Szindbád
Sindbad
Sindibád
Režie:
Zoltán HuszárikKamera:
Sándor SáraHudba:
Zoltán JeneyHrají:
Zoltán Latinovits, Éva Ruttkai, Éva Leelössy, Margit Dajka, Anna Nagy, Györgyi Andai, Erika Szegedi, Anna Muszte, Sándor Horváth, Éva Pap, Anna Czakó (více)Obsahy(1)
Adaptace povídek velmi psavého maďarského dekadenta a impresionisty Gyuly Krúdyho (v češtině vyšel výbor Příběhy Sindibádovy a román Červený dostavník), velkého milovníka tajemna, žen všech druhů (samozřejmě záběr z bordelu), všech ročních období i dobrého kvalitního jídla. Vše toto se ve filmu objevuje v podmanivě malířských kompozicích doby secese a rané moderny, kde hrdina - stylizován do postavy z Pohádek tisíce a jedné noci námořníka Sindibáda, přenesen do tehdejších Uher (to jest i dnešního Slovenska), putoval krajinou, která ho zanesla i na katolickou pouť (krásné záběry věřících stařenek). (raroh)
(více)Recenze (18)
Ukázka dialogu: "Mými druhy jsou smaltované dostavníky" - "Žáby, hadi a křečci vidí počasí dopředu" - "Ano, pouze rovní muži nevidí zítřka.".....Dáva vám to smysl? Že ne? A takových slovních perel je film plný od začátku do konce. Vyprázděná narace s hezkými obrázky, kdy prošedivělý muž středního věku prochází městem a byty se secesním nábytkem a ženské protějšky se mu nabízejí bez rozmyslu, jak zrovna tvůrce napadne. Sááákryš a to jsem si myslel, že jsem artově založený a pocitové filmy jsou moje krevní skupina. No nic, popojedem. Aťžijou smaltované dostavníky! ()
Nesmírně rozvleklý film, u něhož jsem celou dobu dumal, proč se hlavní postava jmenuje Sindibád. Tohle mi prostě nemůže nic dát. Sled obrazů, které dohromady horko-těžko dávají příběh? ()
Zoltán Huszárik, duší filmař-básník - ale i výtvarný umělec a grafik - označující své experimentální snímky jako piktografy (psaní v obrazech), pracoval do své sebevraždy v roce 1981 ve Studiu Bély Balázse, kde ovlivnil i řadu mladších kolegů krystalicky čistou filmovostí a prací s obrazem, jež se bohatě projevila i v jednom z mála dlouhometrážních filmů, které natočil, Sindibádovi, vzniklém podle bohémských autobiografických povídek Gyulyho Krúdyho. Dějištěm jsou venkovská zákoutí a plenéry ve všech poetických ročních dobách i interiéry domů, lokálů a nevěstinců ve stylovém období zdobné secese, krátké epoše jemných kostýmů, něžných linek a ornamentálních tvarů. Jimi prochází zestárlý labužník a milovník žen Sindibád, tvarovaný podle postavy z Pohádek tisíce a jedné noci, jenž se stává v Huszárikově pojetí subjektem celého vyprávění: jeho očima vnímáme a soustředíme se na detaily života, který již uniká a zčásti ožívá jen ve vzpomínkách na bývalá milostná vzplanutí, lahodné smyslové požitky, mládí a elán. Mozaikovitá struktura využívá barevné a světelné imprese, dekorativnost prostoru, přirozenou krásu květů, či zrcadlení na ledové plošině, kamera se pohybuje v prostoru, a záhy ji střídá montáž detailů a makrodetailů (především jídla). Film plyne dál a Sindibád chřadne, symbolicky jako Ježíš na kříži pak klesá k zemi v barokním kostele a film tiše uhasíná s ním. ()
Výtvarně nádhernou záležitost s bohatou dobovou výpravou, kamerou a originálními prostřihy ještě z času na čas spestří kousek pěkné hudby a tím výčet kladů pro mě nadobro končí. Žel ani nadprůměrná výtvarní stránka tady nedokázala (až na pár podmanivých sekvencí) zahnat do kouta mé obrovské znudění z filmu s naprosto nezáživným, odosobněným a chvílemi až vyprázdněným dějem v podobě útržků ze života a hodů stárnoucího milovníka žen a jídla. Režisér ve snaze udělat ryze komorní film stylizuje kreace herců tak, že nejednou chodí, mluví a jednají pomaleji ve srovnání s běžným životem a zapomínají u toho vyjadřovat jakékoliv výraznější emoce. Zoltán Latinovics mě před časem bavil v komedii Vitejte, pane majore!, tady mě málem jeho výkon strhl do tuhého spánku, asi jako celý tento formálně vyleštěný film bez příběhu a bez myšlenky. [45%] ()
