Příběh z Tokia

Po kazdej stranke krasa. Je neuveritlne ako niekto dokazal taky prozaicky pribeh povysit na vrcholne filmove umenie. Filmu je vycitana castokrat dlha stopaz, no z mojho pohladu mala kazda jedna sekunda svoje opodstatnenie. Malebna sonda do medziludskych a medzigeneracnych vztahov povojnoveho Japonska. Napriek smutnej druhej polovici, som nedokazal pozerat na Tokyo story inak ako s usmevom na tvari. (06.01.2013)

Univerzálne filmy ma zvyknú dostať. Tento považujem za univerzálny, avšak spracovaním ma nedostal. Pýtal som si viac od dialógov nakoľko o čo ide sa dá pochopiť po prvých 15 minútach. Mne nakoniec ani rodičia neprišli veľmi sklamaní z toho, že si na ne deti nenašli až toľko času, resp. rodičia to nekomentovali ako tragédiu, ako isté rozčarovanie, o ktorom píše distribútor. Je to ináč veľmi milý film, herci sa oveľa viac usmievajú ako majú vážnu tvár. Dokonca sa odviaže aj v tom, že nám ukáže aj opilých dedkov, ktorí to s alkoholom neodhadnú. All in all som však necítil hrejivé teplo či záujem o postavy. Ozu je svojský čo sa týka natáčania, mňa zaujala hĺbka ostrosti záberov, prítomná takmer v každej scéne a celkovo komponovanie záberov, v ktorých vidno niekedy až päť vrstiev. (03.11.2021)

FIlm režiséra Yasujira Ozua z roku 1953 je sociálnou sondou dovnútra nielen japonskej rodiny, ale pravdepodobne aj spoločnosti v čase krátko po skončení druhej svetovej vojny. Krajina sa opäť stavia na nohy a meniace sa priority mladých ľudí vytvárajú medzigeneračné rozdiely, ktoré vplývajú aj na blízke vzťahy v rámci rodiny. Ozu na ploche vyše dvoch hodín vytvára do veľkej miery divadelne pôsobiaci počin, ktorého citeľná príbehová pomalosť je zároveň jeho plusom aj mínusom. Nikam sa neženúci spôsob rozprávania umožňuje divákovi preniknúť priamo medzi členov rodiny Hirayamovcov, vnímať ich problémy a sledovať, ako sa s nimi dokážu v spleti každodennosti vysporiadať. Zároveň však pre túto pomalosť divák nadobúda pocit, ako keby sa v Ozuovom filme takmer nič nedialo, hoci to ani zďaleka nie je pravda. A aj keď pojmy síce nie sú dojmy, dojmy sú v kinematografii zväčša oveľa silnejšie. A to v konečnom dôsledku platí aj v tomto prípade. Príbeh ako taký vo svojej podstate zlý nie je a pomalosť je súčasťou Ozuovho autorského rukopisu, ale v spojení s minutážou snímka nezanecháva najlepší dojem. Minimálne čo sa podania a prezentácie príbehu týka. Film však disponuje aj viacerými pozitívami. Za zmienku určite stojí solídne herecké obsadenie, ktorému dominuje výrazná dvojica starých rodičov (Chishū Ryū a Chieko Higashiyama) či nevesta ich nebohého syna Noriko (Setsuko Hara). Ako sme už skôr spomenuli, Ozuov film značne pôsobí ako divadelný počin. A to v žiadnom prípade nie je výčitka, ale skôr pochvala. Umožniť takýmto unikátnym spôsobom vyniknúť dovoľuje predovšetkým interiérovým scénam, ktoré tvoria vo filme väčšinu, veľmi dobrá kamera. Keď už je reč o interiéroch, snímka ponúka aj niekoľko exteriérových scén. Spolu vytvárajú zaujímavý pohľad na Japonsko päťdesiatych rokov dvadsiateho storočia, pričom takýmto spôsobom dotvárajú celkový filmový kolorit života a spoločnosti. Tōkyō monogatari je dielom, ktorému do veľkej miery škodí niečo, čo ho zároveň robí svojským - pomalosť. Takisto však ide o film, ktorý vďaka svojmu príbehu o medzigeneračnom strete v rámci jednej rodiny vytvára pozoruhodný pohľad na premeny povojnového Japonska. (14.09.2023)

Skutočnosť, že som film musel dopozerať na trikrát jasne svedčí o ďalších riadkoch. Tento film je dôkazom toho, že z japonských čiernobielych vôd sa nie vždy podarí vytiahnuť trblietajúcu sa perlu. Nechápem vyzdvihovanie toho filmu, resp. chápem ale nesúhlasím s ním. Ak si odmyslím prehnanú dĺžku, tak myšlienka, ktorú film podáva nie je ničím nová a to azda už ani na tú dobu, a jej samotné prevedenie tiež nie je nejak bravúrne. Možno je to tou prílišnou obyčajnosťou alebo z časti až moc afektovaným hraním ale tento film ma vôbec neoslnil. Ale aspoň sa tam štyridsaťpäť minúť nevláčila voda. (14.07.2013)

