě to jakkoliv neodvařilo, musím naprosto chladně konstatovat, že to bylo svým způsobem fakt krutopřísné a těch objektivních 5 rudých hvězd si to zaslouží. Respekt. (26.11.2015)

První Ozu, výborný Ozu. Mohl to být dokonalý Ozu, nebýt zdlouhavého ale krásně upřímného závěru. Civilní, pravdivé, parádně vykreslené charaktery. Krásný film. (28.11.2012)

Citlivost Ozuova režijního stylu se projektuje nejen do chování postav, jímž je vlastní zejména laskavost, tak i do jednotlivých aspektů stylu samotného. Příběh z Tokia je vyprávěn velmi pomalu a stává se tak spíše analýzou rodinných vztahů, ne příkladem rozhádaného dramatu o lidech trpících různými druhy neuróz. Než dramatickou rekonstrukcí je poetickou etudou o odloučení, (dávném) konfliktu mezi starými a mladými, vitálními a zaneprázdněnými. Principem Příběhu z Tokia se stává rozpornost, ve vzájemné interakci vytanuvší rozdíly mezi oběma generacemi. Ačkoliv by se nemuselo zdát, že mezi postavami cokoliv nefunguje, rozpornost tkví už v premise. Generační rozdíly jsou způsobeny už prvotním odloučením: zatímco rodiče žijí kdesi na venkově, mladí žijí v centru Tokia. Nepřekonatelná propast se stvrzuje paradoxně jejich příjezdem, kdy se jejich starosvětskost střetává s životností mladých. Ozu jen nenápadně upomíná na potenciální přemostění, díky nimž by si mohly generace více rozumět, ale které bylo přerušeno válkou (ztráta členů rodiny). Není nám ovšem nabídnuta jakási nostalgie po „starých dobrých časech“ před válkou, spíše je jen bolestným povzdechnutím a smířením se. Ozu nikterak nevyhrocuje vztahy mezi členy rodiny, spíše jen pomrkává na ne úplně viditelnou, a zároveň nevyhnutelnou, nefunkčnost. Film s nádechem kritického realismu; Ozuem stroze poetizován a snažící se najít přijatelný kompromis pro obě strany. (13.09.2012)

Sice Ozuova pokora a úcta působí postupně až ubíjejícím dojmem, ale film se i přes svoji jednoduchost a nepřekvapivý děj dokáže dotýkat něčeho univerzálního, samotné podstaty lidskosti a životního údělu. Jen vyžaduje trochu úsilí, aby člověk mohl rozpoznat bohatství pod nesnadno propustnou slupkou "banality". Škoda jen poněkud melodramatického závěru, jemuž dominuje postava snachy, který pro mě přinesl poněkud rušivý závan umělosti. (27.06.2011)

Klasika, která bohužel drasticky zestárla, lyrický příběh se zenově zklidněným tempem shazuje dřevěné herectví úplně všech zůčastněných. Když si ale odmyslím všechny ty ztuhlé takyherce, zůstane mi ještě dost materiálu na solidní čtyři hvězdičky - rozpohybované obrazy z mětského a venkovského života, krásně rozpracované rodinné vztahy, intimní náhled do života japonských domácností. Půvabná ospalost a lenost vyprávění může být ale dost unavující - než zmáčknete "play", doporučuju se vhodně nadopovat zeleným čajem. (26.06.2012)

Každý život je krásný. Anebo minimálně vzácný a stojí za to ho sledovat., tohle je krásné, a pravda, trochu naivní poselství, které se vás ale v tomhle podání rozhodně dotkne. Lidé na sebe nejsou hodní, ale mají v sobě něco, co stojí za to objevovat. Snímek je nesmírně pomalý, ale to mu vůbec nevadí, protože svým statickým pojetím vás stejně dokáže chytnout za srdce a vy s těmi staroušky budete podstupovat jednu z nejtěžších cest, na které se vydali. A to jen jeli za dětmi do Tokia. Poprvé a také naposled. (22.11.2014)