Adaptace povídek velmi psavého maďarského dekadenta a impresionisty Gyuly Krúdyho (v češtině vyšel výbor Příběhy Sindibádovy a román Červený dostavník), velkého milovníka tajemna, žen všech druhů (samozřejmě záběr z bordelu), všech ročních období i dobrého kvalitního jídla. Vše toto se ve filmu objevuje v podmanivě malířských kompozicích doby secese a rané moderny, kde hrdina - stylizován do postavy z Pohádek tisíce a jedné noci námořníka Sindibáda, přenesen do tehdejších Uher (to jest i dnešního Slovenska), putoval krajinou, která ho zanesla i na katolickou pouť (krásné záběry věřících stařenek). ()
Parametrická narace těžící z mozaikovitých momentek. Kontinuální není ani střih, ani diegetická hudba, tyto prvky vytvářejí mentální subjektivitu s náhle se vynořujícími vzpomínkami hlavního hrdiny, hedonického Sindibáda. Secesní přelom století, dívky i zralé ženy oděné jak do lehkých krajek a šifónů, tak do těžkých sametů a kožešin. Rozkvétající poupata zjemněná měkkým světlem, průstřihy na detaily prostředí měšťanských bytů, ale i gotických kostelů nebo přírody ve všech ročních obdobích, všudypřítomných žen. ()
Já nepopírám technickou stránku filmu. Ale ono to byla vážně dlouhatánská nuda. Dějově mě to zabíjelo. Nakonec jsem usnula. // 38. LFŠ UH 2012 ()
LFŠ 2012 ... Nenechal jsem se odradit opravdu silně zavádějícím názvem a musím říct, že mě Sindibád mile překvapil. Film je plný hodně zvláštních dialogů (souhlasím s Limou, že místy působí samoúčelně), romantických záběrů a oku lahodících maďarských ňader. Vše dohromady dává směsici pocitů, která mi v tu chvíli prostě sedla. Ačkoli chápu, že mnozí nad tím akorát kroutí hlavou...a být v jiném rozpoložení, dost možná bych kroutil i já. ()
Melancholický příběh z počátku 20. století podle povídek Gyuly Krúdyho - titulní hrdina potřebuje neustálý pohyb, změnu, intenzivní prožitek, například v náručí žen. Stejně jako vyhasínají uhlíky ve statických záběrech, vyhasíná i milostný a životní elán Sindbáda. Film okouzlí jedinečnou atmosférou, nezapomenutelná je scéna z restaurace, kde Sindbád požije morkovou kost ("horkou jako srdce milenky") s papričkou, masovou polévku s chilli paprikou a bažanta s okurkou a bramborovou kaší. ()
Kultovní maďarský film je adaptací povídek Gyuly Krúdyho. Hlavní hrdina v něm zažívá nespočet dobrodružství, ale o velké části z nich ve skutečnosti jenom mluví nebo sní. Kameraman Sándor Sára v tomto filmu dokazuje, že spektrum jeho možností je široké a že si dokáže poradit i s filmy méně realistického ražení. Populární herec Zoltán Latinovits se svojí role zhostil na výbornou, ale film jako celek mi příliš nesednul. Užíval jsem si netradiční asociativní střih i zajímavou kameru, ale děj mě nezaujal a po skončení projekce jsem si uvědomil, že k němu mám naprosto nulový emociální vztah. ()
Opravdu krásná forma, mnohé záběry jsou naprosto svůdné, a nemyslím tím ty záběry s kráskami, které se hrdinovy nabízejí, byť tady detaily krajek a šperků, pohledy očí, gesta rukou, proudy vlasů působí velmi eroticky. Ale záběry bruslení v mlze, kde se partneři sobě navzájem ztrácejí, noční záběry poutě se stovkami světel, a vůbec mnohé záběry přírody jsou jednoduše luzné. --- Tak krásné formě ovšem neodpovídá obsah. Má to být portrét zbytečného života, moralita o hříšníkovi, který si jen bral, nic nedával, a teprve dotyk Smrti jej nutí k bědné rekapitulaci? To je dost málo na tak dlouhý film. Vždyť ani zde nenastane žádná katarze, hříšník k žádnému obratu nedospěje a jeho nostalgické vzpomínky na svá selhání jsou plny sebelítosti. A už vůbec jsem nepochopil proč Sindibád. Ten pravý přece překonával strázně, potýkal se s malomyslností, ale jeho plavba měla cíl. Tento "Sindibád" je jen prázdná kocábka hnaná bezcílně proudy svých momentálních chtíčů. ()