,,Užila jste si trápení, stejně jako já.“ ,,Ano.“ Tokijský příběh je krásným i smutným zamyšlením nad stářím, rodinnými vazbami a hodnotě obyčejného času stráveného se svými blízkými. Ozu opět nikam nespěchá, nechává postavy velmi pomalu a s klidem odříkávat jejich na první pohled strnulé dialogy, pod nimiž však vždy cítím obrovskou moudrost a sílu, jedinečnost a nenahraditelnost těch nejobyčejnějších okamžiků. V tomto příběhu je patrné, že tyto okamžiky některé postavy nedokáží docenit, ohlížejí se jen na peníze a hlavně na svůj čas. A nutno dodat, že děj se skvěle doplňuje s Ozuovým formálním přístupem statické kamery ve výšce sedícího člověka a členěním prostoru. Nic nerozptyluje divákovu pozornost od promluv postav, což činí nesmírně zvláštní divácký zážitek. (18.07.2018)

"Dokud potrvá život, budou vztahy mezi rodiči a dětmi zdrojem neskonalé radosti i bezmezného utrpení" - J. Ozu. Staří manželé se během filmu snad ani jednou nepohádají - panuje mezi nimi naprostá harmonie. Je to harmonie starého světa. Krásně je to vidět v úvodu, když hledají cestovní polštářek. Do Tokia naopak plíživě vane americké bláznovství, což se projevuje už na dětech. Vnuci se pak s prarodiči vůbec nebaví - vidíme naprostou propast mezi dvěma generacemi. Ozu ve filmu respektuje soukromé city svých postav natolik, že tváře nezachycuje příliš detailními záběry. Film mě skutečně bavil a dojal a pranic mi nevadila ani naprosto statická kamera. (21.01.2021)

Pět hvězdiček i přesto, že z Ozuových filmů mám mnohem raději Banšun, který mi připadá i emocionálně daleko hlubší a silnější. (26.05.2007)

Obecně vztahovky nevyhledávám, ale tady se to dá velice pěkne překousnout díky formě. Kompozice záběrů jsou úžasné, ať už jde o interiérové "být součástí" nebo pohlednicové exteriéry. Radost pohledět. (01.11.2020)

Velmi jednoduchý příběh. Ozův (ne úplně běžný) filmařský styl. (Výhradně statická kamera, mnoho záběrů okolního prostředí, různých detailů. Atd.) Celkově: spousta zajímavých jednotlivostí a jemných nuancí. Ve svém součtu však nejsou natolik silné, aby přebily poměrnou nezáživnost (a - tu onu - statičnost). Prostě záběry. Nic víc. (Ale možná přesně toto byl účel :D) ~~~ 73% (10.08.2013)

Obyčejný a jednoduchý příběh z poválečného Japonska, který nastavuje zrcadlo nejen tehdejší společnosti, ale taktéž i té současné a ve finále i té budoucí, jelikož problematika vztahů mezi dětmi a rodiči zde bude napořád. Skutečná, cílená a velmi důležitá ukázka, při které se mohou dostavit pocity, že sledujeme sami sebe a uvědomujeme si, že právě takhle podobným způsobem se chováme vůči ostatním, nebo že ostatní se takhle chovají vůči nám, je jenom důležité si uvědomit, zda se chyba nachází na naší straně a pokud ano, tak ji napravit, dokud je ještě čas a existuje možnost. Jde jenom o to nebýt zaslepen a zaneprázdněn současným životem, ale vidět mnohem dál a vcítit se do životů svých blízkých, jelikož nás může naše chování vůči nim v pozdější fázi života mrzet a to bude poslední věc, co s tím budeme moct udělat. Obsahově velmi důležité, ale po filmové stránce je Tōkyō monogatari neuvěřitelně nezáživným, až nudným filmem. Statická kamera, tedy až na jednu výjimku, je v celkovém výsledku špatná, jelikož dění před kamerou je absolutně nezáživné, nedynamické a v žádném případě nedokáže nahradit pohyb kamery. Herecké výkony iritující, ať jejich postavy říkají co chtějí, stejně se pokaždé tváří úplně stejně a k tomu všemu pomalé tempo vyprávění s lehce předvídatelným koncem, ke kterému se zdá být cesta takřka nekonečná. (07.02.2020)

Jestli může mít národ a film svoji povahu, tak Příběh z Tokia s tou japonskou naplno souznívá. Stručnost, poctivost, moudrost, ale i ráznost a přísnost na mě jak z obsahu, tak z formy celého filmu neustále proudila. Kromě pozoruhodné exkurze do zvyků a chování rodiny úplně jiné doby v úplně jiné části světa, dokáže tento milý, i když trochu delší příběh dojmout a uchovat si silné nadčasové a „nadnárodní“ poselství – mnohem důležitější než to, že „Ozu skáče přes osu“. (01.05.2021)

#217 The Criterion Collection - http://www.criterion.com/films/284-tokyo-story (07.02.2014)

Závěrem jen, konverzace mezi Kyokou a Norikou, nejdelší a nejhlubší dvě sekundy ticha v historii filmu. Life is disappointing. But that's ok. (06.12.2015)

Na filmu mě nejvíce okouzlila jinakost japonské kultury. Gesta jsou zvláštním způsobem střídmá a nenápadná, emoce se dávají najevo úplně jinak, než je tomu běžné v naší kultuře. Problém, co si počít se stárnoucími rodiči, je ale asi určitým způsobem vlastní všem kulturám. A společné je asi také to, že oporu je často možné najít tam, kde by se to zase tolik nečekalo. (04.04.2016)