楢山節考
Ballad of Narayama
Obsahy(1)
Divadelné prevedenie Ballady o Narajame. Keď dosiahne člen občiny 70 rokov, musí dedinu opustiť a vybrať sa na horu Narajamu k bohom. Toto čaká aj rodinu Tacuheja, ktorého matka sa pripravuje na túto cestu, a preto pripravuje všetko na to, aby mohla odísť v pokoji. Hoci Tacuhej k tomu pristupuje len nerád, nie každý z rodiny váha. A navyše, prichádza zima a jedla nie je dosť... (JohnyTrava)
(více)Recenze (11)
Ve folkloru mnoha státu se nachází příběhy o starcích, kteří se musejí v určitou chvíli vydat na smrt, případně jsou zabiti svými potomky. Tyto příběhy byly a stále jsou aktuální. V Japonsku se nazývají ubasute a vyprávějí o nutnosti prarodičů vypravit se na civilizací opuštěné místo, kde v tichosti umírají hlady či dehydratací. V minulosti na základě těchto příběhů vznikla například dvojice snímků Narajama bušiko (1958, resp. 1983), korejský Goryeojang (1963) či v poslední době (pravděpodobně) méně tradicionalisticky pojatá Dendera (2011). Kinošitova adaptace vyniká zejména originálním zpracováním, které poutavě spojuje lidovou slovesnost s japonskou divadelní tradicí. To se odráží jak na vizuální (přechody mezi scénami, způsob zabírání, osvětlení), tak i na zvukové (nagauta) stránce díla. Je fascinující sledovat východní přístup k podobnému tématu. Protože nejen audiovizuální stránkou je snímek naprosto odlišný od našich současných očekávání. ()
Adaptace ve stylu tradičního japonského divadla mě vždy potěší. ()
Příběh tradičního člověka v kulisách tradičního divadla jako by pro nás, lidi moderní, vylučoval skutečné pochopení, aniž bychom se dopouštěli pokřivujícího anachronismu. A jako v jiných případech si tedy může člověk doby osvícenství jen představovat zaniklý svět, oddělen od něj hradbou (romantizující či deziluzivní) imaginace? Ani v nejmenším, protože moderní člověk je zde doslova přítomen v centru dění, byť jako ne tak nápadná vedlejší postava - ona postava starce, unikající před svým osudem. Konfrontace moderního a tradičního člověka tak nabývá osobních rysů. Příběh umírání stařeny, která se již předem dobrovolně vzdává života i těch potěšení, jež jí zbyla (zuby), aby si zajistila přízeň bohů a zemřela s klidem v duši, s klidem konvencí, je tu konfrontován se zbabělostí starce, který klesá do opovržení komunity kvůli porušení tradice. Nezpochybnitelná leč v jádře o nic méně zbabělá důstojnost stařeny stojí proti nečestnosti starce, jenž se ovšem jeví jako zpodobnění modernity, s jejím zhodnocováním a užíváním si dokud je čas, nepamatujíce na smrt, která se po opuštění bezpečí tradice jeví se vší hrůzností. Z deště pod okap aneb dějiny. ()
Jeden z pilířů díla Keisukeho Kinoshity i japonské kinematografie jako takové. Známý příběh (když starým vesničanům začnou docházet síly, dobrovolně odcházejí zemřít do hor..tedy někteří) o síle tradic a jejich střetu s osobními emocemi a vlastním životem, ve stylu divadla Kabuki (a místy i trochu Bunraku). Předloha je sice smyšlená, existence podobných tradic v různých částech světa je však průkazná (příkladem budiž různé indiánské kmeny), příběh nicméně samozřejmě není třeba brát doslovně. Čistý, nerozmělněný děj bez zbytečných kudrlinek, naprosto dokonalá audiovizuální stránka, harmonická a ladně plynoucí, přesto však intenzivní a naléhavá atmosféra. V r.83 tentýž příběh zpracoval také Shohei Imamura. ()
