Dix minutes de silence pour John Lennon

Tento skromný snímek vyjadřuje, že smutek za člověka, který bojoval za mír, snažil se zmírnit utrpení všech svých bližních a vše, co dělal, dělal s osobním nasazením - a láskou, nemá hranic. Proto i dnes leckdo vzpomene toho věčně mladého muže s dlouhými vlasy a pomyslí si, co by nám tak asi teď poradil. Nepřestávám se ptát, na co všichni ti lidé mysleli. Co znělo v těch tichých, skleslých hlavách - jaké melodie - a jaké úzkosti. V těch dnech jsem se teprve rozhlížel a nevím, co jiného než láska a nedůvěra, které jsou v něm dodnes, bylo ve vzduchu. Snad i oni ze svých posledních sil milovali a otevírali se - cudně a hudebně - tomu odcházejícímu hlasu, vytrácejícímu se stínu. Modlili se, plakali a také se usmívali, nechali usedat popílek těch dnů do svých vrásek. A mysleli také na sebe - na toho, kdo je stále nedaleko a kdo se tolik potil, nebo na tu, která se pod bukem nepřestávala třást - a třeba se pak znovu potkali, a jen díky tomu se narodil dnešek. Vidím se po čtyřiceti letech mezi nimi. Je prosinec 1980, není mi ani rok, a truchlím. A truchlím podnes. (09.05.2020)