S minimalismem natočené japonské drama nepatří zrovna k jednoduché podívané, zvlášť dnes, kdy o úspěchu filmu mnohdy nerozhoduje jeho obsah, ale daleko důležitějším se stává dynamické tempo. Trvalo mi 30 minut, než jsem se podřídil režisérovu osobitému způsobu vedení příběhu (statická kamera, záběry z úrovně podlahy), který je kombinován se stylem klasickým (záběr/protizáběr, střih z celku na polodetail atd.) a splývá tak v promyšlený, poklidně se rozvíjející celek. Nevšední zážitek. 8/10 (30.01.2010)

Něžně nesentimentální nádhera (30.12.2012)

Film má veľmi príjemnú, osobitú atmosféru. Postavy a vzťahy medzi nimi sú nenápadne vykreslené a aj keď priamo neútočí na city, vo výsledku na mňa veľmi zapôsobil a myslím, že naň len tak nezabudnem. Nádherný príklad, že v jednoduchosti je krása... (07.07.2015)

Jak se lze dopracovat k v podstatě dokonalýmu filmu. Fantastická kamera, dobře doplňující hudba, jemnej a dojemnej příběh z běžnýho života, vše podmalovávající japonská estetika pěkně cvrnknutá zenem, hereckej koncert, nejkrásnější herečka všech dob - Setsuko Hara a nad tím velký Mistr Ozu. (14.12.2006)

Po shlédnutí rozumím proč každý, kdo dnes točí dobré věci, obdivuje tohoto režiséra... Film obsahuje pravdu (29.11.2010)

Moje vůbec první setkání s Ozuem. Ovšem ani tento japonský klasik mě nedokázal stoprocentně zaujmout. Příběh z Tokia je hezký film, jeho pomalost je záměrná, ale mi přece jen ona zdlouhavost nedovolila si tento film více užít. Snímek má důležité poselství, v podstatě je to hodně smutný film, a přece je spíše takový smířlivý než aby něco/někoho přímočaře kritizoval. Tento minimalistický počin má zajímavou formu, líbilo se mi například proložení rodinných dialogů nesouvisejícími záběry na města. Chápu, že někoho to může hluboce zasáhnout, ten film v sobě nese kus životní pravdy, ale u mě se to příliš nepovedlo. (13.07.2012)

Námět snímku byl rozhodně dobrý a překvapivě je i po tolika letech od vzniku filmu pořád aktuální. Co mi na tom ale vadilo, byla zvolená forma. Spoiler: že ne všechno je tak, jak to vypadá a děti se dost změnily, bylo zřejmé celkem brzy, pointa filmu tak byla venku už před jeho polovinou, a ta druhá půlka vlastně jen potvrdila závěry z té první. Když k tomu připočtu stopáž přes dvě hodiny a fakt, že většina dialogů má spíše formální charakter, vyjde mi z toho nuda, nebo minimálně dlouhá chvíle. Oceňuji sdělení filmu, který má stále co říct, ale způsob zpracování je podle mě až příliš vzdálený dnešnímu divákovi. Možná se to líbí Japoncům, možná filmovým kritikům, já to nikomu neberu, ale mě to nijak extra dobré nepřišlo. (13.08.2012)

Příběh z Tokia je prosté vztahové drama jedné japonské rodiny. Pod touto nenápadnou záštitou se však ukrývá mimořádně silný příběh, který svým významem sahá daleko do minulosti a zároveň přesahuje do současnosti. Jasudžiró Ozu vytvořil nekomplikovanou, téměř komorní zápletku, kdy se rodiče z větší části již dospělých dětí vydávají na jejich návštěvu do Tokia. Doufají, že zde stráví několik příjemných dní a užijí si dětí i vnoučat. Posléze však zjišťují, že vše bude trochu jinak než čekali, a tak na místo radosti odjíždějí domů s pocitem zklamání (aniž by si to však sami připouštěli)… Skrze tuto téměř triviální zápletku pokládá režisér významově důležité otázky ohledně rodiny, konkrétně jednotlivých mezigeneračních vztahů, zejména pak vztahu mezi dospělými dětmi a jejich stárnoucími rodiči. Ozu vypráví s něžným humorem i psychologií. Závěrečný dialog: "Není pak život veliké zklamání?" "Ano, je," který je i jakousi katarzí celého příběhu ve mně emočně rezonuje. Tento nádherný civilní snímek si rozhodně zaslouží označení jako jeden z nejkrásnějších filmů historie. (09.02.2021)