Film na smyšleném příkladu odnášení starých lidí na horu Narajama, kde jsou ponechaní na pospas osudu, zkoumá vztah japonců k tradicím. Samotný nápad má předobraz ve staré japonské literatuře, nicméně není potvrzeno, že by se tento krutý zvyk někdy skutečně praktikoval. Západní divák by snad podle tématu očekával psychologické drama o krutosti a bezohlednosti vůči starým lidem, nicméně dostane se mu spíše satirické kritiky lpění na tradicích; samotná ústřední stařena se snaží, aby ji syn na ono místo odnesl co nejdříve, protože se to bude líbit bohům a protože mu tak nebude zbytečně na obtíž - samotný syn by tradici nejradši porušil. (v protikladu k tomu je tu i komická figurka jiného starce, který se tomuto zvyku urputně vzpírá). Vše díky divadelní stylizaci (barevné svícení, filtry i záměrně nerealistické dekorace) sledujeme s odstupu. To je podpořeno i uspořádáním mizanscény; kamera vše snímá v celkových záběrech, často navíc zvláštně rámované stromy či keři v prostředí - i závěrečné emocionálně vypjatější scény budují napětí hlavně pomocí vizuální stránky a hlasu - nedočkáme se jediného detailu či polodetailu obličejů protagonistů. Zvuky tradičních nástrojů ještě prohlubují onu zvláštní směs komična a tklivé, baladické atmosféry. ()
Silný příběh, perfektní scénografie kombinovaná s vymazlenými světly a nápaditými přechody mezi jednotlivými obrazy.. to vše zasazeno do neprůstřelné stylizace.. Libilo se mi to moc, ale přecejen mám pocit, že z prvních 2/3 by se dalo vytěžit kapku více. Samotný výstup na Narayamu je brillantní, ale bohužel díky tomu z celku dost trčí a prozrazuje, že vše předtím mohlo být prokreslenější a semknutější.. Osobně mám prostě blíž k Imamurově verzi, protože dokázal diváka více sblížit s postavami, některé motivy více rozvinul, pár témat a drobností přidal, takže je z toho ve výsledku komplexnější film s větším důrazem na syrovost zdejšího každodenního života. Přitom ale díky jemnému černému humoru a trpělivé práci s každou postavou je pak celková katarze údernější.. Navíc tam není protivný vypravěč a všudypřítomné shamizeny :D ()
Tak jsem si opět po dlouhé době potvrdil, že je mi divadelní tvorba na hony vzdálená. ()
Verze Shoheie Imamry silně zvýrazňuje naturalistické momenty života vesničanů, ty však Kinoshita záměrně pomíjí. Co ale činí toto filmové zpracování novely Shichira Fukazawy naprosto originálním, jsou zde již zmíněné postupy vycházející z tradice japonského divadla, zejména nasvícení scény a dekorace. Nic nevyjádří zřejmě Tacuhejův rozpor mezi úctou k tradicí a láskou k matce lépe, než nepřirozeně jasné barvy slunečního západu na pozadí scény, jejíž popředí se už utápí v mrtvolně sinalé zeleni soumraku. Střih mezi jednotlivými scénami Kinoshita pak výborně a velmi efektivně řeší náhlou změnou pozadí. Neopakovatelnou atmosféru také vytváří silně stylizovaný projev vypravěče doplněný o hru na tradiční hudební nástroje. ()
Myslím, že toto dielo prekonalo hranicu filmu a tu už možno hovoriť o hlbokom umeleckom diele. Prečo umeleckom diele? Sprvu je to divadelné prevedenie, v "klasickom" doprovode. No tá práva krása sa skrýva v kulisách, ktoré svojím spracovaním predčia mnohé dnešné filmy a cítiť z nich tú pravú atmosféru. Ale tým to nekončí. To čo si zaslúži večnú chválu je práca osvetľovačov a efekty s kulisami. Prečo hlbokom? Mentalitou! Sonda do duše jednotlivca i ako člena rodiny, sonda ktorá od neho prechádza cez rodinu až po občinu. Priznám, že miestami mi prebehli zimomriavky, zato je tu i istá chybička krásy, keď sa záver trochu preťahuje a šamisen pôsobí až trochu monotónne. ()
#645 The Criterion Collection - http://www.criterion.com/films/28240-the-ballad-of-narayama ()