Již popsaná, vysoce estetická forma, je věcí první. Nádherná kamera i výprava. Všechna čest geniální sekvenci jezení, kde se mi dělalo špatně jenom na detailní záběry rosolovitých pomazánek a následném uvědomění, že Zoltán Latinovits (společně s Andrásem Kozákem nejvýraznější maďarský herec) to sežral všechno najednou. A věcí druhou je stránka zvuková, textová - jak skvěle vyzní hláška "Zabiju tě" v takové hyperstylizaci. Ve své podstatě je Sindibád neskutečně smutným filmem - vědomí, že opravdová láska s velkým L nikdy nepřijde a zklamání míchající se s naprostým vyčerpáním po zjištění, že hledáním lásky strávil Sindibád celý život. ()
Wikipedia uvádí 9 fimových verzí "Námořníka Sindibáda", tuto (neprávem) opomíjí. Dandyové, Casanovové, Sindibádi (a Huszárikové), jak je (jak se) zobrazit? Zde se stárnoucí Sindibád vydává na svou poslední cestu, aby našel další lásku, tentokráte už tu pravou. Nejspíš ji našel tam, kde mnoho konvistadorů, záletníků a jiných dobrodruhů: v duchovnosti (katolická víra je jen zúženou volbou). Ženy (mladé a krásné, ale posléze i staré, byť stále krásné), vybraná jídla a pítí, cestování a nepříliš vypjaté dialogy, zkloubil Zoltán Huszárik svými obrazovými kompozicemi (mezi nimiž vyniká tanec) do filmu, jehož vyznění je spíš meditativní než erotické. ()
S pribudajúcimi rokmi a diváckymi skúsenostami možno hodnotenie porastie no k 14.02.2012 sa jedná o najútrapnejšiu projekciu mojho života. A to som myslel že po Jancsóvom triptychu o utrpení už nejde zájsť dalej. Ergo forma nieje všetko. ()
Parametrická narace na základě evokací nálad podle estetických principů v audiovizuálním materiálu - jak "srozumitelně" film popsal Bordwell. Nepochopený styl, mnou rovněž... ?% ()
Životní rekapitulace zestárlého uherského dunchuána z éry La Belle Époque. Hodně dlouho na mě snímek působil pouze jako vizuálně vytříbená a v souladu s historickou atmosférou i patřičně dekadentní mozaika, která však jako by neměla žádné poselství. Sindibád se bezstarostně promiluje a projí svým životem, milenecké avantýry postupně nahradí debužírováním, jak už to bývá (pravda, když peněženka dovolí). - Diváci, kteří zrovna drží redukční dietu, nechť asi v půlce filmu při scéně hodování v restauraci odejdou, ostatním doporučuji, aby sledovali snímek s plným žaludkem. Až potud mě tedy dílo ničím zásadním neoslovilo. Pak ale přišel závěr - a veškeré milkování a obžerství rázem dostalo nový význam v novém kontextu: jaký smysl měl vlastně takový život? Tváří tvář stáří a blížící se smrti dospívá Sindibád k pozdnímu zmoudření a začíná kajícně hledat - co vlastně? A tak z dekadentního konce 19. století lze přeskočit přímo do konzumního 21. století, aniž by bylo třeba pokládat jinou otázku. ()
Sled záběrů a obrazů přírody, květin, nahých žen nás uvádí do příběhu o postarším muži, který se jmenuje Sindibád. Parametrická narace nám ukazuje jeho život a to zejména jeho milostný a nezávazný život. Dozvídáme se, jak která žena vypadala, jakou měla povahu, jaký příběh ji pojil se Sindibádem a zda byl do některé z milenek Sindibád vůbec zamilovaný. Sám Sindibád se zamýšlí nad svým životem a uvažuje o jeho smyslu. Pro mě byl film ve výsledku celkem zmatený a velmi nezábavný, prakticky docela utrpení. ()
Impresionismus v barvách podzimu. Film je hodně silný ze začátku a ke konci, škoda že se jeho střední část trochu utápí v nic neříkající vzpomínce na Sindibádovy ženy, díky čemuž nevynikne z plné síle sonda do myšlení hlavní postavy, kterou přehezky zachytává posledních 20-25 minut. Filmu by pomohla trochu živější kamera. ()