Super. Teda na rozdiel od tunajsich filmovych ynteleguanov si nemyslim, ze Jasudziro Ozu tocil v 30. rokoch az take super filmy, a tvrdim, ze hodne ich je silne nadhodnotenych. Najlepsie filmy natocil v 40. a 50. rokoch. Tuna uz vsak ide o majstrovske dielo, a mnohi filmari - napriklad Aki Kaurismaki - povazuju tento film Tokyo Monogatari za jeden z najlepsich filmov tejto planety. Suhlasim, a dodavam, ze aj Wellesov Obcan Kane je sakramentsky vysoko a je slusnou konkurenciou tomuto filmu. Pribeh je jednoduchy - rodicia idu z miesta A do B /Tokio/ navstivit ich potomkov. Ti uz ale maju svoje veci zabehane a tak navsteva casto posobi rusivo. A ono je to tak nielen vo filme, ale aj v realnom zivote, ze jo. Ozu tu ukazal rezisersky talent, kazda scena je nasnimana s laskou a dialogy su naprosto perfektne. Raz darmo, dalsi klenot svetovej kinematografie, Ozu bol vskutku velikan : 100 % (14.01.2017)

Ach jaj, co s tím? Je to skvěle napsané, má to i promyšlené postavy (ačkoli se to tak vůbec nemusí ze začátku zdát), je to slušně natočené a ten příběh určitě má co říct, jenže je to zároveň úmorně nudné a zkrácení by tomu bohatě prospělo. Těch 136 minut je skutečně až moc, ale zase je pravda, že ze tří mnou viděných filmů od Ozua mi ta jeho poetika ve dvou z nich nesedla a tak může být problém i na mojí straně. Nicméně se mi to pak dost blbě hodnotí - ten film v sobě skrývá velmi silný námět, ale jak ho můžu plně docenit a jak z něj mohu mít nezapomenutelný zážitek, když mě to zpracování moc oslovit nedokázalo? Přitom u Kurosawových nebo Koredových pomalých dramat takové problémy vůbec nemám, ale u Ozua bohužel celkem často. A byl bych rád, aby to bylo jinak, ale momentálně jeho tvorbu nedokážu plně docenit. I z těch filmů o rodinných vztazích jsem viděl dost takových, které mě dostaly mnohem víc - a to některé z nich byly podobně pomalé, poetické a dokonce i japonské (třeba Chuť čaje nebo Nehybná chůze), ale Příběh z Tokia už podle mě poněkud zestárl... Silné 3* (08.03.2022)

Nuda k posrání #139. Viz Osvícení. 10% (10.10.2022)

Vystizny a nadcasovy film o vztahu rodicu a deti. Vidim, ze tento problem si Japonci (kteri maji oproti nam urcite vetsi rodinne citeni a vazby) uvedomovali uz pred 60-ti lety. Od te doby se zivot nejen v Tokiu vyrazne zrychlil... Komorni pribeh vede k zamysleni a zaujal me rozhovor na konci filmu dvou nejpozitivnejsich postav, kdy Noriko (Setsuko Hara me uz zaujala ve filmu Idiot, nadherna a vyborna herecka...) rika Kjoko, ze zivot je velike zklamani... Kdyz si clovek uvedomi s jakym elanem a idealy vstupuje jedinec do dospeleho zivota, pak co se cloveku nezdari v zivote, ocekava od vlastnich deti, aby zivot mnohdy koncil pomalou smrti v ustranni, bolesti a samote. Trochu depresivni myslenka, jako cely tento film... (03.11.2012)

První třetinu jsem vydržel jen proto, protože jsem častěji musel smát. Dialogy jako když mluví lidi kteří už nemají sílu ani mluvit. Jedí na tom na čem předtím chodili, atd. Smál jsem se, protože půl hodinu v jednom kuse se usmívat ať se děje cokoli, není normální. Protože vidět své dítě po tolika letech, všichni se radují a nikdo nikoho neobejme, ani se nedotkne, je pro mě nepochopitelné. Jiná kultura. Je to příběh napsaný tak aby ukazoval to odcizení mezigenerační. Tento režisér dokázal bez toho aby zvýšil hlas a tempo, dát tomuto filmu hloubku. ...Soundtrack, ta první skladba je brilantní. Ten později použil i Nino Rota do filmu Sladký Život. 4/5 (10.11.2014)